pondělí, 07 březen 2022 09:06

A ve mně to stále ještě bubnuje…
Koncert pro bicí Kaleviho Ahoa spolu s Debussyho Mořem

Autor:

„Během více než půlhodinové skladby se před námi postupně rozprostřela hudební krajina podmanivé krásy a působivé zvukovosti.“

„Hudebnímu ‚obřadu‘ podlehli všichni zúčastnění – hudebníci i publikum splynuli v jedno.“

„Hudba začíná tam, kde slovo končí. Stačí nechat ji na sebe působit.“

 

2006

 

Klasika to nakonec nemusí mít vždy lehké, uvozuje své zamyšlení nad minulým abonentním koncertem Symfonického orchestru Českého rozhlasu muzikoložka Jarmila Tauerová. I po týdnu vzpomíná na Koncert pro bicí a orchestr od Kaleviho Ahoa jako na okamžiky, kdy byla temnou náladou a sugestivní atmosférou díla zcela stržena. A kdy mimořádně sugestivní skladba vyústila do magického ticha… Uvažuje však i nad širším kontextem. Proč nezní v programech zavedených symfonických orchestrů víc současné hudby?

Začátkem každé sezony vždy důkladně zkoumám programové brožury všech tří pražských symfonických orchestrů v naději, že dramaturgický úhor soudobé hudby mi přeci jen nabídne něco překvapivého. Možná to dělám ze setrvačnosti, možná proto, že jsem zažila doby, kdy zde soudobá hudba byla velkou vzácností, a tak trochu i za hranou oficiálního hudebního života. V rámci Týdne soudobé tvorby zněly vesměs „mrtvé“ skladby byť živých autorů, něco zajímavějšího se objevilo velmi sporadicky, za novější hudbou se jezdilo do Brna. To už je tak dávno… Možná proto, že pamatuju nabité Rudolfinum při návštěvě Karlheinze Stockhausena, což byl nepochybně jeden z vrcholů (pražského) hudebního jara. To už je tak dávno… Možná proto, že pamatuju, jak po dlouhém a devastujícím období normalizace přišla svoboda.

 

2005

 

V eruptivní dekádě devadesátých let k rozčeření vod ve prospěch soudobé hudby přispěla mimo jiné americká bicistka Amy Lynn Barber. Během první dekády nového století pak i několik málo ročníků festivalu Pražské premiéry… To už je tak dávno. Tehdy se mnozí – skladatelé, interpreti i publikum – snažili dohonit skluz zaviněný komunistickým režimem a začlenit se do hudebně vyspělého světa. Už jsme nechtěli být „ausser Welt“. Pak nastala doba, kdy všeho bylo příliš, hudba tekla proudem a posluchači nestíhali. Byla tu možnost poslechnout si velké množství kvalitní hudby v kvalitním provedení na kvalitních koncertech či festivalech. Jen té soudobé artificiální hudby začalo jaksi ubývat. Ruku v ruce s masifikací hudebního provozu se objevila potřeba „přiblížit“ hudbu publiku. Nabídka byla přece tak velká, velký byl i boj o posluchače. Nabízet hudbu druhé poloviny 20. století nebo dokonce mladší bylo stále méně prodatelné, a tím pádem (ne)žádoucí. Občasné zadání skladby na objednávku je tak spíš symbolickým gestem toho, kdo na to má, než faktickou podporou soudobé hudby. Čestnou výjimku v péči o soudobou hudbu představuje komorní orchestr BERG. Ten má ovšem své věrné vyznavače. Zdá se, že největším výdobytkem uplynulých desetiletí je rozmach a obliba takzvané staré hudby, hrané poučenými soubory na historické nástroje, respektive kopie. Jejich akční rádius pozvolna překročil polovinu 19. století. Není divu, jsme o století dál, aniž bychom však poznali, pochopili a procítili to nedávno minulé. Současně se objevil nárůst hudby napříč žánry, takzvaný crossover. Klasická hudba se zde snaží inspirovat nejrůznějšími styly hudby nonartificiální, vstřebat jejich podněty a nabídnout co nejširšímu publiku ve velkolepém instrumentálním hávu a reprezentativní podobě to, co zná odjinud. Hudba multi-žánrová jistě může být velmi kvalitní a obohacující. Možná přivádí do koncertních síní skutečně i nové posluchače, kteří si pak toho či onoho „vážného“ autora poslechnou a třeba přijdou i znovu. Ale nezdá se Vám, že v dramaturgické nabídce symfonických orchestrů s převládající osvědčenou klasikou od 19. do (výběrově) poloviny 20. století a občasným crossoverem přeci jen něco podstatného chybí? Pandemie jen všechny tyto procesy a trendy urychlila a obnažila (vliv aktuální situace si netroufám domýšlet).

