Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

veb-DSC8978

„Adam Plachetka plně dostál renomé mezinárodně vyhledávaného pěvce.“

„Plachetkovy mladší kolegyně ukázaly vývoj a slibné výhledy, schopnost být na pódiu jisté.“

„Koncert se musel vzhledem k aktuálním vládním nařízením odehrát bez přítomnosti a reakcí publika, což je pro interprety obecně obtížnější.“

Adam Plachetka jako vítěz kategorie Junior v roce 2004 zpíval v prosinci 2020 pro Mezinárodní pěveckou soutěž Antonína Dvořáka v Karlových Varech. Její 55. ročník se nemohl z důvodů koronavirové krize a opatření proti ní uskutečnit, a tak se pořadatelé nápaditě a bezprecedentně rozhodli dlouholetou tradici připomenout alespoň slavnostním koncertem. Jeho záznam je nadále k vidění na webu a facebooku portálu KlasikaPlus.cz.

 
JanBurian-reditelNarodnihodivadlafotoJakubFuln

„Představa, že budeme zase čtrnáct dní hrát a pak zase nehrát, je děsivá. Takový hazard s diváckou důvěrou si dovolit nemůžeme.“

„Divadlo na internetu není divadlo.“

„Návrat k životu s kulturou a v kultuře bude trvat dva až tři roky.“

Ředitel pražského Národního divadla Jan Burian hledí do budoucnosti s optimismem, ale realisticky. Doufá, že konečně zase normální by mohla být příští sezóna, tedy letošní podzim. Za prioritu považuje, aby se lidé a domácí publikum do hledišť, až bude možný návrat k životu s kulturou, vůbec vrátili. Nechce odhadovat, jak budou tvůrci v budoucnu reagovat na časy prožité v pandemii, ale nevylučuje, že se divadelní estetika možná promění: možná si lidé, kteří zatím do divadla nechodili, řeknou, že jejich život je chudý a že by ho měli začít žít jinak; možná, že divadelníci budou hledat možnost oslovit lidi, kteří s divadlem doposud neměli mnoho společného. Zcela jasně, a to odmítavě, však reaguje na představy, že by do divadla směli chodit jen lidé s potvrzením o bezinfekčnosti.

 
úterý, 12 leden 2021 16:42

Mácalův Mozart z roku 1968

CD-Mozart

„Svého naplnění došel Zdeněk Mácal v letech 2003 až 2007, kdy byl v pořadí třináctým šéfdirigentem České filharmonie.“

„Raná mozartovská nahrávka není pro Mácala ve světle jeho pozdější kariéry nejtypičtější.“

„Mozarta hraje Pavel Štěpán na Mácalově snímku z roku 1968 zejména v nižších polohách opravdu měkce, v pomalých větách k tomu zasněně.“

Vynikající a ve světě ceněná nahrávka dvou Mozartových klavírních koncertů s Pavlem Štěpánem a Českou filharmonií je dosažitelná jen v digitální podobě, na klasickém nosiči k dispozici není. Stojí za ní Zdeněk Mácal, letos 8. ledna pětaosmdesátiletý. Protože v roce 1968 emigroval, firma Supraphon desku musela zničit. V online podobě, pro zakoupení a stažení, snímek zpřístupnila teprve zase až v roce 2012.

 
Studnky-Zouhar

„Zaznamenané vzpomínky Charlotty Martinů prozrazují, že se dalo hledět na moře přímo z postele. Skladateli se tak v Nice docela dobře mohlo vybavovat dětství ve světnici na poličské kostelní věži – nevelký pokoj, ale okolo nekonečný prostor oblohy a dalekého obzoru.“

„Předpremiéra Otvírání studánek se uskutečnila 7. prosince 1955 v Praze za řízení Jana Kühna, ale skutečná premiéra patřila až o měsíc později, 7. ledna, Zdeňku Zouharovi a jeho pěveckému sdružení Opus. Stalo se tak v poličském Tylově domě.“

„Martinů si těžko uměl představit, jak jeho dílo může režim za železnou oponou využít pro své ideologické cíle.“

Komorní kantáta Otvírání studánek je prostá vokální skladba, v níž se díky básníkovi Miloslavu Burešovi skladatel Bohuslav Martinů vrátil v myšlenkách domů tak intimně, že si ji Češi zamilovali z jeho tvorby asi úplně nejvíc. Vznikla v létě roku 1955 v Nice na jihu Francie. Text o jarních zvycích a o hluboké sounáležitosti s tradicemi, přírodou, předky a domovem obdržel skladatel nedlouho předtím a zhudebnil ho velmi rychle. Předpremiéra kouzelného díla se konala hned toho roku v prosinci v Praze. A sedmého ledna teď uplynulo pětašedesát let od oficiální světové premiéry, která byla v Poličce.

