„Lisa Bielawa je americká skladatelka a performerka, která se rozhodla, že na pandemii zareaguje hudbou.“

„Dala se do skládání kantáty Broadcast from Home, kde text byl založen na příspěvcích, které jí zasílali lidé prostřednictvím sociálních sítí.“

„Vrcholným dílem Lisy Bielawy je opera Vireo aneb Duchovní biografie žalobce čarodějnic. Opera má ne méně než dvanáct jednání.“

Takřka rok trvající pandemie má devastující účinky. Odnáší to ekonomika, školství i kultura. Podniky nevyrábějí, a když vyrábějí, nemají odbyt. Školáci a studenti mají distanční výuku od první třídy až po doktorát. Divadla ani kina nehrají, koncerty se nepořádají. A i ty soubory, které hrát mohou, ruší představení, chybějí diváci – jako třeba filharmonikům v Berlíně. Nebo sami úplně zruší celou sezónu – jako filharmonie newyorská. Či slavná Met. To vše se samozřejmě promítá i do psychiky lidí. Ještě že máme ten internet.

Lisa Bielawa je americká skladatelka a performerka, která se rozhodla, že i ona na pandemii zareaguje hudbou. Lisa není jen tak někdo. Ve svém životopise se honosí Římskou cenou (Prix Roma) za rok 2009. Kdyby to byla ta, co obdrželi takoví skladatelé jako Hector Berlioz, Charles Gounod, Georges Bizet, Jules Massenet, Claude Debussy, Nadia Boulangerová, Marcel Dupré, tak to by byla jistě ve skvělé společnosti. Jenže ouha – ta slavná a všemi toužená (Maurice Ravel se o cenu pokoušel pětkrát a nikdy ji nedostal) Římská cena se přestala udělovat v roce 1968, kdy ji francouzský ministr kultury André Malraux po 248 letech existence zrušil. Pochodeň po třech letech diskusí převzala Académie de France à Rome. V roce 2009 tuto cenu obdrželi skladatelé Raphaël Cendo, Saed Haddad a Yann Robin. Takže ta to jistě nebude. Jen tak mimochodem – v roce 2014 tuto cenu obdržel Ondřej Adámek. Římskou cenu ale udělují i Američané, i když ta není tak slavná. Ustanovila ji American Academy in Rome a i ona má docela slušnou historii – založena roku 1897. Seznam laureátů zdaleka nehýří tolika slavnými jmény jako její starší sestra. Rozhodně nejslavnějším jménem mezi laureáty je Bohuslav Martinů, který ji získal v oboru kompozice v roce 1957. Lisa Bielawa se o cenu v roce 2009 musela podělit ještě se dvěma skladateli, Donem Byronem, specialistou na klezmer a jazz, a Georgem Lewisem, který skládá elektronickou a experimentální muziku. Hudba, kterou skládá Lisa, by se dala označit za angažovaně soudobou.

Vzhledem k naprostému chaosu, který při zvládání covidové pandemie v USA vládl, mnoho Američanů upadalo do deprese a beznaděje. Lisa Bielawa se rozhodla s tím bojovat svou hudbou. Dala se do skládání kantáty Broadcast from Home, kde text byl založen na příspěvcích, které jí zasílali lidé prostřednictvím sociálních sítí. Každý týden zveřejnila na svém webu nápěvek. K němu mohli lidé poslat text, týkající se jejich zkušeností s covidem, a celý text i nazpívat. „Virtuální“ orchestr a sbor asi pětadvaceti hudebníků z celé země nahrával doma své vlastní party a posílal je Lise, aby je spojila. Interaktivní nástroj, který skladatelka nastavila na svém webu, pomohl komukoli naučit se nápěvek i hudbu zaznamenat a poté odeslat skladbu jako součást refrénu.

