Severočeská filharmonie Teplice zítra vystoupí v Sále Bohuslava Martinů na HAMU. Koncert je součástí orchestrálního cyklu Ti nejlepší, který představuje nejnadanější studenty HAMU. Ti mají možnost dirigovat nebo si zahrát se špičkovým profesionálním orchestrem. Koncert bude řídit studentka prvního ročníku magisterského studia dirigování, Alena Jelínková. Jako sólistky vystoupí studentky druhého ročníku magisterského studia oboru zpěv a violoncello, Eliška Grohová a Dora Hájková.

Dora Hájková přednese Šostakovičův Koncert pro violoncello Es dur, který je považován za jeho nejtěžší a zároveň nejlepší koncert. „Skladatel jej složil v roce 1959, v době svého velmi produktivního období, kdy již měl za sebou jedenáct symfonií a několik oper a baletů. Koncert byl složen pro Šostakovičova žáka, polsko-židovského violoncellistu Mstislava Rostropoviče,“ uvádějí pořadatelé a doplňují, že Rostropovič byl geniální interpret, který v roce 1950 zvítězil na soutěži Pražského jara a Violoncellový koncert Es dur se naučil nazpaměť za pouhé čtyři dny. Dne 4. října 1959 koncert premiéroval spolu s Leningradským symfonickým orchestrem pod taktovkou Jevgenije Alexandroviče Mravinského.

Program bude pokračovat valčíkovou písní Il bacio italského houslisty, skladatele a především dirigenta Luigiho Arditiho. Kromě několika oper psal písně a vokální valčíky, z nichž nejznámější je právě Il bacio, tedy Polibek. „Strmá Arditiho kariéra coby dirigenta začala po jeho studiích na konzervatoři v Miláně, po úspěchu v Itálii již jako dvaadvacetiletý dirigoval na Kubě. Po evropském turné se na několik let uchýlil do Ameriky, kde až do roku 1856 dirigoval opery v New Yorku a Philadelphii. Po koncertě v Konstantinopoli, při kterém sultánovi věnoval píseň Inno Turco, se natrvalo usadil v Londýně, ale nadále dirigoval v operních domech po celé Evropě. Valčík Il bacio Arditi napsal na text barytonisty Gottarda Aldighieriho pro italskou šlechtičnu a sopranistku Mariettu Piccolominiovou na samém závěru její krátké kariéry v roce 1860,“ informuje HAMU.

Jak uvádí dramaturgie, závěr koncertu bude patřit Symfonii č. 3 „Eroica“ Ludwiga van Beethovena. Podle Carla Czernyho řekl Beethoven: „Nejsem spokojen se svou dosavadní prací. Od teď mám v úmyslu jít novým směrem.“ Rozhodl se tak začít nové, heroické období ve své kompozici a poprvé svůj úmysl vtiskl do třetí symfonie Es dur. Přízvisko „Eroica“ získala až při prvním vydání partitury v roce 1806, Beethoven na ní však pracoval už v letech 1803–1804, kdy obdivoval osobnost Napoleona Bonaparta. Tomu také symfonii původně věnoval, ale krátce po jejím dokončení se Napoleon korunoval na francouzského císaře a Beethoven na jeho revoluční ideály zanevřel. Symfonie je tedy nakonec dedikována knížeti Josefu Františku Maxmiliánovi z Lobkowicz, který byl Beethovenovým mecenášem. Díky tomu je rukopis partitury dodnes uložen v Lobkowiczkém paláci na Pražském hradě. Dramaturgie dodává, že se symfonie dočkala několika provedení už na jaře 1804. Kníže byl spokojený, a tak bylo při dalších provedeních navíc angažováno dvaadvacet hudebníků, jak to vyžaduje partitura. Veřejná premiéra se konala až o rok později, 7. dubna 1805 v Divadle na Vídeňce ve Vídni. Obecenstvo ji přijalo smíšeně, někteří ji považovali za mistrovské dílo, jiní poukazovali na neúnosnou délku a složitou strukturu.

Foto: archivy interpretů, archiv SCF