středa, 24 říjen 2018 10:06

Na začátku byl hoboj

Autor:

„Můj učitel byl Čech – hobojista Jiří Tancibudek.“

„První zámořský orchestr, který jsem kdy slyšela, byla Česká filharmonie.“

„Jsem šťastná, že moje kniha byla přeložena do češtiny. Ale bude muset být v budoucnu přepsána. Výzkum jde dál.“

 

112bg

 

Australská muzikoložka Janice B. Stockigt, autorka monografie o Janu Dismasi Zelenkovi, knihy přeložené letos do češtiny, se s jeho hudbou setkala nejprve jako hobojistka. V rozhovoru, který KlasikaPlus natočila při zelenkovské konferenci v Praze, zaznívá řada vzpomínek. Některé sice nemají přímou souvislost s drážďanským barokním skladatelem pocházejícím z Louňovic pod Blaníkem, ale o to zajímavěji se týkají českých hudebníků a Austrálie.

Jak jste se vlastně k Zelenkovi dostala?

V šedesátých letech existovala důležitá edice Musica antiqua Bohemica, která vedle instrumentálních skladeb zpřístupnila i několik jeho latinských žalmů. Camerata Bern začala nahrávat Capriccia a potom se začaly vydávat a nahrávat sonáty pro hoboj a fagot. Každý hobojista a fagotista na světě zanedlouho věděl, že existuje nějaký Zelenka. A já jsem tehdy hrála na hoboj.

Vzpomenete si na podrobnosti?

Já jsem tehdy v šedesátých letech byla zrovna v Americe, v San Francisku. A právě tam jsem se s jeho hudbou poprvé setkala. V první polovině dvacátého století se od Zelenky ještě nic neznalo. Byl tedy úplně novým objevem. Začalo se instrumentální tvorbou. Potom se němečtí muzikologové dali do prozkoumávání jeho duchovní hudby. První z jeho mší byla vydána v osmdesátých letech, předtím nic nebylo k dispozici. To byla skoro revoluce! Lidé si říkali: Kdo to je? Měli jsme takový nevelký soubor a kdosi přinesl jednu z jeho sonát. Zkusili jsme ji hrát. Nikdy předtím jsem nic takového neslyšela. Náročná hudba, těžká na hraní, s mnoha významy. Můžete ji poslouchat mnohokrát a vždycky v ní objevíte něco dalšího. Tehdy jsem skládala poslední zkoušky a tématem byl Telemann. A Telemann publikoval nějaké skladby od Zelenky. Znali se navzájem, stejně jako se znal Zelenka s Bachem. Měla jsem v ruce nějakou publikaci a bylo tam něco od Zelenky i od Bacha, obojí byl kánon… Bylo to dost neobvyklé… Takže když jsem dokončila Telemanna, začala jsem sbírat informace o Zelenkovi.

Od hoboje k muzikologii?

Ano. Někdy v osmdesátých letech jsem pak byla pozvána do Prahy, do Českého hudebního fondu. Na konferenci o barokní hudbě. Tehdy jsem se zkontaktovala s muzikology, kteří se jím zabývali. Vzpomínám mimo jiné na Zdeňku Pilkovou. Hlavně jsem si začala všímat kontextu, ve které byla jeho hudba vnímána. Pak jsem jela do Drážďan a měla jsem štěstí, že jsem se setkala s vedoucím knihovny, kde byla uložena většina zelenkovských materiálů. Byl to fanatik do Zelenky…! Prožila jsem tam tři intenzivní týdny a seznámila se s potřebnými prameny. A pak jsem se jím začala opravdu zabývat, udělala jsem na zelenkovské téma doktorát, napsala jsem dvě knihy… Ta, co je teď přeložena do češtiny, vyšla v roce 2000. A dostala muzikologickou cenu Britské akademie.

 

DSE8030

 

Můžete porovnat Bacha a Zelenku?

Oba hudebně vystihovali slova, text. Aniž by bylo rozhodující, jestli to byl text latinský v případě katolíka Zelenky, nebo německý v případě luterána Bacha. Znali se. Víme ze svědectví Carla Philippa Emanuela, Bachova syna, že otec Zelenku obdivoval. Víme, že Bach měl u sebe hudbu z Drážďan. Domnívám se, i když k tomu nejsou důkazy, že mu ji zprostředkoval právě Zelenka.

Existují svědectví o názoru Zelenky na Bacha?

Ne.

Jsou všechny materiály v Německu, nebo je něco v důsledku válečného vítězství také v Rusku?

Konference přinesla i nové zajímavé nové informace jedné ruské kolegyně o věcech z jeho sbírky hudebnin.  

Byl a je Zelenka vaším hlavním a jediným zájmem?

Miluji barokní hudbu, hrála jsem na hoboj, takže také Fasche, Graupnera, Telemanna, Bacha… Ale Zelenka je pro mě na prvním místě. A moc mám ráda, jak Češi hrají hudbu. Můj učitel byl Čech. Když v ní při poslechu objevím víc, než jsem čekala, je to tím, jak Češi hudbu hrají. Krásný tón, preciznost, je toho hodně, ani nedovedu vše vyjádřit.

 

jiri-tancibudek2

 

Narodila jste se v Austrálii. Takže jste asi znala původem českého hobojistu Jiřího Tancibudka, pro kterého napsal svůj Hobojový koncert Bohuslav Martinů…?