Přestože se mohl zúčastnit kdokoliv ze světa širého, naprostá většina přispěvatelů byli Američané, kteří si vylévali svá srdce i léčili své deprese. Ne každému se to ovšem podařilo. Občas chyběla nějaká ta nota, ani délka noty vždy nebyla správná, o tom, že hodně lidem dělalo problém trefit se do melodie, ani nemluvě. A přitom na každý nápěvek přišla spousta odpovědí. Litoval jsem Lisu a její spolupracovníky, kteří se tím museli probírat. Zkusil jsem pouze jeden nápěvek a při asi stém příspěvku se mnou už cloumala deprese, ani jsem k tomu nepotřeboval covid. Dnes je kantáta hotová, má patnáct částí a kdokoliv si ji může pustit. Třeba to řadě lidí, kteří poslali svůj záznam, pomohlo se odreagovat, ale kantáta moc velký úspěch nezaznamenala. Na YouTube ji za tři měsíce slyšelo a vidělo něco kolem 250 zájemců.

Dobrého skladatele drobný neúspěch zcela jistě neodradí. Další projekt byl Brickyard Broadcast, do kterého byli angažování studenti hudební katedry Státní univerzity Severní Karolíny, kteří měli distanční výuku, během níž pod vedením svého profesora orchestrální hry a profesora sborového zpěvu, každý doma nebo na koleji, nahráli skoro stovku hudebních témat na vybrané texty amerických spisovatelů nebo libretistů (Herbert George Wells, Walt Whitman, Gertrude Stein, Charles Ives nebo Frank Lloyd Wright). Ty potom Lisa Bielawa sjednotila do mohutné kompozice, vysílané 12. listopadu jednak tlampači do vylidněného parku na místě bývalé cihelny, oblíbeného to místa sdružování se studentů, když se ještě mohli sdružovat, a jednak online na univerzitním webu.

A to už předtím Lisa stihla další příležitost, která se přímo nabízela – americké prezidentské volby. Lisa se rozhodla složit Voter´s Broadcast, hudební participativní představení pro neomezený počet hlasů a nástrojů, složené ze sborových a instrumentálních souborů, které by inspirovalo spoluobčany i v době lockdownu jít volit svého prezidenta. Jako libreto tentokrát posloužila performance Scheryl Oringové I Wish to Say, kdy lidé diktují online Scheryl a skupině písařů na mechanických psacích strojích korespondenční lístky s přáním či komentářem, které jsou zasílány prezidentu USA. Na internetu byl jak text, tak noty, ale i sbor, který text zpíval. Každý si mohl vybrat. Premiéru mělo hudební představení před poslední prezidentskou debatou v Kaufmanově hudebním centru v New Yorku. Třebaže v těchto volbách byla nejvyšší volební účast v dějinách USA, ani tentokrát se vděku autorka této osmnáctiminutové kantáty nedočkala, ani od Donalda Trumpa ani od Joea Bidena. Asi jim o tom jejich poradci neřekli.

Ono to s tím úspěchem je vůbec ošemetné. Vrcholným dílem Lisy Bielawy je opera Vireo aneb Duchovní biografie žalobce čarodějnic. Opera má ne méně než dvanáct jednání a libretista Erik Ehm se skutečně rozmáchl. Děj obsahuje několik století, od temného evropského středověku až po století dvacáté, a každé jednání se odehrává na jiném místě napříč Amerikou, ve vězení Alcatraz, v klášteře na řece Hudson, v ateliéru v Los Angeles, na opuštěném vlakovém nádraží kdesi v Oaklandu, v Salemu, na několika neidentifikovatelných místech v Evropě. Opera vyžaduje 350 účinkujících, a tak není divu, že po premiéře ve veřejnoprávní televizi KCETLink, kde se blýskly takové hvězdy jako sopranistka Deborah Voigt, mezzosopranistka Maria Lazarova, tenorista Ryan Glover a v orchestru houslistka Jennifer Koh, violoncellista Joshua Roman nebo Kronos Quartet, se nenašel žádný operní dům, který by operu zařadil do svého dramaturgického plánu. Ono se to také těžko plánuje, když žádný intendant neví, zda se vůbec bude hrát. Na Instagramu však opera uspěla – má přes 1300 zhlédnutí.

Lisa Bielawa vynalezla novou skladatelskou formu – multiautorství. To by nebylo možné bez internetu a bez sociálních sítí. A zcela upřímně – ani bez covidových restrikcí, kdy lidé zůstali doma se svými problémy, se svým stresem a často i depresí.

Foto: Carlin Ma, Daniel Clark, Matt Gush, Asa Moore, Paul Kuroda