„Po dnešním večeru si dovedu představit, jak Mozartovi jeho Pražané rozuměli a nosili ho na rukou.“

„Poslední léta Domingovi přinesla nejen titul dirigenta, ale také barytonisty, což byl prapůvodně jeho hlasový obor, a ředitele mezinárodní pěvecké soutěže Operalia.“

„Orchestr Národního divadla hrál tak jiskrně, lehce, precizně a nadšeně, že to byl jeden z nejlepších výkonů tohoto tělesa vůbec.“

Jedna operní událost, která předznamenala další, se v neděli odehrála v Praze. Plácido Domingo dirigoval ve Stavovském divadle koncert k poctě 263. výročí narození a tím samozřejmě i z díla Wolfganga Amadea Mozarta a zároveň osobně potvrdil, že se v červenci bude v Národním divadle konat jeho slavná pěvecká soutěž Operalia. Jako sólisté včera vystoupili dva její vítězové, Adela Zaharia a Simone Alberghini, a výrazné mladé talenty Štěpánka Pučálková a Petr Nekoranec. Mimořádně dobře hrál orchestr Národního divadla.

„Po dnešním večeru si dovedu představit, jak Mozartovi jeho Pražané rozuměli a nosili ho na rukou,“ prohlásil po koncertě ve Stavovském divadle, jednoduše a jasně nazvaném Mozartovy narozeniny, ministr kultury Antonín Staněk. A narážel tak na večer 29. října 1787, kdy pražské publikum i po několikerém odložení premiéry Dona Giovanniho (Mozart nestíhal a legendárních 292 taktů předehry dokonce dopsal až časně ráno v den už počtvrté odložené premiéry, orchestru pak nezbylo, než ji zahrát „prima vista“ – z listu) odměnilo autora bouřlivým nadšením a skutečně ho nosili na rukou, což se mu ve Vídni nikdy nestalo. Wolfgang Amadeus Mozart byl miláčkem tehdejších Pražanů. Město navštívil celkem pětkrát a pokaždé se setkal s vřelým přijetím. Poprvé to bylo v lednu 1787, kdy v tehdejším Nosticově Národním divadle, které bylo v roce 1797 přejmenováno na Divadlo stavovské, představil svoji nejnovější operu Le nozze di Figaro, s triumfálním úspěchem. Mozart atmosféru sám zachytil v jednom z dopis: „…s velkým potěšením jsem se díval, jak všichni lidé poskakovali při hudbě mého Figara, neboť zde se nemluví o ničem jiném než o Figarovi. Nehraje se, netroubí, nezpívá a nehvízdá nic, než Figaro. Nechodí se na jinou operu než na Figara a věčně Figara. Jistě velká čest pro mne.“ Lorenzo da Ponte, slavný Benátčan a libretista Figarovy svatby si zas tehdy poznamenal do deníku: „Nedovedu popsat nadšení, s jakým Češi Mozartovu hudbu přijali. Udivuje mne, že jiné národy krásu jeho hudby pochopily až po několikerém provedení, zatímco Češi jí porozuměli napoprvé.“ Mozart nakonec v Praze vydržel čtyři týdny, a když se 8. února vracel zpět do Vídně, vezl si sebou i objednávku na novou operu – Dona Giovanniho.

Právě Don Giovanni a jeho 230. výročí premiéry této opery přilákal do Prahy v roce 2017 proslulého tenoristu, nyní barytonistu a dirigenta Plácida Dominga. Tehdy ji nastudoval v režii Jiřího Nekvasila a podle koncepce Václava Kašlíka s Kateřinou Kněžíkovou, Irinou Lungu, Julií Novikovou, Simonem Alberghinim, Adrianem Sâmpetreanem, Dmitry Korchakem a Janem Šťávou. V neděli zazněly pod jeho taktovkou některé árie z Dona Giovanniho také, kromě nich to ale byly i předehry, árie a dueta z Figarovy svatby, Kouzelné flétny, Únosu ze Serailu, Idomenea, La Clemenza di Tito, Così fan tutte a méně známé Mitridate, re di Ponto.

