„Tajemno láká. Jistě by se tak našli tací, co namítnou, že život Dvořáka se stal zase o něco všednějším.“

„Kdybychom snad chtěli mezi Dvořákem a farmaceutem Rüdigerem hledat další styčný bod (vedle vzdálenosti místa bydliště a lékárny), mohl by to být jistě cit pro národní smýšlení.“

„Je smyslem ukázat, že skladatelé mohou zůstat tajemní, i když se zdá, že známe vše o jejich životě i smrti.“

Život skladatele Antonína Dvořáka se nedávno ocitl pod drobnohledem vědců. V laboratořích Státního ústavu pro kontrolu léčiv vložili pod mikroskop pár posledních let jeho života s cílem objasnit, čím se Dvořák krátce před svou smrtí léčil. Nebylo jisté, že se vzorek léku, který se dochoval v jeho pozůstalosti, podaří identifikovat. Přes sto let staré bílé krystaly nakonec své tajemství vydaly. Látka byla identifikována jako hexamethylentetramin (jinak také methenamin nebo urotropin). V minulosti se tato sloučenina používala k léčbě infekcí močových cest.

Lék Dvořákovi vydal lékárník Heřman Rüdiger. Možná to byla jen náhoda, Dvořák bydlel od Lékárny U Modrého lva ve Vodičkově ulici jen pár kroků. Pravdou ale je, že stejně jako byl Dvořák dnešním slovníkem řečeno celebritou, nebyl ani onen lékárník ve svém oboru neznámým. Dvakrát byl předsedou dnešní České farmaceutické společnosti České lékařské společnosti J. E. Purkyně. Za jeho vedení změnila přitom tehdejší Farmaceutická společnost svůj název na Česká lékárnická společnost. Kdybychom tedy snad chtěli mezi Dvořákem a farmaceutem Rüdigerem hledat další styčný bod (vedle vzdálenosti místa bydliště a lékárny), mohl by to být jistě cit pro národní smýšlení. Anebo jsou toto jen domněnky a ti dva se ve skutečnosti nikdy nepotkali, neznali se a každý si takříkajíc hleděl svého oboru. Jisté je, že analýza léku potvrdila hypotézy o skladatelových zdravotních potížích těsně před jeho nečekanou a náhlou smrtí a dokumentuje také dobový způsob léčby. Badatelé tak mohou v životě tohoto slavného skladatele odškrtnout další neznámou.   

Tajemno láká. Badatele, vědce i běžné lidi. Jistě by se tak našli tací, co namítnou, že život tohoto světoznámého komponisty se stal zase o něco všednějším. Není rozporu, že Antonín Dvořák je jeden z těch skladatelů, o kterém se ve škole učil snad každý. Místo narození, povolání otce, nejznámější opery, život v Americe… A kdo by přeci jen v hodinách hudební výchovy nedával pozor, jistě díky reklamě na jeden nejmenovaný tuk na pečení umí zanotovat Humoresku nebo díky Obecné škole zná alespoň pár tónů z Novosvětské.

Zastavme se právě u posledně jmenované symfonie. Jak je známo, Dvořák do ní promítnul své pocity z pobytu za oceánem, v tzv. Novém světě. Proč ale pak tak dobře sedí tyto tóny také na obrazy z české krajiny, jak to ve výše zmíněném filmu ukázal Jan Svěrák? Co všechno se tedy ve skutečnosti honilo Dvořákovi hlavou, když toto dílo komponoval? Není cílem na tomto místě zpochybňovat to, na čem se shodují hudební historikové napříč celým světem, je ale smyslem ukázat, že skladatelé mohou zůstat tajemní, i když se zdá, že známe vše o jejich životě i smrti. Emoce, které jejich díla vyvolávají jak u interpretů, tak u posluchačů – právě ty jednoznačně neurčí ani nejmodernější technika, ani ten nejvýkonnější mikroskop. Ale právě ty zůstávají tím nejcennějším v životě všech hudebních skladatelů.

Barbora Peterová, Státní ústav pro kontrolu léčiv, vedoucí tiskového oddělení

Foto: Státní ústav pro kontrolu léčiv