Žiji s rozhlasovou stanicí Vltava, kde v poslední době slýchám dosti často – zpravidla hned úvodem – že koncert či operní představení bylo zábavné. Co je špatného na tom, že se publikum bavilo? Asi nic, až na to, že hudba – jedná-li se ještě o umění, a ne už pouze o zdařilý produkt, který je nutno dobře prodat – není prostě především zábava, i když to neznamená, že by se posluchač/divák neměl (taky) bavit.

 

2004

 

Že to všechno může být i jinak, aniž by bylo zapotřebí cokoliv obhajovat a přibližovat, ukázal devátý ze třinácti abonentních koncertů Symfonického orchestru Českého rozhlasu řady R – Klasika v Rudolfinu 28. února tohoto roku. V mém dramaturgickém „hledáčku“ byl už od září, kdy jsem se v programní knížce SOČRu dočetla, že „slibuje spektakulární podívanou“. A opravdu! Na programu koncertu byly pouze dvě skladby. Osvědčené Debussyho Moře, jemuž předcházela česká premiéra skladby pro bicí a orchestr u nás neznámého, ve své finské vlasti i jinde však velmi uznávaného žijícího skladatele Kaleviho Ahoa, narozeného v roce 1949. Sluší se podotknout, že dramaturgická iniciativa vyšla z podnětu úřadujícího šéfdirigenta Alexandra Liebreicha. Zařazení Moře pak zřejmě souznělo jak časovým rozměrem, tak stylově zvukovým kontrastem. Obě skladby optimálně vyplnily rozsah večera. Rozhlasová stanice Vltava nepodcenila ani přípravu posluchačů – v několikadenním předstihu uvedla v rámci pořadu Taktovka skladatelův portrét. Michaela Vostřelová v něm poskytla základní informace o autorovi včetně jeho tvůrčího kréda i nahlédnutí do kompozičního procesu. Zazněly také dvě ukázky z Ahoovy přebohaté tvorby (z houslového koncertu a jedné ze symfonií). Určitě má smysl si pořad dohledat a poslechnout i zpětně, což jsem také učinila.

 

2002

 

Na koncert jsem tedy šla poměrně nepřipravená, chcete-li nepoučená, pravděpodobně jako většina publika. Věděla jsem jen, že neznámá koncertantní skladba má název Sieidi a sólistou večera je mladý multi-perkusionista Alexej Gerassimez, narozený roku 1987 v Essenu. Překvapením byl už nevídaný počet do oblouku seskupených melodických i rytmických bicích nástrojů evropského i jino-etnického původu, který napovídal, že zážitek bude nejen ryze hudební. Když pak nastoupil sólista a dirigent pomyslně „odstartoval“, byla jsem tak jako všichni v auditoriu zcela pohlcena hudbou. Ahoova koncertantní skladba je inspirována, tak jako mnohé z několika desítek jeho nástrojových koncertů, dávnými kultovními místy národnostních menšin ze skandinávského severu. „Sieidi“ označuje v kultuře domorodých obyvatel nejsevernější části Evropy (Sámů, Laponců) rituální místo – posvátný objekt, obětní kámen. Během více než půlhodinové skladby se před námi postupně rozprostřela hudební krajina podmanivé krásy a působivé zvukovosti. Byli jsme strženi temnou náladou a sugestivní atmosférou díla, která se projevovala v okamžicích statických i dramatických. Prostoupila a ovládla nás jak svojí naléhavostí, tak strhujícím virtuózním exponováním mnoha nejrůznějších bicích nástrojů působivě střídajících rytmické a melodicko-sónické plochy. Bicí jsou schopny vyvolat silnou expresivitu nejen rytmy, ale i charakterem zvuku. To vše zde bylo přítomno. Při každé změně sólového nástroje se zároveň proměňovala i zvukovost partnerského orchestrálního tělesa. Sólista během provedení putoval z jedné strany středu pódia na druhou a zpět, což vyvolávalo až jakýsi charakter obřadu. Maximální koncentrace a ponoření Alexeje Gerassimeze do hudby byly patrné i z jeho občasného „mizení“ – v určitých momentech se skryl za některý z nástrojů a splynul s orchestrem. Rituální charakter znějící hudby byl podtržen i půdorysem díla – tři orchestrální hráči obsluhovali další bicí nástroje a navzájem spolu komunikovali. Při každé změně sólového nástroje se také měnila i sóničnost orchestru. Hudebnímu „obřadu“ podlehli všichni zúčastnění – hudebníci i publikum splynuli v jedno. Celá mimořádně sugestivní skladba vyústila do magického ticha… Dílo, výkon sólisty, orchestru i dirigenta byly oceněny strhujícím potleskem – zážitek byl opravdu spektakulární. Nebylo zapotřebí žádných slov ani jakýchkoliv informací – hudba prostě začíná tam, kde slovo končí. Stačí nechat ji na sebe působit. Sympatický Alexej Gerassimez poděkoval posluchačům autorským sólem na marimbu.