 
204

„Rok 1896 byl pro Dvořáka hektickým obdobím. V porovnání s jarem, létem a podzimem předchozího roku, kdy se vrátil z USA a hodně odpočíval.“

„Dvořákova Devátá symfonie byla v lednu 1896 dosud docela žhavou novinkou.“

„Pod Talichovým vedením, stejně jako později pod Kubelíkovým, Ančerlovým, Neumannovým a Bělohlávkovým, rostla Česká filharmonie do formátu orchestru s rozpoznatelným stylem a zvukem, s výrazným a jedinečným profilem.“

Česká filharmonie počítá svou historii od 4. ledna 1896, právě dnes tedy dlouhou 125 let. Ten den, byla to sobota, měla v pražském Rudolfinu první koncert. Dirigoval Antonín Dvořák, zněla výhradně jeho hudba. Jako v té době již nejslavnější žijící český skladatel stál symbolicky u zrodu nového tělesa zcela logicky. Na koncertě byl ideově přítomen také Bedřich Smetana, který chtěl tradici symfonických koncertů založit už v šedesátých letech, a iniciátoři Společnosti ku vydržování velkého orchestru města Prahy z roku 1882. Spolek Česká filharmonie ovšem vznikl prozaicky, nejprve jako mimopracovní aktivita orchestrálních hráčů Národního divadla. Stálý samostatný symfonický orchestr vytvořili členové spolku posléze jako nezbytí – v roce 1901 po stávce proti Karlu Kovařovicovi, když byli ze svého zaměstnání v divadle propuštěni.

 
Beethoven-2020

„Rok 2020, magický ´twenty twenty´, přinesl všechno jiné, než kýžený krok kupředu.“

„Zmar symbolizuje osud plně nastudované inscenace Řeckých pašijí Bohuslava Martinů Národního divadla Brno…“

„Právem se asi můžeme obávat, že cesta k normálu bude pomalejší, než bychom si přáli.“

Kdo všechno doplatil na pandemii? Beethoven se svým výročím pokaženým všemi omezeními určitě; celosvětově, tak jak i koronavirus působil globálně. Nevyužitých hudebních jubileí zůstalo samozřejmě víc – v našich zeměpisných šířkách například Rejchovo. Na opatření přijímaná proti nemoci jsme ale doplatili všichni. Když zůstaneme jen u hudby, tak ti, co nemohli hrát a zpívat, i ti, co je nemohli poslouchat. Zmařených záměrů je za námi tolik, že ani nemá smysl je počítat. Můžeme si je, dnes už jen s kyselým pokrčením ramen, asi připomenout. A hlavně doufat, že k nim budou letos přibývat další a další už jen po několik měsíců, ne až někam do Vánoc, ne natrvalo.

 
středa, 30 prosinec 2020 13:04

Vilém Veverka: S klasikou nekončím

101

„Když jsme desku připravovali, tak skladbou, která celý projekt někam překlopila, byla Vargova adaptace Haydna.“

„Model, kdy jsem na pódiu celý večer a kdy mám možnost definovat, jak to celé bude vypadat, mi asi sedí víc.“

