„Osud je první produkcí Roberta Carsena, která vznikla v České republice.“

„Klíčem k pochopení Janáčkova Osudu je podle šéfdirigenta brněnského souboru hudba.“

„Osud je jeho nejexperimentálnější opera.“

Festival Janáček Brno 2020 zahájí v pondělí inscenace Roberta Carsena. Jeden z nejlepších operních režisérů současnosti nastudoval přímo pro Brno s tamním souborem Osud, čtvrtou z devíti Janáčkových oper. Do úplného cyklu, který začal před jedenadvaceti lety inscenací Její pastorkyně pro Vlámskou operu v Antverpách, zbývají Carsenovi už jen tři Janáčkova operní díla.

„Janáčka skutečně miluji. Janáček je jedinečný, Janáček je jen jeden,“ říká Robert Carsen. Na tiskové konferenci, kterou virtuálně zprostředkovalo Národní divadlo Brno, prohlásil, že je Janáčkovým Osudem fascinován. Vyjádřil přání, aby se Osud připojil „ke svým slavnějším bratříčkům a sestřičkám“, to znamená k těm Janáčkovým operám, které už byly obecně světem přijaty. „Osud je jeho nejexperimentálnější opera. Divadelně i hudebně. Je to možná problematická, ale skvělá opera,“ řekl doslova.

Nedlouho před Osudem Janáček už napsal Její pastorkyňu, Jenůfu. Na otázku portálu KlasikaPlus.cz, jestli považuje Osud spíše ještě za ranou, nebo naopak už plně zralou Janáčkovu operu, odpověděl režisér, že takhle neuvažuje. Mnozí lidé říkají, že Jenůfa je jeho první opravdu individuální a jedinečná opera, skutečně „janáčkovská“; v případě Osudu ale podle Carsena skladatel velmi silně formuloval, co cítí, že má vytvořit, a nestaral se o to, jak to vypadá, nepřemýšlel v té chvíli nad tím, co bylo a co bude následovat. „Janáčkovi každopádně při tvorbě nešlo o to, aby věci uhlazoval podobně jako Puccini nebo Strauss. Nejvíc mu záleželo na vnitřní stavbě, na kostře díla. A já vidím každou jeho operu jako jednotlivé děti; každé jiné, ale všechny jsou jeho.“

Šestašedesátiletý Kanaďan Robert Carsen, jehož práce vznikají postupně pro nejlepší světová operní divadla, na sebe poprvé a hned natrvalo upozornil v roce 1987 v Ženevě inscenací Boitovy opery Mefistofeles. Vstoupila oslnivou vizuální fantazií a inteligencí do dějin hudebního divadla a katapultovala Carsena mezi světovou režisérskou elitu. Carsen patří k režisérům, kteří dobře vědí, že v opeře jsou příběhy vyprávěny pomocí hudby a že hudba má svou vlastní logiku. O koprodukční uvedení jeho projektů se už roky zajímají divadla po celém světě. Osud je první produkcí Roberta Carsena, která vznikla v České republice.

Carsen považuje Osud za velmi autobiografickou operu. Jde v ní totiž o skladatele Živného, který píše operu. Na počátku Janáčkovy inspirace stála skutečná opera, totiž Kamila z pera skladatele Vítězslava Čelanského, a k tomu i skutečná Kamila Urválková, které se Čelanský jako zhrzený milenec svým dílem, hraným v Národním divadle, pomstil a která o tom vyprávěla Janáčkovi v Luhačovicích. Carsen dovozuje i další souvislosti, když říká: „Máme tu ale přímo i skladatele, který píše o složitosti komponování opery: máme tu Janáčka, který píše operu Osud v době, kdy má těžkosti s uvedením Její pastorkyně, a vtěluje do Osudu úvahy o tom, jak těžké je napsat operu, jak obtížné je být skladatelem…“

