„V pěveckém obsazení premiéry dominoval mladý basista Jan Hnyk v roli sedláka Martina.“

„Operní sbor působil jistě, jevištně velice přirozeně, uvolněně, jakoby si své účinkování doslova užíval.“

„Režie vychází z hudby; nechtěla upřímný a prostý svět českého venkova transformovat do mnohdy udivujících souvislostí, ale ztvárnila vše rovněž upřímně a prostě.“

Operní soubor Divadla J. K. Tyla v Plzni hraje v historické budově Velkého divadla komickou operu Antonína Dvořáka Šelma sedlák. Její děj je situován na Domažlicko, do oblasti blízké krajskému městu. Pod taktovkou a v hudebním nastudování dirigenta Jiřího Štrunce a v režii Zbyňka Brabce se v sobotu uskutečnila první premiéra. Režisér si pro svoji vizi a realizaci díla zvolil tým – scénu navrhl Pavel Kodeda, kostýmy Josef Jelínek, světelný design byl ve zkušených a citlivých rukou Antonína Pflegera. Choreografii vytvářel Martin Šinták, sbory nastudoval Zdeněk Vimr. Všechny role dokázala plzeňská opera vhodně alternovat.

Plzeňskou operu je nutno za uvedení Dvořákova málo uváděného díla pochválit. Vynikající český literát Jan Neruda napsal o této opeře hned po premiéře v Prozatímním divadle v Praze v lednu 1878 : „Kluk jako tuřín, jiskrné oči, krok samý skok a slovo samá píseň .„ Po mnoha letech netřeba na Nerudově charakteristice nic měnit, je v emotivní reakci výstižná, proto jsem ji užil v názvu. Dvořák stvořil sice bezmála dějovou napodobeninu nejen Smetanovy Prodané nevěsty, ale také Mozartovy Figarovy svatby, nicméně premiéra měla přes viditelné slabiny libreta tehdy mladého básníka Josefa Otakara Veselého obrovský úspěch! Ihned projevovala zájem Vídeň a již v roce 1882 Šelmu sedláka uvedly v němčině Drážďany. Dílo vyniká radostnou pohodou, silnou muzikalitou, bohatstvím invence melodické i rytmické. Je jedinečné v koncepci vyzdvižení drobného ariosa, nápaditě budovaných ansámblů, půvabných sborů. Rád vzpomenu, že vůbec poprvé jsem slyšel slavný duet opery „Jsme čeští sedláci, vychytralí ptáci, z Domažlic, z Domažlic…„, právě v Plzni, v koncertním sále Besedy, roku 1967 – v podání pěvců Zdeňka Otavy a Oldřicha Kováře. Oba významní sólisté Národního divadla museli půvabnou scénu po ovacích publika dokonce dvakrát opakovat.

Možná byli rovněž přítomni posluchači z oblasti blízkého Chodska, kteří jezdívali v hojných počtech na inscenaci Kovařovicových Psohlavců a děj emotivně prožívali! Byl jsem toho svědkem a přeji plzeňské opeře, aby jezdili hudební příznivci z Chodska obdobně na „svého“ Šelmu sedláka!

Ano, nejen tento skvělý duet, ale i árie knížete je mezi barytonisty oblíbena, vždyť jim Dvořák daroval skvělé operní barytonové číslo! Již ouvertura je zajímavá invencí a motivy tématu lásky, i zmíněné selské vychytralosti. Překvapí posluchače svěžestí hudby a bohatostí vypracování. Je to již ten námi milovaný Dvořák, jehož obdivujeme ze spontaneity Slovanských tanců, je to již i ono ryzí, strhující české muzikantství, které završil Dvořák později ve své jedinečné opeře Jakobín. Ano, u Dvořáka se musí častěji pomoci citlivými škrty, což uměli ostatně mnozí čeští operní dirigenti od dob Kovařovicových skvěle. Díky dobrým, citlivým škrtům je tolik oblíben zmíněný Jakobín jako snad nejmuzikantštější česká opera vedle Prodané nevěsty. Je logické, že inscenátoři sáhli ke škrtům a drobným úpravám slovních anachronismů. To činili dirigenti a režiséři v Čechách často a obvykle ku prospěchu díla. Tak jako nyní v Plzni. Pravda, anachronismy by patrně stejně zanikly, protože srozumitelnost zpívaného textu nepatřila k přednostem večera. Libovat si ovšem můžeme v ideální pohodovosti Dvořákovy hudby, v žánru opery je to vzácné. Jak příjemný byl oddych od stálých tragédií, vražd, úmrtí, exaltací velkooperního charakteru… Náhle jsme ve zcela jiném, upřímném a nekomplikovaném světě. Je to pohoda. Osobně jsem si tento operní pohodový svět užíval. Byl bych si ho jistě užíval ještě víc, kdyby komika v podání prvního obsazení vyznívala více situačně než prvoplánově, kdyby nebyla chtěná, ale víc vyplývala ze situace. Takto nejkomičtější byla skoro replika mladistvě vyhlížejícího Martina ve druhé části o Bětušce coby roztomilé dcerušce…

