„Zatímco Kvapil žil z pozdně romantických východisek, Ištvan již cítil, že vývoj se ubírá jiným směrem. Učil se tedy víceméně sám.“

„Z celosvětového hlediska je nejhranější Ištvanovou skladbou Sonáta pro klarinet a klavír.“  

„Nechával si jedno místo přehrávat stále dokolečka. Pak přistoupil ke klavíru, škrtl asi tři noty a oznámil nám: Pánové, jsem spokojen – Bartók je pryč…“

Skladatel Miloslav Ištvan, jedna z legend české hudební avantgardy druhé poloviny dvacátého století, díky originálnímu přístupu ke kompozici a díky poctivé práci dokázal ve vývoji kvalitativně konkurovat generačním kolegům jak na západ, tak na východ od našich hranic. Letos v září jsme si připomněli jeho nedožité devadesátiny. Ištvanovu hudbu přibližuje violoncellista Štěpán Filípek.

Jako interpret jsem se s hudbou Miloslava Ištvana seznámil až roku 2003, tedy tedy třináct let po jeho smrti. Na brněnské JAMU mě na jeho tvorbu upozornila Jindřiška Bártová, autorka jeho biografie. Provedl jsem krátce po sobě Refrény a Sonátu pro violoncello a klavír a byla z toho takříkajíc “láska na první poslech”. Má fascinace jeho hudbou později vyvrcholila vznikem souboru Miloslav Ištvan Quartett a studiem kompozice u skladatelova syna Radomíra Ištvana. Ten mě zasvětil do techniky montáže, střihu, permutační formy i dalších fantastických věcí z dílny svého otce. V následujícím textu nemám ambice vypsat celé autorovo dílo. Spíše bych rád ze své pozice interpreta a člověka, který nahlédl do tajů ištvanovských kompozičních technik, poukázal na skladby, se kterými mám osobní zkušenost, a zasadil je do celkového kontextu skladatelova života.

Narodil se 2. září 1928 v Olomouci. Dětství prožil v Bystřici a už od raného věku byl veden k hudbě. Nejprve se věnoval houslím, později také klavíru. Jeho cesta ke kariéře profesionálního hudebníka nebyla přímočará, zejména na přání rodičů získal nejprve klasické vzdělání. Teprve ve druhé polovině čtyřicátých let let dvacátého století začal Miloslav Ištvan prohlubovat své hudební znalosti – po absolvování abiturientského kurzu Brněnské konzervatoře byl roku 1948 přijat na JAMU do třídy Jaroslava Kvapila. Ištvanův vztah k učiteli byl však poněkud komplikovaný. Zatímco Kvapil tehdy stále žil z pozdně romantických východisek, Ištvan již cítil, že vývoj se ubírá jiným směrem. Učil se tedy víceméně sám, zejména studiem, analyzováním partitur a poslechem. Jeho hlavními inspiračními zdroji v té době byla díla Leoše Janáčka, Bély Bartóka a Sergeje Prokofjeva a zároveň byl silně ovlivněn folklorem.

V padesátých letech dále zužitkoval své nadšení pro folklor v tvorbě aranžmá pro Soubor Julia Fučíka a pro BROLN – Brněnský rozhlasový orchestr lidových nástrojů. Tato tvůrčí fáze trvala prakticky po celá padesátá léta, během nichž se autor také stal pedagogem JAMU, nejprve teoretických předmětů, posléze i kompozice. Na tomto místě bych rád zmínil několik skladeb z tohoto období, které jsou dodnes součástí repertoáru mnoha interpretů. Z celosvětového hlediska je nejhranější Ištvanovou skladbou Sonáta pro klarinet a klavír  (1954). Potěšujícím faktem je, že sonáta stále vyvolává zájem i u mladých interpretů – na nedávném koncertě v rámci festivalu Setkávání Nové hudby plus (14. 11. 2018) ji s velkým zaujetím provedli sourozenci Tomáš Kraus (klarinet) a Alžběta Krausová (klavír), stále ještě studenti JAMU. Bezesporu velice silná kompozice bartókovského střihu je Trio pro klavír, housle a violoncello (1958). Skladbu jsme v poslední době mnohonásobně provedli s vynikajícími slovenskými kolegy, houslistou Milanem Palou (v současnosti primárius Miloslav Ištvan Quartett) a klavíristou Ondrejem Olosem (v současnosti dirigent Janáčkovy opery ND Brno).

Ke Smyčcovému kvartetu “1951”z období studií se zase váže jedna vtipná historka. Před několika lety jsme s kolegy z Miloslav Ištvan Quartett prováděli tuto kompozici v rámci festivalu Eduarda Nápravníka, na koncertě, kde zároveň recitoval herec Josef Somr. Měli jsme generální zkoušku a pan Somr za námi přišel, řka: “Hoši, já si nemůžu pomoci, já už ten kvartet někde slyšel…, kde to jen mohlo…, že se to hrálo ve třiapadesátém na koncertě v Besedním domě? …Tam jsem byl!” Z orchestrálních skladeb, které jsem měl možnost slyšet, bych zmínil také poetickou Zimní suitu (1956), kterou před několika lety nasadila do programu Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín.

