Ve věku 86 let se v Krakově uzavřel život Krzysztofa Pendereckého (23. 11. 1933 – 29. 3. 2020), jednoho z nejvýznamnějších světových skladatelů současnosti. V evropských hudebních dějinách je nesmazatelně spojen s avantgardou šedesátých let, s polskou národní školou, která tehdy řekla k vývoji umění výrazné slovo.

Krzysztof Penderecki přišel s novým hudebním jazykem, novou zvukovostí a revoluční notací, používal neobvyklé způsoby hry na nástroje, přiklonil se k poválečným racionálním kompozičním technikám a experimentálním postupům. Jeho Pašije sv. Lukáše získaly navíc na Západě popularitu jako projev vnitřní vzpoury proti polskému komunistickému režimu. Velký ohlas měla také jeho skladba Obětem Hirošimy – Nářek pro 52 smyčcových nástrojů. Od druhé poloviny 70. let se začal stejně radikálně přiklánět k inspiraci hudebními slohy minulosti, až dospěl k postromantickému hudebnímu vyjadřování. Jeho hudba byla a je trvalou součástí koncertního života a objevila se i v mnoha filmech. Často vystupoval jako dirigent vlastních děl i hudby některých klasiků, mimo jiné Beethovena a Dvořáka. 

Po léta byl rektorem krakovské vysoké hudební školy. Kosmopolita, jeden z největších světových umělců celé druhé poloviny 20. století i naší současnosti, byl v Polsku prvořadou osobností. Navzdory tomu, že hudbu zdaleka nepsal „pro všechny“, jak upozorňoval. Světově vyhledávaným autorem ho  učinily jeho novátorské hudební podněty, smysl pro velké zvukové architektury, orientace na všelidské náměty i schopnost přizpůsobit se objednávce. 

Skladatelův kompoziční styl dobře vystihl jeho vlastní výrok „vstřebat vše, co se kdy v hudbě stalo“. Ve svém „sonoristickém“ tvůrčím období dosahoval působivých účinků velkorysou režií nových zvuků. Využíval aleatoriku, čtvrttónové klastry, glissanda, sykoty, klapoty, elektronicky vyrobené zvuky… Experimentoval nejen se zvukem, ale i s tonalitou, s netradičními vyjadřovacími prostředky a novými technickými vymoženostmi. Nakonec se však přiklonil ke zcela opačnému přístupu, v jehož duchu komponoval od poloviny sedmdesáých let. Nejdříve provokoval avantgardností vyjadřování, později naopak čím dál silnějším odklonem od ní. Jako mistr instrumentace uměl vždy dosáhnout moderní barevné expresivity orchestru.

Penderecki byl poměrně často hostem v Československu a v České republice. Vzpomínal na první pozvání na Pražské jaro v roce 1956. Později se do historie festivalu zapsal řadou provedení svých děl. Poprvé se tak stalo roku 1963 se skladbou Obětem Hirošimy. V roce 2014 zahrála Kateřina Javůrková na Pražském jaru za doprovodu Polského symfonického rozhlasového orchestru Pendereckého Koncert pro lesní roh a orchestr Zimní cesta. Naposledy byl přítomen na Pražském jaru v roce 2017, kdy dirigoval při závěrečném koncertu Sedmou symfonií, dramatickou a monumentální kompozicí s podtitulem Sedm bran jeruzalémských. Dílo, původně označené jak oratorium, složil v roce 1996 u příležitosti oslav 3000. výročí existence Jeruzaléma jako hlavního města židovského státu. Penderecki byl během let rovněž hostem festivalu Pražský podzim i sezón České filharmonie. Jako žijící legenda soudobé hudby přijel v roce 2009  – coby osobně přítomný hraný autor – také na festival Hudební fórum Hradec Králové.  

Naposledy byl v Česku v listopadu 2019, kdy se v katedrále sv. Víta na Pražském hradě uskutečnil Slavnostní koncert k výročí pádu komunismu ve střední Evropě. Zazněly tam tehdy dvě jeho monumentální duchovní kompozice –Credo a Hymnus ke sv. Vojtěchu. Autor měl sám dirigovat mezinárodní těleso mladých s názvem I, Culture Orchestra, ale nakonec ze zdravotních důvodů od záměru ustoupil. Dirigentem večera byl Maciej Tworek a skladatel jen usedl do první řady auditoria. Psali jsme podrobně ZDE.

Je autorem desítek symfonických  vokálních děl, dříve se věnoval i elektronické hudbě. Získal čtyři ceny Grammy. Pašije podle sv. Lukáše vznikly v první polovině 60. let k oslavám 600. výročí dómu v Münsteru. Ve velikonoční triptych jsou s nimi spojeny kantáty podle pravoslavné liturgie Utrenja (Jitřní) – Uložení Krista do hrobu a Zmrtvýchvstání. Do skupiny jeho liturgických superprojektů patří také Dies irae na paměť osvětimských obětí a postupně komponované Polské rekviem, jehož součástí se dodatečně stala v roce 2005 část s názvem Ciaccona. 

Penderecki napsal čtyři opery: Ďáblové z Loudunu, Ztracený ráj, Černá maska a Král Ubu. Ztracený ráj komponoval pro Lyrickou operu v Chicagu, kde mělo dílo premiéru v roce 1978. Vytvořil mýtus wagnerovské zatěžkanosti a síly, epos předkládající existenciálně závažné téma samé prapodstaty existence světa a lidstva, lidského údělu, sváru dobra a zla na Zemi. Samostatnou orchestrální skladbou z roku 1979 je Adagietto z „Raju utraconego”. Vychází z této myšlenkově náročné a výrazově vypjaté opery podle Miltonova eposu. Hudebně stojí na přelomu mezi avantgardní minulostí a postromantickou přítomností svého tvůrce.

Podle publicisty Mieczyslawa Tomaszewského „otvíral dveře jako první“; až o chvíli později se vydávali stejnou cestou ostatní, a to i ti, kteří předtím byli proti.

Foto: Archiv KlasikyPlus