To byl právě ten můj učitel! Vyzpovídala jsem ho dva roky předtím, než v roce 2004 zemřel, a píšu o jeho působení v Austrálii, které bylo nesmírně zajímavé, knihu. Když přijel z Evropy, situace byla taková, že mu muzikantské odbory nedovolily, aby v Austrálii coby Evropan pracoval profesionálně v nějakém orchestru. Vystupoval proto sólově, v menších městech. Slyšela jsme ho hrát na jednom koncertě - a tak mě ovlivnil, že jsem se rozhodla hrát na hoboj. Podobně ho jednou slyšel kdosi vlivný z rozhlasu a ptal se ho, proč nehraje v nějakém orchestru. Nebylo mi to povoleno, odpověděl mu Jiří Tancibudek. Tak poslouchejte, něco Vám řeknu: už to máte dovoleno, odvětil ten člověk. Brzy nato byl po dvouminutovém konkurzu přijat do symfonického orchestru v Melbourne, odkud já pocházím. Pak přišel na zkoušku a zástupce oborů vyzval ostatní, aby hlasovali proti, ale oni odmítli hlasovat. S tak skvělým hobojistou prostě chtěli hrát.

To bylo hned v padesátých letech?

Ano. Moje matka tam tehdy hrála druhý klarinet…

Vy byste měla znát také Charlese Mackerrase. Začínal jako hobojista...

Ano, a ptala jsem se na něj i Jiřího Tancibudka. Když měl po svatbě se svou ženou, skvělou pianistkou, tak první návštěvník v jejich novém pražském bytě byl právě Mackerras, který zrovna přijel studovat do Československa k Talichovi.

Jiří Tancibudek se stal v roce 1945 prvním hobojistou České filharmonie, studoval také v Londýně u Léona Goossense. Jak se lze dočíst, v roce 1950 se s manželkou rozhodli emigrovat. Odešli z Čech přes hranici, on měl s sebou jen hoboj. Jak se dostali do Austrálie?

Rafael Kubelík mu nabídl místo v symfonickém orchestru v Chicagu. Ale byl problém s vízy – jeho žena by tam mohla jet až za tři roky. A protože dostal nabídku učit na konzervatoři v Sydney, tak se rozhodli odcestovat do Austrálie a do Chicaga jít za ty tři roky. Ale to už se pak nestalo… Ale českých umělců bylo mimochodem v Austrálii víc…!

Koho například máte na mysli?  

Příkladem může být dirigent Rudolf Pekárek…

…který před válkou založil v Praze orchestr FOK…

… a který po emigraci řídil ABC Orchestra of Western Australia, pozdější West Australian Symphony Orchestra, a pak po léta Queensland Symphony Orchestra. A pak to byl Hans Walter Süsskind. To byl po nějakou dobu dirigent Symfonického orchestru v Melbourne, v mém městě. A v Tasmánii byl Jan Šedivka, vedl smyčce na konzervatoři a založil velmi silnou školu houslové hry. Potom Zdeněk Bruderhans, flétnista, který působil na univerzitě v Adelaide. Jindřich Feld také strávil nějaký čas na konzervatoři v Adelaide, jako hostující skladatel. Já jsem osobně hostila Petra Ebena, když přijel do Melbourne jako vynikající varhaník. A první zámořský orchestr, který jsem kdy slyšela? Tím byla Česká filharmonie.

Nevzpomenete si, co tehdy hráli?

Janáčkova Tarase Bulbu. Pamatuji si také, že po Austrálii koncertovalo dechové kvinteto hráčů České filharmonie. Pamatuji si fenomenální hráče na lesní roh, byli to bratři…

… Zdeněk a Bedřich Tylšarové.

Ano, ano. A kvalita hry kontrabasů byla revoluční…

 

Canaletto-DresdenseenfromtheRightBankoftheElbebeneaththeAugustsBridge-GoogleArtProject

 

Českých vazeb je ve vašem životě víc než dost. Tou největší je Jan Dismas Zelenka. Pokračujete ještě ve výzkumu?

Hlavně mám tři velmi dobré postgraduální studenty. Jeden se zabývá recepcí Zelenkovy hudby v devatenáctém století. Druhý z nich stojí za novou edicí Zelenkovy Mše Sancti Spiritus, která teď byla na programu v Praze a v Drážďanech. A třetí se zabývá širším kontextem Zelenkova působení v Drážďanech. Za sebe jsem šťastná, že moje kniha byla přeložena do češtiny. Ale je zároveň jasné, že bude muset být v budoucnu přepsána, protože se mezitím zjistilo tolik nového…!  Zejména v tématech týkajících se společenských souvislostí.

A čím kolem Zelenky se zabýváte teď vy sama?

Rokem 1733 a tím, co v tu dobu dělal Bach a co Zelenka. To byl totiž rok, kdy zemřel saský kurfiřt a polský král August II. Silný. Nástupcem se stal jeho syn, Fridrich August II. V ten okamžik Bach i Zelenka usilovali o post u drážďanského dvora. A oba za tím účelem napsali nějakou hudbu… Tak tím se teď zabývám. Víte, se Zelenkou já asi umřu.

 

Louovice-P4230273

 

Foto: Hana Blažková, DL Adelaide, Wikipedie, Petr Veber

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.