Ve virtuálním dialogu s novináři Carsen zdůraznil, že operu tvoří libretisté a skladatel a že režisér, který vypráví už napsaný příběh, se musí snažit vyprávět ho co nejsilnějším a nejpůsobivějším způsobem, a to pro své vlastní současné publikum. „Ale i tak chci zůstat u toho, co libretista a skladatel napsali, jinak bych přece mohl napsat svou vlastní operu… Pro mě je důležité vědět, že nedělám nějaké ´graffiti´ přes původní operu, ale že pracuji pro ni, že ji vyprávím. Takže samozřejmě musím strávit hodně času, abych jí porozuměl nebo se pokusil jí porozumět,“ formuloval pohled na svou práci. Když si podle jeho slov dílo samo řekne, jak má být inscenováno, je to ta nejlepší situace. A právě to prý zažil v Brně během zkoušek.

Janáček v prvním dějství opery začíná před patnácti lety, další dějství se odehrává před jedenácti lety, teprve třetí dějství je současnost. „Je docela těžké tohle publiku předat. Aby bylo možné příběh odvyprávět, musel jsem přijít se svými výtvarníky se zajímavým řešením,“ říká Carsen k Janáčkovu Osudu. Rozhodli se umístit děj do prostředí konzervatoře, kde se odehrává poslední jednání, a odtud se posouvat v retrospektivách v čase. A zásadní je, že roli skladatele Živného – mladého a stárnoucího – rozdělil mezi dva tenoristy.

Základem scénografického řešení je sál s jevištěm, na kterém stojí klavír; nad ním je plakát ohlašující uvedení Živného nové opery. „Snažili jsme se inspirovat i tím, že jsme představení připravovali pro Janáčkovo město Brno, takže jsme se pokusili zdůraznit i některé další autobiografické prvky: to, že i samotný Janáček se hodně věnoval výuce hudby, že byl jeho život spojen s varhanickou školou respektive s konzervatoři,“ říká Carsen.

Za hudebním nastudováním stojí Marko Ivanović. Klíčem k pochopení Janáčkova Osudu je podle šéfdirigenta brněnského souboru hudba. Typicky janáčkovská mluva posluchače uvádí do autorova záměru zobrazit „operu v opeře“ a proniknout do rozervané duše skladatele Živného, zvláštního hrdiny-antihrdiny. Proti venkovskému realismu a naturalismu Její pastorkyně stojí v Osudu velmi stylizovaná měšťanská intelektuální mluva začátku 20. století. Ačkoliv i zde jsme svědky skvěle zhudebněných situací z tehdejšího reálného života, samotný příběh je velmi intimní, snový a až surrealistický.

Dílem Roberta Carsena je režie a světelný design, na kterém spolupracoval Peter van Praet. Scénu vytvořil Radu Boruzescu, kostýmy Annemarie Woods. Brněnské publikum mělo možnost vidět Carsenovu inscenaci Věci Makropulos na festivalu Janáček Brno 2012 v provedení norimberského operního souboru. Ročník 2016 zahájil pak brněnský soubor jeho inscenací Káti Kabanové, která vznikla původně pro Vlámskou operu, ale hrála se třeba i v Madridu, odkud existuje videozáznam představení dirigovaného Jiří Bělohlávkem.

V Brně hostuje v nové inscenaci jako skladatel Živný britský tenorista Philip Sheffield, mezinárodně uznávaný operní sólista, někdejší člen skupiny The Swingle Singers. Pro Teatro Colón nastudoval Tichona v Kátě Kabanové, pro Opera North v Leedsu Broučka ve Výletech páně Broučkových, ztvárnil také Rechtora v Příhodách lišky Bystroušky a jednu dvojroli v opeře Z mrtvého domu. S Robertem Carsenem spolupracoval na inscenaci Bernsteinova Candida, která se hrála v English National Opera, v Théâtre du Châtelet, Teatro alla Scala a v Tokiu a Ósace. Mladou podobu Živného vedle něj ztvárňuje Enrico Casari, který už například účinkoval v Carsenově inscenaci Věci Makropulos v Opéra national du Rhin a Teatro La Fenice a v Kátě Kabanové v Opéra national du Rhin a Teatro Regio Turin.