Sám Domingo Mozarta příliš nezpíval. Jak před koncertem řekl v rozhovoru pro KlasikuPlus, účinkoval vlastně jen ve třech jeho operách, v Donu Giovannim, v Così fan tutte a v Idomeneovi. Zvlášť silné vzpomínky má přitom na Dona Giovanniho, před mnoha lety v Izraeli se při něm totiž profesně setkali na jevišti s jeho ženou, on jako Don Ottavio a ona coby Donna Elvíra. V roli dirigenta mozartovského koncertu si ale počínal zkušeně a bylo znát jeho muzikantství i vhled. Možná s taktovkou není technicky dokonalý, na orchestr Národního divadla ale působil jako inspirativní magnet. Naslouchali citlivě a přesně všem jeho pokynům a očividně se snažili vydat ze sebe to nejlepší. A na výsledku to bylo znát. Hráli tak jiskrně, lehce, precizně a nadšeně, že to byl jeden z nejlepších výkonů tohoto tělesa vůbec. Jistě se jednalo o velmi kvalitní obsazení, některé tváře známe například z PKF – Prague philharmonia, PKO a z dalších renomovaných orchestrů, ale jistě se projevila i dlouhodobá péče šéfdirigenta opery Národního divadla Jaroslava Kyzlinka a fakt, že se každý Domingem nechal strhnout natolik, že chtěl hrát co nejlíp. Postarali se tak velkým dílem o výjimečnost večera.

Plácida Dominga vnímáme skoro celou jeho dlouhou kariéru jako tenoristu. Poslední léta mu ale přinesla titul dirigenta a také barytonisty, což byl prapůvodně jeho hlasový obor, když začínal. Po milovnících a hrdinech, jak sám říká, se stal operním otcem mnoha sopranistek a tenoristů. V poslední době nastudoval barytonové role zejména ve Verdiho operách a čekají ho dokonce dvě soudobé. Dalším titulem, který u svého jména uvádí už 27 let, je ale také zakladatel a umělecký ředitel mezinárodní pěvecké soutěže Operalia. Koná se bez přestávky od roku 1993, pokaždé v jiné světové metropoli. Tou úplně první byla Paříž, loni Lisabon a letos bude hostitelem Praha. Klání proběhne od 21. do 26 července v historické budově Národního divadla v Praze. Stále ještě je možné podávat přihlášky, uzávěrka je až za několik dnů, 1. února. Každoročně se sejde kolem tisícovky přihlášených, ze kterých porota vybere asi čtyři desítky, a ti se pak utkají ve čtyřech finálových kolech.

A dva vítěze a jednoho domácího semifinalistu Operalie přizval Domingo i na nedělní koncert A do čtveřice k nim doplnil talentovanou mezzosopranistku z Česka. Rumunská sopranistka Adela Zaharia vyhrála Operalii v roce 2017, italský basbarytonista Simone Alberghini byl historicky druhým vítězem v roce 1994 a náš tenorista Petr Nekoranec se loni probojoval do semifinále. Kromě toho je vítězem Mezinárodní soutěže Francesca Viñase v Barceloně z roku 2017 a novým sólistou Opery ve Stuttgartu. Do zahraničí na začátku této sezóny odešla i Štěpánka Pučálková, která se stala členkou souboru Semperoper v Drážďanech, kde ji ještě v této sezóně čekají dvě premiéry a v té další řada zajímavých rolí. Blíž se o nich Štěpánka rozpovídala v nedávném rozhovoru pro KlasikuPlus.  

Sólisté byli výborní. Podali plnokrevný a dobře nastudovaný výkon s důrazem na všechny důležité finesy a detaily. Snad o něco méně jisté bylo první vystoupení Simone Alberghiniho, který večer otevíral árií Dona Giovanniho hned po úvodní předehře z Kouzelné flétny. V dalších číslech už ale nabyl jistoty a potěšil hutným a znělým hlasem. Měkkým, krásně barevným a velmi sytým sopránem od prvních tónů zaujala Adela Zaharia oslavovaná kritiky jako „pravé operní zjevení“. Kromě řady hostování a koncertních turné působí už čtvrtou sezónu v Deutsche Oper am Rhein. Šťavnatý, kulatý mezzosoprán a jistý projev nabídla Štěpánka Pučálková a Petr Nekoranec zas svůj typicky medový a nosný tenor. Všichni byli hlasově vyrovnaní a příjemně spolu na jevišti ve společných duetech komunikovali. Všichni najednou vystoupili až v jediném přídavku, kterým byl kvartet z opery Così fan tutte.

Večer naplnil očekávání i své poslání. Důstojně a slavnostně připomněl osobnost Wolfganga Amadea Mozarta, nabídl průřez jeho operní tvorbou, na diváky přenesl působivou atmosféru a dal jim tak možnost vcítit se do nadšení, které tehdejší Pražané zažívali v dobách Mozartových návštěv. Radost neskrýval ani samotný Domingo, upřímně a srdečně děkoval všem interpretům včetně členů orchestru, dokonce jim chtěl rozdělit svoji kytici růží, ale byla svázaná tak pevně, že to musel s výmluvným úsměvem odložit až do zákulisí. Koncert ale ukázal ještě jednu důležitou věc. Čerstvě osmasedmdesátiletý maestro zvolil správnou cestu, jak pracovně naplnit zralá léta profesního života, a je tak vzorem pro mnohé umělce v tom, jak důležité je umět důstojně stárnout.

Foto: Radovan Šubín