 

2001

 

O přestávce si pak mnozí rychle doplňovali informace o pozoruhodném autorovi, rodáku z jihofinského města Forssa, kde se poprvé dostal do kontaktu s hudbou prostřednictvím mandolíny. Od roku 1968 studoval Kalevi Aho v Helsinkách u Einojuhaniho Rautavaary, později v Berlíně u Borise Blachera. Zpočátku působil pedagogicky, od roku 1993 se věnuje komponování. V době nepřející rozsáhlým dílům se prosadil jako autor obsáhlých skladeb. Napsal sedmnáct symfonií, více než třicet nástrojových koncertů, pět oper (druhá v pořadí je na vlastní libreto podle hry bratří Čapků Ze života hmyzu) a množství komorní hudby. Stylově vyšel z neoklasicismu, nyní je typickým představitelem soudobé postmoderní hudby. Při komponování nevychází z předem dané struktury, dává hudbě vlastní prostor. Věnuje se kontemplaci a cítí odpovědnost za svět. Koncert Sieidi napsal pro skvělého skotského bicistu Colina Currieho (premiéra 2012). Vynikající sólista tohoto večera Alexej Gerassimez je mimořádně všestranným a kreativním multi-perkusionistou, v pravém slova smyslu univerzálním hudebníkem. Jeho repertoár nezná žánrová omezení. Právě toto překračování hranic a mimořádná invence vyzařují i z jeho vlastních skladeb. Od konce roku 2017 vyučuje hru na bicí na vysoké hudební škole v Mnichově a koncertuje po celém světě.

 

2000

 

Po přestávce zaznělo ikonické dílo hudebního impresionismu, orchestrální fantazie Moře. Claude Debussy dokončil svoji třívětou skladbu oslavující nekonečný vodní živel a jeho neuchopitelnou proměnlivost v roce 1905 na jižním pobřeží Anglie. Dojmy a vlivy výtvarného impresionismu zde úspěšně transformoval do hudby. Osvědčené a působivé orchestrální dílo, které bývá zpravidla posluchačskou lahůdkou a vrcholem večera, to však nemělo po mimořádně silném zážitku z Ahoova koncertu snadné. I Debussyho hudba geniálně zachycuje slovy nepopsatelné. Hýří zvukovými barvami, kouzlí a překvapuje nakládáním s témbry, noblesou, grácií i rafinovaností. To vše už většina posluchačů ví a očekává, že opět podlehne Debussyho ztvárnění vodního živlu. Chce se nechat unášet jeho příběhem od rána do poledne, hrou vln i rozhovorem větru s mořem. Ať se jen tak vlní, nebo bouří. Ano, vše zde bylo, ale přeci jen jaksi pod clonou. Jakoby v druhém plánu, jakoby ne na vlastní kůži, ne s fyzickým dotekem. Čím to bylo? Bylo snad překvapení silnější než očekávání? Oslovila snad neznámá soudobá hudba publikum silněji, aktuálněji a osobněji než oblíbená a známá klasika? Co od takové hudby vlastně čekáme? Co se musí stát, abychom známou skladbu prožili s novým „aha“ efektem a aktuálním prožitkem? Koncert Kaleviho Ahoa byl proveden s maximálním nasazením a koncentrací všech. Jednalo se o náročnou skladbu nejen pro sólistu, ale i pro orchestr a dirigenta. Také Debussyho Moře je náročné, i když zcela jinak – dynamika na hranici slyšitelnosti, zvuková rafinovanost a přelévání jednotlivých sól kladou na muzikanty mimořádné nároky. Osobní angažovanost nemůže chybět. Jen tak lze strhnout publikum k více než jen příjemně uspokojivému zážitku. Klasika nemusí mít vždy a priori navrch.

 

2007

 

Vydařený koncert tak (možná nejen) ve mně kromě výjimečného zážitku ze soudobé hudby zanechal i několik otázek: Kolik krásné hudby ještě neznáme? Proč se stále hraje (skoro) totéž? Chce publikum (opravdu) slyšet jen to, co zná? Nechce být překvapeno a (v)zrušeno? S radostí konstatuji, že mezi nejúspěšnější narušitele těchto „pořádků“ patří dlouhodobě právě Symfonický orchestr Českého rozhlasu. A věřím, že v tomto trendu bude pokračovat i nadále.

Jarmila Tauerová

 

2009

 

Foto: Vojtěch Brtnický

*KlasikaPlus.cz

-- redakce --

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.