Od skladatele Jiřího Gemrota zazní na festivalu Dvořákova Praha v premiéře nová kompozice. Nese název Ďábelský rozmar a 17. září ji v Rudolfinu zahraje violoncellista Tomáš Jamník se studenty Akademie komorní hudby. Autor obecně považuje za nejtěžší fázi kompoziční práce „uhnětení“ díla ve skice tak, aby jeho tvar dával smysl. I proto obdivuje Beethovena jako „hudebního architekta“. Právě přes něj se dostal k vážné hudbě – v roce 1970, kdy měl kulaté výročí, byl pro třináctiletého školáka hrajícího na klavír doslova zjevením. Klasická a neoklasická hudba je ostatně stylem, který se pak Gemrotovi stal východiskem pro vlastní tvorbu, ve které nijak netíhne k experimentům. Za své další „miláčky“ označuje Prokofjeva a Martinů, oba pro uchopení tonální hudby „jinak“. Podle svých slov často dostává hudební nápady při probuzení, ale když jde pak ke klavíru, mnohdy zjišťuje, že je to „blbé“. Píše zásadně bez počítače, tužkou… a hodně gumuje. Desetkrát vyhodím, jednou nechám, říká lakonicky… V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje Jiří Gemrot i o profesi hudebního režiséra, které se celoživotně věnuje. Mezi řečí poznamenává, že z těch, kdo ze studia řídí pořizování nahrávek, „dobře slyší“ mnozí; ale ještě o něco důležitější je podle něj pro úspěch hudebního režiséra dobrý psychologický odhad. A to nejen pro vhodný způsob sdělení, který interpretační názor se ještě „vejde do partitury“ a který už ne, ale i pro uměleckou pohodu hudebníků před mikrofonem.