„Samotná Waldbühne jako by potvrzovala poznání, že Berlín je doširoka otevřenou učebnicí 20. století s přesahem do dneška.“

„V červnu 1992 se zde uskutečnil první koncert Berlínských filharmoniků, tehdy pod taktovkou Georgese Prêtra.“

„Letošní dramaturgie se ve světle současných událostí posunula do roviny bezděčného připomenutí toho, co je v ruském světě tím lepším: kultura.“

Až se v sobotu 25. června 2022 ve 20.15 rozeznějí berlínským Lesním divadlem první tóny, přenášené živě tematickou Mezzo TV, půjde zároveň o připomínku výročí v jejich novodobé historii. Podobně jako Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, slaví totiž i jejich Koncerty ve Waldbühne třicátiny. Oba projekty vznikly roku 1992. Jsou úmyslně odlišné a zároveň se promyšleně doplňují. Jediným spojovacím prvkem je samotný orchestr, vše další má svůj specifický ráz.

Zatímco se svými Evropskými koncerty, které se konají formou matiné vždy 1. května, putují Berlíňané rok co rok do jiné země našeho světadílu, aby tak demonstrovali jeho „jednotu v různorodosti“, Koncerty v Lesním divadle jsou poděkováním berlínskému publiku na závěr koncertní sezóny. Zatímco v pařížském muzeu výtvarných umění, ve švédském kostelíku i v pražském Španělském sále, tedy vždy po střechou, se jejich vystoupení konají pro nevelký počet diváků, do berlínské Waldbühne se jich – pod širým nebem – vměstná dvaadvacet tisíc. A konečně, což s tím zjevně souvisí, zatímco po Evropě putují Berlínští filharmonikové často se soudobou vážnou hudbou, početným davům svých spoluobčanů nabízejí odlehčenější repertoár. Tak trochu podobný tomu, co předvádějí jejich kolegové z Vídně při tradičních Koncertech letní noci v Schönbrunnu.

Samotná Waldbühne jako by potvrzovala poznání, že Berlín je doširoka otevřenou učebnicí 20. století s přesahem do dneška. Se svým Židovským muzeem, památníky holocaustu či konference ve Wannsee, se svým komplexem nacistických vládních budov známým jako Topografie teroru, ale i se zbytky své Zdi či s přechodem Checkpoint Charlie, kde mohla snadno vypuknout třetí světová válka, nabízí velkoměsto na Sprévě a Havole jedinečný vhled do událostí, které se tak či onak dotkly nás všech. A svou historií, dlouhou šestaosmdesát let, sem patří i berlínské Lesní divadlo.

Vybudováno bylo na příkaz Josepha Goebbelse před berlínskou letní olympiádou 1936 v sousedství nového Olympijského stadionu. Už názvem Lesní divadlo či tehdy spíše Letní scéna Dietricha Eckarta nenechávalo na pochybách, do jaké éry a do jakých souvislostí patří. Eckart, ročník 1868, byl novinář a básník nevalné úrovně, zato antisemitského a nacionálního zaměření, kterého Hitler v mládí považoval takřka za ideového guru. Absolvovali roku 1923 mnichovský pivní puč, načež Eckart krátce po propuštění z vazby zemřel, takže mohl být nacisty prohlášen za mučedníka. A byl mu věnován areál v lese, zamýšlený především jako místo davových cvičení, utužujících tělo i „zdravý duch“. Nejvíc akcí se v kruhovém areálu, vystavěném po vzoru antických amfiteátrů a slavnostně zpřístupněném 2. srpna 1936, odehrálo v době olympiády. Ale i později byla Waldbühne svědkem výronů velikášství. Podporovaných zneužitím takových děl jako Händelův Hercules či Gluckův Orfeus a Eurydika v roce 1937. Vše korunováno nastudováním Wagnerova Rienziho, na němž se roku 1939 nápady podílel samotný Vůdce, v mládí neúspěšný malíř Adolf Hitler.

Po druhé světové válce se Lesní divadlo ocitlo pod britskou správou. Znovu zpřístupněno bylo roku 1948 a sloužilo pak jako letní kino, dokonce se tu konaly projekce v rámci Berlinale. Kromě toho se zde uskutečnilo pár zápasů v boxu, ale od roku 1960 převládla rocková hudba. Včetně incidentů, jako byla rvačka diváků s policií při koncertu Rolling Stones 15. září 1965, při níž členové skupiny, ač zjevně žádní strašpytlové, jen tak tak upláchli z pódia předtím, než bylo zcela zdemolováno. O pět let později zde 4. září 1970 odehrál své předposlední vystoupení v životě kytarový čaroděj Jimi Hendrix; série pokračovala až do koncertů Phila Collinse 14. a 15. června 1990, kdy už byl celý Berlín průchozí, takže nejvíc jásotu znělo od fanoušků z bývalé východní části, opilých svobodou a pivem.