Leč zpět na počátek souřadnice. V pěveckém obsazení premiéry dominoval svým pěveckým talentem i obdivuhodnou pěvecko- technickou výbavou mladý basista Jan Hnyk v roli sedláka Martina. Takových hlasových talentů nevnímám mnoho, jednoho za řadu let. Navíc hlas výborně posazený, koncentrovaný, krytý ve všech polohách, který nevypustí jeden jediný otevřený vokál, neobyčejně znělý a hutný ve všech polohách. Pro danou roli mu trochu nekonvenuje poměrně subtilní postava a výše již zmíněný velmi mladistvý zjev. Otcovství mu mnoho nevěříme, byť je dnes všechno možné. Ale vždyť se přece tvrdívá, že operní pěvec má vypadat tak jako herec ve filmu, tuto vsuvku myslím nyní obecněji! A samozřejmě s otazníčkem, neb tomu tak nebylo a není. Jan Hnyk je mimořádný pěvecký talent. Podtrhuji! Nechci dál pokračovat ve výčtu jeho předností, neboť to nejhorší pro mladé talenty je předčasná sláva… Chci věřit, že jeho nádherný basový fond budou šéfové operních divadel rozumně využívat, čímž se asi pohybuji v kvadratuře kruhu.

Postava Jeníka je u Dvořáka spíše rolí druhého sledu, byť jistě prvooborově zamýšlenou. Osobně bych role obsadil obráceně, myšleno s pohledným Josefem Moravcem, což není samozřejmě moje pravomoc ani snaha… Tomáš Kořínek zvládá tohoto Jeníka (se Smetanovým Jeníkem stěží porovnatelného) bez sebemenších problémů, jeho lyrický tenor zní kultivovaně, kulatě, zvládá kantabilní frázování moc dobře. Ale znám ho jako jemného Vaška bez tolik častého přehrávání, zapůsobil na mne coby Goro v Butterfly nebo v trojroli sluhy u Offenbacha. Obsadil bych ho spíše do Václava a očekával bych jemnější typ situační komiky. Václav Jaroslava Březiny je jistě pěvecky výborně disponován, dnes již je jeho tenor dramatičtější, nese rysy výtečného Janáčkova Lacy, buffo charakteru hlasu se tím trochu soudobou hlasovou závažností vzdaluje. Jeho komika je trošku prvoplánová, ne tolik situační. Dva půllitry vypitého piva v průběhu slavného duetu o českých sedlácích, vychytralých ptácích, jsou sice obdivuhodné, vypít je a poté ještě zpívat výšky s lehkostí vibrace bránice, všechna čest! Ale komiku to moc nezachránilo, lidé se kvůli tomu smíchy nepotrhali, jak se asi předpokládalo. Lidé se baví o to víc, oč je komika více nechtěná, v mimice více diferencovaná. Oč méně se o ní usiluje. To je ale jen drobná poznámka, směřující pro další reprízy. Očekávaný potlesk zde nebyl, soudím, že z jediného důvodu. Méně bývá v komice často více. V globálu jde ale jistě o velmi pěkný, suverénní pěvecký výkon.

Významná je v opeře role Knížete, jehož árie byla velkým koncertním číslem mnoha našich slavných barytonistů. Jiří Hájek vládne lyrickým charakterem kulatého, příjemného, libozvučného barytonu, je navíc i srozumitelný, ale trochu by se nemusel obávat větší velkorysosti rozezpívaného dvořákovského legata, ale i větší vřelosti ve výrazu árie. Jeho představitelské i herecké předpoklady pro danou roli jsou jistě nesporné.