Mílu Válkovou zpívá sopranistka Alžběta Poláčková (rozhovor s ní čtěte pod titulkem Hrozně mě baví práce na detailech), její matku zpívá Natascha Petrinsky, s nimi hrají Peter Račko, Jan Šťáva, Lukáš Bařák a další tuzemští pěvci.

Reprízy jsou stanoveny na 29. září, na 14. října, kdy se má uskutečnit celosvětový livestream, a pak ještě 28. a 29. listopadu. Říjnové představení Janáčkova Osudu bude již třetím živým přenosem souboru Janáčkovy opery v rámci projektu OperaVision. Národní divadlo Brno se stalo součástí OperaVision v roce 2018 a dva streamy Janáčkových oper Příhody lišky Bystroušky a Její pastorkyňa zhlédlo přes 35.000 diváků po celém světě. Česká televize představení zaznamená pro ČT art.

Osud patří k minimálně uváděným operám Leoše Janáčka, a to i v Brně. Zatím poslední tuzemské nastudování připravilo Národní divadlo moravskoslezské v Ostravě, které pak předloni s inscenací hostovalo i na festivalu Janáček Brno 2018. Existuje také její rozhlasový snímek. O představení jsme psali pod titulkem Ostrava nalezla k Janáčkovu Osudu klíč.

Janáčkův Osud platil zatím za těžko inscenovatelný. Byl po skladatelových neúspěšných snahách prosadit dílo v Brně a v Praze uveden až po jeho smrti, nejprve v brněnském rozhlase v roce 1934 a scénicky pak poprvé roku 1958 v Národním divadle v Brně. V opeře se Janáček vyrovnává s odchodem své jediné dcery Olgy, zároveň se v ní autobiograficky prolíná setkání s jeho múzou – Kamilou Urválkovou. Tragický milostný příběh je zasazen do prostředí lázní Luhačovice, do domácnosti skladatele Živného a v závěru do prostředí konzervatoře. Námět a libreto jsou vnímány jako poněkud problematické, dílo z roku 1905 ale obsahuje mimořádně zajímavou hudbu. To je nesoulad, který byl za Janáčkova života nastaven při odmítání díla divadly spíše opačně: Zajímavý civilní námět provázela hudba, kterou sólisté nechtěli zpívat, protože by si prý hlasově ublížili… To už dnes neplatí. Ostravské divadlo (a Jiří Nekvasil s Danielem Dvořákem) dokázali příběh znázornit a vyprávět tak, že hudba mohla vyniknout; našli rozumnou cestu, jak zmíněný nesoulad potlačit. Martin Šrejma získal za mimořádnou interpretaci role skladatele Živného Cenu kritiků na pražském Festivalu Opera 2020. V paměti je také inscenace Roberta Wilsona v pražském Národním divadle z roku 2002.

Dosavadní magické a mnohdy už skutečně legendární realizace Roberta Carsena vzbuzují pro jeho první setkání s Janáčkovým Osudem velké očekávání… Vždyť jde o režiséra, který připomíná, že čas ubíhá v divadle jinak než ve skutečnosti, a který upozorňuje, že do opery nechodíme kvůli realismu, ale proto, abychom sdíleli lidské zkušenosti. „Můžeme se dotknout věcí, které se týkají obecně lidství a které se příliš během staletí nemění. Ono nejde o to, jestli umění imituje život. Jde o to, že naše životy jsou příliš krátké a prostřednictvím umění je rozšiřujeme; jde o to, že natahujeme čas, který je nám jinak tady na světě vyměřen tak krátký…“

Foto: Marek Olbrzymek