Americký dirigent Michael Tilson Thomas, který se Sanfranciským symfonickým orchestrem v uplynulých třech dekádách navštívil Prahu sedmkrát, bude poprvé řídit Českou filharmonii. Na koncertech od středy 8. do pátku 10. června bude dirigovat Symfonii C dur Franze Schuberta a suitu z baletu Apalačské jaro Aarona Coplanda, kterou první český orchestr nastuduje teprve potřetí ve své historii.

„Balet Apalačské jaro měl premiéru v roce 1944. Prostý děj upomíná symbolicky na příběh amerických přistěhovalců, kteří si budovali v nové zemi vlastní osady. Balet je oslavou lásky, mateřství, venkovského života,“ uvádí Česká filharmonie. Původní partitura byla určena pro komorní soubor třinácti nástrojů. Na žádost dirigenta Artura Rodzińského vytvořil Aaron Copland roku 1945 z hudby baletu orchestrální suitu. V dalších letech vzniklo ještě několik autorských verzí a také další úpravy. Suita, která zazní ve Dvořákově síni Rudolfina tento týden, rozšiřuje první verzi o dalších deset minut hudby z původního baletu. Michael Tilson Thomas ji považuje za nejvyváženější a uvádí ji po celém světě.

Zmiňovaná suita Aarona Coplanda zazněla v podání České filharmonie pouze čtyřikrát – jednou v roce 1947 v nastudování Richarda Korna a třikrát v roce 2001 s dirigentem Tomášem Hanusem. S Coplandovou hudbou se české publikum ale seznámilo už v roce 1946 na prvním ročníku Pražského jara. Česká filharmonie tehdy zahrála jeho skladbu El salón México. Koncert řídil Leonard Bernstein, pro kterého bylo pražské hostování vůbec prvním zahraničním vystoupením a stálo tak na počátku jeho mezinárodní kariéry. Samotný Aaron Copland pak Českou filharmonii dirigoval na dvou koncertech v roce 1973, na nichž vedle skladeb jiných autorů provedl i svá vlastní díla Inscape a Billy the Kid.

„Velkou“ symfonii Franze Schuberta uvedla Česká filharmonie v minulosti celkem devětatřicetkrát, poprvé na Plodinové burze v Praze v roce 1903 pod taktovkou Viléma Zemánka a naposledy v Rudolfinu v roce 2006 za řízení Waltera Wellera. „Schubert měl za sebou strašlivou zkušenost se syfilidou v roce 1822 a náhle ucítil nutkavou potřebu dokončit to, co chtěl jako skladatel dokázat dříve, než zemře. Posledních šest let jeho života tak bylo naplněno neutuchající prací,“ vysvětluje Michael Tilson Thomas s tím, že přitom se musel skladatel vyrovnat se svým vídeňským sousedem, jedním z nejslavnějších skladatelů všech dob, Ludwigem van Beethovenem. Ačkoli byl Schubert o sedmadvacet let mladší, dokázal se jako tvůrce před Beethovenem nejen sklonit, ale měl také odvahu dát najevo, jak moc jiným skladatelem sám byl. V Symfonii C dur cituje Beethovenu Ódu na radost, čímž se přihlásil k Beethovenovu odkazu a zároveň se odvážil soupeřit s ním na poli symfonické hudby. Beethovenovská citace přichází v místě, které je jednou z rytmicky nejdivočejších jízd celé symfonické literatury. „Schubertova kombinace tónin a práce s modulacemi jsou přitom tak revoluční, že mají s Beethovenem jen pramálo společného,“ zdůrazňuje Michael Tilson Thomas a připomíná, že symfonie se dočkala premiéry teprve v roce 1839 díky úsilí Roberta Schumanna a Felixe Mendelssohna-Bartholdyho a trvalo ještě téměř století, než ji posluchači dokázali zcela pochopit a ocenit.

Michael Tilson Thomas v současnosti zaujímá čestné funkce uměleckého ředitele New World Symphony, hudebního ředitele Sanfranciského symfonického orchestru a dirigenta Londýnského symfonického orchestru. Je držitelem dvanácti cen Grammy a vedl nejvýznamnější orchestry Evropy a USA. V roce 1987 se stal spoluzakladatelem orchestrální akademie New World Symphony v Miami Beach, která připravuje mladé umělce na působení na předních postech orchestrů a ansámblů. Jeho diskografie čítá více než sto dvacet nahrávek a má za sebou řadu televizních vysílání. Kromě své hlavní umělecké dráhy je také skladatelem. Mezi jeho nejzásadnější kompozice patří From the Diary of Anne Frank z roku 1990, která vznikla na objednávku UNICEF a v roli vypravěčky ji premiérovala Audrey Hepburn. V březnu tohoto roku dirigent veřejně uvedl, že se léčí z těžkého onkologického onemocnění mozku.

Foto: Art Streiber, Wikipedie, archiv RSNO, Petra Hajská