Nevím, jak se cítila v ryze dívčí postavě mladistvé Bětušky, po mnoha úspěších v mladodramatických a dramatických rolích, renomovaná sopranistka Ivana Veberová. V půvabné árii Bětušky bych přál sopranistce vedle jistě pěkně vyklenutých hudebních frází trochu více srozumitelnosti zpívaného slova. Je dobře, že Plzeň má alternace ke všem rolím, v české klasické tvorbě je to dnes nesnadné! V menších rolích se představila zkušená Jana Foff Tetourová coby Veruna, Radka Sehnoutková v roli komorné Berty, komorníka Jeana představoval hlasově dobře disponovaný tenorista Jakub Turek.

Hudební nastudování bylo v rukou zkušeného dirigenta Jiřího Štrunce. Slyšel jsem s ním řadu výborných představení a moc si ho jako dirigenta vážím. Vždyť vyrůstal v silném hudebním prostředí, jeho otec byl vynikající sbormistr! O to více nerad musím říci, že tentokrát jsem očekával trochu více. Operní orchestr v Plzni sice hrál na české poměry operního světa stále solidně, leč místy v doprovodech ne zcela dynamicky ukázněně, ve frázování s dluhy v plasticitě, občas i v nedotažené intonaci. Pěvcům bylo namnoze málo rozumět, dílem právě pro menší diferenciaci dynamiky hry orchestru, ale druhým dílem jistě pro povrchní ležérnost v pevnosti souhlásek. Na premiéře vedl Jiří Štrunc dirigentsky souhru jeviště s orchestrem pozorně, volil tempa koncentrovaně, pěvcům vyznačoval avíza v nástupech i proměny temp s jistotou. Velmi pozorně vedl operní sbor, nacvičený Zdeňkem Vimrem, čerstvým držitelem prestižní Ceny Bedřicha Smetany v hudebním oboru sbormistrovství pro rok 2019. Operní sbor působil jistě, pěvecky vyrovnaně ve vnitřních hlasech, rozsahově pevně v sopránech. A jevištně velice přirozeně, uvolněně, jakoby si své účinkování doslova užíval, veden jevištně režisérem inscenace přesvědčivě.

Záměrně jsem ponechal na závěr jevištní ztvárnění. Zanechalo ve mně dobrý dojem jak v režijní koncepci všestranného Zbyňka Brabce, tak ve složkách, které v divadle oné režijní koncepci obvykle podléhají. A příjemný dojem zanechala nejen sama režie vycházející z hudby, která nechtěla tento upřímný a prostý svět českého venkova transformovat do mnohdy udivujících souvislostí, ale ztvárnila vše rovněž upřímně a prostě. Již z jednoduché, ale půvabně působící scény Pavla Kodedy vane pocit pohody, ke které výrazně přispívají dobové kostýmy Josefa Jelínka a půvabně přirozená, nehledaná choreografie Martina Šintáka. Když se divákovi vše jeví v tomto ohledu snadné, srozumitelné, že by to vlastně i dokázal sám jít realizovat, je to vždy neklamně dobrý pocit přístupu inscenátorů. Inscenace svým charakterem dala vzpomenout na Dvořákova Čerta a Káču výtvarníka Adolfa Borna z roku 1990 v Praze ( v režii Martina Chudovského ). Dýchalo z ní tehdy kouzlo a podobná poetika. Po některých nedávných zážitcích s českou klasickou operou jsem byl inscenačnímu týmu velmi vděčen za jejich přístup, konvenující s muzikálně výrazovou výpovědí geniálního Antonína Dvořáka. Samozřejmě, že režie má vždy k dispozici určitý zvolený pěvecko-herecký tým, kde nejsou stejné dispozice, například pro přirozený jevištní humor. Dělat legraci není žádná sranda, věděl už Jan Werich dobře.

V zásadě se dobrá věc v Plzni podařila, věrná láska zvítězila. Všechny mé poznámky či glosy, směřujíci k dalším reprízám a možným zlepšením, jsou efektivně de facto snadno realizovatelné. Jinak bych o tom ani nepsal, jsem opernímu divadlu vždy přejícím recenzentem. Věřím, že se pohodová plzeňská inscenace bude publiku na reprízách líbit. A že dojedou hojně také posluchači z Domažlic, potažmo z celého Chodska.

Foto: Martina Root