„Dovedu si představit, že v rámci nastoupené cesty ještě přitvrdím.“

Má za sebou podzimní a předvánoční řadu koncertů, intenzivně vzpomíná zejména na ten z Městského divadla Jablonec nad Nisou, ale všechny byly pouze online. Měl koncertně oslavit patnáct let hraní s harfistkou Kateřinou Englichovou, tento večer má prozatím nový optimistický termín stanoven na duben 2021. V době koronavirového neštěstí brojí na sociálních sítích či jinde v médiích proti vytváření obecné negativní nálady ve společnosti, proti faktické rezignaci na svět, jak jsme ho znali; právě proto, že zároveň moc dobře ví, že odkládáme hudbu, ale zdaleka ne jen ji, prozatím ad acta... Bolestně prožívá, k jakým mezím už jsme dospěli a jak jen těžko hledáme perspektivu. Nedávno konstatoval, že jsme lpěli na něčem, co fakticky přestalo existovat. Přesto hobojista Vilém Veverka žije, tvoří hudbu, také nadále intenzivně fotografuje. A v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz celkem s nadějemi uvažuje nad svým aktuálním, specificky crossoverovým albem nazvaným Next Horizon, které měl podle původních plánů pokřtít na koncertě koncem listopadu a které musí žít vlastním životem ve změněných podmínkách. Snad se brzy s repertoárem z desky objeví i živě na koncertech s publikem.

 
2

„Teď v zimě to bylo a je horší. Další omezení, nová a nová… a vidina konce dočasnosti téměř nulová.“

„Aby se muzikanti a ti, co hudbu rádi poslouchají, nehroutili, potřebují s muzikou živý, plný, bohatý a obvyklý kontakt. Ale normálně potřebují žít i všichni ostatní lidé.“

„Bývaly doby, kdy ještě skladatelé uměli s upřímným patosem napsat něco burcujícího.“

Rybu jsme na Vánoce letos jíst ještě směli. Kolik chystaných a toužených provedení České mše vánoční Jakuba Jana Ryby jsme museli odpískat, nikdo nespočítá. Hudební symbol českých Vánoc, známý, populární, obecně sdílený a zlidovělý, oněměl. Život bez tradic a rituálů ztrácí velký kus obsahu. Pokud se tak někomu na přelomu adventní a vánoční doby přizvedla míra otrávenosti a nenaloženosti posledních týdnů a měsíců, měl legitimní důvod. Ale přesto by mělo současně neustále také zaznívat: nás nedostanou.

 
Ji-Zahrdka-IMG5122

„Mnozí měli tendence jeho dílo vylepšovat. Ale dneska už naštěstí existují kritické edice, díky nimž zní Janáček opravdu původně.“

„Názorově byl Janáček dost blízký Masarykovi...! Stejná generace.“

„My asi těžko můžeme skočit do německých nebo rakouských poměrů. Ale v rámci možností se pro Janáčka dělá maximum.“

Jak dobře uměl rusky? Rozlišoval nějak výrazně Moravu a Čechy? Jak hodně byl vlastencem? A mluvil také hantecem…? S brněnským muzikologem Jiřím Zahrádkou, docentem Masarykovy univerzity a v oddělení dějin hudby Moravského zemského muzea kurátorem janáčkovských sbírek, se dá hovořit o Leoši Janáčkovi dlouho a zajímavě. A tak se v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz dotýká jak proměn přístupů a tradic v interpretaci jeho hudby i v operní režii, tak rusofilství a znalosti jazyků s nářečí… a také přibližuje Janáčkův způsob řeči a uvažuje o čitelnosti jeho rukopisu a notopisu. Janáčkovi toho podle něj asi moc nedlužíme. Snad jen pořádné a moderní muzeum.

 
JanVilmek

„Až na výjimky, jako byla rozhlasová stanice D-dur, po Fibichovi letos v předvánočních dnech nikdo ani nevzdechl.“

„Naprosto ojedinělý milostný hudební deník činí z Fibicha nejvášnivějšího hudebního erotika.“

„O Anežce Schulzové, kterou romantik Fibich miloval duší i tělem, mramorová deska na Žofíně cudně mlčí.“

Pro mnohé zůstává dnes Zdeněk Fibich, jehož život je vymezen roky 1850 až 1900, už jen autorem jednoho díla. Pokud vůbec nějakého. Jeho Poem, o kterém je řeč, není ale navíc, tak jak se hraje, ani úplně jeho. Upravil ho do líbivé podoby ze skladby V podvečer, osm let po skladatelově smrti, houslista Jan Kubelík. Melodie však Fibichova je. Ještě před zmíněnou idylickou orchestrální selankou ji užil v Upomínce č. 139 „Večery na Žofíně“, v Lentu z roku 1893, v jednom ze stovek kousků tvořících lyrický klavírní cyklus Nálady, dojmy a upomínky.

 
Strana 1 z 74