Na konci padesátých let začínalo být zřejmé, že všude v okolním světě se začíná prosazovat fenomén tzv. “Nové hudby“. To zaujalo i Ištvana a někde tam můžeme najít počátek jeho výzkumu vlastních kompozičních metod, které by korespondovaly se světovým vývojem. Na počátku let šedesátých také vznikla první česká kompoziční skupina, které byl Miloslav Ištvan členem. Jednalo se o skupinu A ( „a“ jako první písmeno abecedy symbolizovalo to, že jsou první). Dalšími členy skupiny byli Jan Novák, Josef Berg, Alois Piňos a Zdeněk Pololáník. Skupina prováděla na tehdejší dobu velmi zajímavé projekty, ať už šlo o audiovizuální díla, nebo o týmové kompozice, avšak neměla dlouhého trvání. Z tohoto období pochází například Rapsodie pro violoncello a klavír (1961), nebo Smyčcový kvartet (1963), vysoce kompaktní kompozice, která zaznamenala celoevropský ohlas a byla provedena mimojiné i na Bienale Venezia v roce 1964. Emocemi je nabitá Odyssea Lidického dítěte pro klavír (1963), pozoruhodný je experimentální Dodekameron – 12 skladeb pro 12 hráčů (1965).

V dalším průběhu šedesátých let se Miloslav Ištvan věnoval prohlubování svého teoretického vzdělání, kdy se kromě jiného důkladně seznámil s hudbou Antona Weberna. Roku 1965 pak dokončil smyčcové trio Refrény, kde naplno uplatnil svou později definovanou techniku montáže a navracení krátkých motivických ploch – refrénů. Tuto techniku pak po mnoho let používal jako charakteristickou kompoziční metodu. Všechny tehdejší myšlenky a výsledky svých výzkumů shrnul do teoretické publikace “Metoda montáže izolovaných prvků v hudbě“, která tiskem vyšla roku 1973. Tuto tvůrčí etapu pak reprezentují například vrcholné oratorium Já Jákob (1968), působivá kantáta Hymnus na slunce (1971), nebo expresivní Zatemněná krajina pro smyčcové kvarteto (1975). Spadá sem také kompozice Sonáty pro violoncello a klavír (1970), ke které se váže jedna autentická vzpomínka. Byli jsme s kolegyní Katelyn Bouska před několika týdny skladbu konzultovat s jejím prvním interpretem, klavíristou Jaroslavem Smýkalem. A ten vypravoval, jak se chystali na premiéru: …Hráli jsme to tenkrát s violoncellistou Richardem Vandrou, Ištvanovi se stále něco nezdálo a nechával si jedno místo přehrávat stále dokolečka. Pak přistoupil ke klavíru, škrtl asi tři noty a oznámil nám: Pánové, jsem spokojen – Bartók je pryč…

Od druhé poloviny sedmdesátých let Miloslav Ištvan začal ve svém tvůrčím úsilí směrovat do poněkud jiných vod, než vytyčila Nová hudba. Šlo mu především o “rehumanizaci“, tedy o to přiblížit soudobou hudbu zpět publiku. Opět mu pomohlo několik inspiračních zdrojů, jednalo se zejména o africkou rytmiku, z ní vycházející jazz, ale i o různé styly tehdy razantně nastupujícího bigbítu, tedy rockových a bluesových odnoží populární hudby. Nesporně byl inspirován též starou hudbou, zejména pozdně gotickou a renesanční. Reprezentativním vzorkem tohoto závěrečného tvůrčího období je například Sonáta pro klavír č. 3 (1978), 2. smyčcový kvartet (1986) nebo vynikající Hry – sedm obrazů pro symfonický orchestr (1977), skladba, kterou v nedávné době s úspěchem znovu provedla Filharmonie Brno. Východiska, na které při svém tvůrčím bádání Miloslav Ištvan narazil, postupně shrnul do několika dalších teoretických publikací, a to: Struktura a tvar hudebního objektu (1978), Poznámky k soudobé formě a rytmu (1978) a Jednohlas v soudobé hudbě (1989). Miloslav Ištvan zemřel 26. ledna 1990 v Brně.

Tou nejlepší oslavou 90. výročí  narození Miloslava Ištvana je fakt, že jeho hudba je stále živá a hraná u nás i v zahraničí. Z nepřeberného množství textů, které byly o autorovi napsány, bych zmínil dvě mimořádně kvalitní biografie, Jindřiška Bártová – Miloslav Ištvan (1997) a Radomír Ištvan – Hudební skladatel Miloslav Ištvan (život a dílo, vzpomínky a fakta) (2015). Pohled praktických muzikantů přinesla publikace Štěpán Filípek/Michal Indrák – Formální a interpretační problematika smyčcových kvartetů Miloslava Ištvana (2010). Roku 2008 byla skladatelova tvorba jedním z hlavních témat konference Ištvan-Kabeláč, kterou organizovala Česká společnost pro hudební vědu. Miloslav Ištvan Quartett publikoval u vydavatelství Pavlík Records album Miloslav Ištvan: Complete works for string quartet (2010). V příštím roce u vydavatelství Radioservis vyjde album Miloslav Ištvan: complete works for piano, které aktuálně připravuje Katelyn Bouska.

Exkluzivní průřez komorní a klavírní tvorbou Miloslava Ištvana si mohli naživo vychutnat posluchači v komorním sále Atria v Praze na Žižkově na konci listopadu při koncertě souboru Miloslav Ištvan Quartett & Katelyn Bouska.

Foto: archiv autora