To už se ale začal v hlavách berlínských radních i vedení Berlínských filharmoniků klubat plán na kulturní zušlechtění Waldbühne. A v červnu 1992 se zde uskutečnil první večer Berlínských filharmoniků, tehdy pod taktovkou Georgese Prêtra. Zprvu těkavá dramaturgie se postupně začala usazovat do několika základních směrů. Spíš výjimečné byly pocty žijícím (Renée Fleming v roce 2010) či minulým (Georgi Gershwinovi roku 2003); vedle ročníků věnovaných slavným přídavkům (2002) nebo hudbě z filmů (2011) se prosazuje líbivý koncept Národních nocí. Francouzská v roce 2005, Ruská o čtyři roky později; Italská už v šestadevadesátém, Latinsko-americká dva roky poté, Španělská na prahu 21. století. Může nás těšit, že před šesti lety došlo i na Českou noc, sestávající z děl Bedřicha Smetany a Antonína Dvořáka. Orchestr dirigoval Yannick Nézet-Séguin, sóla ve Dvořákově Houslovém koncertu č. 2 A dur se zhostila Lisa Batiashvili.

A co čeká diváky v prudce zkosených osmaosmdesáti řadách, kde se majitelé nejlevnějších vstupenek přesto ocitnou devadesát metrů od zastřešeného pódia? Letošní dramaturgie, dlouhodobě vymyšlená týmem kolem šéfdirigenta Kirilla Petrenka, se ve světle současných událostí symbolicky posunula do roviny bezděčného připomenutí, co je v ruském světě tím lepším: kultura. S přednostním zaměřením na její Stříbrný věk, vesměs v malířství, tanečním umění a v hudbě datovaným do let 1880 až 1925, zaznějí tři skladby.

Po „zahřívací“ osmiminutovce v podobě kratší symfonické básně Kikimora od Anatolije Ljadova, žijícího v letech 1855 až 1914, ovládne provedením Rachmaninovova Klavírního koncertu č. 2 c moll pódium jednatřicetiletý virtuóz Daniil Trifonov. Narozený sice v Nižním Novgorodu, ale už leta žijící ve Spojených státech. Nyní sídlí s rodinou v klidné přírodě Connecticutu, ale když bydleli v newyorském mrakodrapu Battery Park City, neměl to vítěz Čajkovského mezinárodní soutěže z roku 2011 při cvičení doma snadné: „Většinou mě sice sousedé tolerovali,“ vzpomíná Trifonov, „ale když jsem jednou studoval Stockhausenův Klavierstück IX, který začíná akordem opakovaným snad stokrát, zaklepala paní odvedle a řekla: No more please…“

Nic podobného jistě nezazní od diváků ve Waldbühne po přestávce, protože je čeká – v podání Berlínských filharmoniků pod taktovkou Kirilla Petrenka – lahůdka. Obrázky z výstavy Modesta Petroviče Musorgského v legendární úpravě Maurice Ravela, která vznikla na objednávku od Serge Koussevitzkého přesně před sto lety, roku 1922. A co poté koncert pod širým nebem završí? Jako každý rok stejný přídavek. Podobně jako mají Vídeňští na Nový rok Pochod Radeckého, vybrali si Berlíňané zhruba dvou a půl minutovou skladbičku, kterou jejich poslední vystoupení koncertní sezóny končí. Také je břeskně pochodová, jmenuje se Berliner Luft podobně jako celá burleska z roku 1904, z níž pochází. A životní pouť jejího autora opět zrcadlí postřeh, že Berlín je ztělesněním moderních dějin.

Paul Lincke, ročník 1866, se sice v mládí uplatnil jako dirigent v mondénním pařížském kabaretu Folies Bergère, ale pak plul vesele na vzduté vlně němectví. Až do té míry, že mu nacisté uprostřed druhé světové války, roku 1941, udělili k jeho pětasedmdesátinám čestné občanství Berlína. Poté Lincke onemocněl, poslední dva válečné roky strávil na léčení v Mariánských Lázních, pardon Marienbadu, kde si roku 1945 vesele zadirigoval při koncertech pro americké vojáky… Inu – co bylo, bylo, život jde dál, svět už je jinde a tak to má koneckonců být. Teď zní Berliner Luft na závěr koncertů v lese, při nichž se pódium pod stočlenným tělesem otřásá. Nejenom přívalem tónů, ale i poselstvím o tom, jak krásná hudba převálcovala hnusnou minulost.

———–  

P. S.  Na koncertě nakonec pro náhlou indispozici nevystoupil Daniil Trifonov. Promptně ho zastoupil Kirill Gerstein.  

Foto: Wikipedia, Markus Werner – FB Waldbühne Berlin, Sebastian Greuner,  Dario Acosta – archiv Daniila Trifonova