pondělí, 29 listopad 2021 12:00

Poslední díkuvzdání. Stephen Sondheim se dožil jednadevadesáti

Autor:

„Bylo mu šestadvacet, když ho doporučili Leonardu Bernsteinovi s tím, že otextuje písně z přelomového muzikálu West Side Story; jenže jejich pracovní vztah nebyl bez šrámů.“

„Aniž by se Sondheim zpronevěřil žánru, dokázal hudbou a hlavně texty vpašovat do muzikálů složitost mezilidských vztahů.“

„Osm cen Grammy, pět Tony Awards, jednu Cenu Americké akademie, Pulitzerovu cenu a Prezidentskou medaili svobody – to vše měl Sondheim na kontě.“

 

50

 

V pátek 26. listopadu se uzavřel životní příběh Stephena Sondheima – amerického skladatele a textaře. Autor bezmála dvou desítek muzikálů a vedle nich například také textu písní ze slavné West Side Story se dožil jedenadevadesáti let.

Se svým o padesát let mladším manželem, muzikálovým zpěvákem a hercem Jeffem Romleym, si proslulý skladatel a textař Stephen Sondheim ještě dopřál 25. listopadu 2021 typicky americkou večeři v rámci svátku Díkuvzdání. Nechyběl nadívaný krocan, spláchnutí bílým vínem. Na nic si nestěžoval, viditelnými zdravotními potížemi netrpěl. O den později ve svém venkovském sídle v Roxbury, Connectitut, zesnul ve spánku. Dožít se požehnaného věku a odejít z tohoto světa bez dlouhodobého trápení je požehnáním. Vysloužil si je Stephen Sondheim svým dílem i svým životem? Byl odkudsi obdarován za to, co vytvořil a jak velkému množství lidí udělal radost svými muzikály, nejednou nadstandardně náročnými, a přitom srozumitelnými? Zároveň v podloží nejednou vážnými, avšak zábavně podanými?

Důležitější než to, že přišel na svět 22. března 1930, byl způsob, jakým prožil dětství. Na prvních deset let svého života vzpomínal jako na idylu, do níž byl dětinsky vnořen natolik, že nevnímal spory mezi rodiči, kteří byli spjati i pracovně: táta navrhoval vzory látek, které máma vyráběla. Trávili spolu veškerý čas – a nezvládli to. Hádky vyvrcholily tím, že se otec jednoho krásného dne roku 1940 sbalil, našel si jinou partnerku, s ní zplodil další dva syny – a prvnímu se už nikdy nevěnoval. Matka, popisovaná ve Stephenových pamětech, které pod názvem Finishing the Hat vyšly roku 2010, jako „fintivá koketa“, obtiskla do svého syna dvě nesmazatelné stopy. Jedna ho musela bolestivě pronásledovat celý život, protože na prahu vážné operace, kterou nemusela přežít, mu – už jako dospělému – napsala: „Jedinou chybou mého života bylo, že jsem tě porodila.“ To by zamávalo s kdekým… Naštěstí byl Sondheim, potomek židovsko-německé rodiny uprchlé z Ruska po roce 1918, tou dobou natolik úspěšný, že mohl na misku vah položit i druhý, mnohem příznivější maminčin čin. Díky tomu, že se urputně ochomýtala kolem slavných, se seznámila s legendárním muzikálovým textařem, libretistou, scenáristou a hudebním producentem Oscarem Hammersteinem II. Držitelem Oscara za nejlepší píseň i Pulitzerovy ceny za drama.

 

1125

 

Kontakty paní Sondheim s Hammersteinovými dospěly k tomu, že se jí podařilo přestěhovat poblíž jejich bydliště, takže mohl mladičký Stephen nejenom trávit čas hrátkami s jejich dětmi, ale už od svých deseti let poznávat hudebně-jevištní žánr zvaný muzikál, kterým byl uhranut navždy. Tím, že se Oscarovi směl dívat přes rameno při psaní, se navázal nevědomky na tradici této rodiny, která se vepsala do dějin americké hudby na pomezí vážné a zábavné.

Římskou dvojku za svým příjmením si totiž Oscar Hammerstein II., ročník 1895, psal proto, že stejně se jmenoval jeho dědeček, narozený o devětačtyřicet let dříve. Jeho vášní byla opera a odvážně jí začal budovat zázemí. Roku 1889 se developersky podílel na výstavbě obytného areálu na 125. ulici v New Yorku a prosadil si, že v jeho rámci bude zpřístupněna operní scéna Harlem Opera House. Aby tolik neprodělával, otevřel Oscar Hammerstein I. o pouhý rok později na stejné ulici Columbus Theatre, zaměřený na odlehčenější produkce. A roku 1893 bylo díky němu vybudováno na 34. ulici třetí operní divadlo, Manhattan Opera House. Že leckteré plány vzaly ve střetu s realitou za své a tam, kde měl znít Verdi, se nakonec hopsalo při nezávazných show, česky estrádách? Kdo se nepoddá, nakonec uspěje. I když jinak, než si možná předsevzal. Hammersteinův čtvrtý počin, Olympia Theater z roku 1895, časem změnil svůj název na Times Square a zažehl – už bez jeho přímé účasti – podnikatelskou jiskru, která měla z této oblasti časem vytvořit sídlo jevištního byznysu a občasného umění.

 

122

 

Vnuk měl proto na čem stavět. A v oboru se etabloval na čtyři desetiletí, během nichž vytvořil 850 písní a spolupracoval s dalšími legendami. S Richardem Rodgersem a s Jeromem Kernem dlouhodobě, s Rudolfem Frimlem krátce. Řemeslo každopádně ovládal dokonale. A když viděl, jak se Stephen Sondheim v teenagerovském věku trápí s prvním pokusem o vlastní muzikál, vzal kluka do parády. Jak Sondheim vzpomíná, „sedl si se mnou nad scénářem, procházeli jsme stránku po stránce, někdy větu po větě, a těch několik hodin neúprosné kritiky, které mi věnoval, mi dalo víc než jakékoli pozdější školení v oboru.“

První – a hned ohromující – úspěch na muzikálovém jevišti měl pro ctižádostivého mladíka hořkou příchuť. Jeho touhou, kterou později úspěšně uskutečňoval, bylo prorazit zároveň jako skladatel i textař. Lhostejno, zda svá díla bude vytvářet tak, že napřed vznikne melodie a poté text, či opačně, anebo že bude případně postupovat při tvorbě souběžně. Bylo mu šestadvacet, když ho lidé „z branže“ doporučili roku 1956 coby Mistera No Name samotnému Leonardu Bernsteinovi. S tím, že otextuje jeho melodie pro přelomový muzikál Příběh ze Západní čtvrti, West Side Story. Charismatický Lenny to s ním zkusil – a jejich adaptace Shakespearova příběhu o Romeovi a Julii, přesazená do syrových kulis New Yorku padesátých let 20. století, se stala od roku 1957 jedním z úhelných kamenů, k nimž se od té doby muzikál vztahuje, s nimiž se poměřuje.

 

112

 

Jenže, jak Sondheim zveřejnil po Bernsteinově smrti, jejich pracovní vztah nebyl bez šrámů. Jednak se Lenny, o tucet let starší a nepoměrně známější, snažil hrát při práci první housle, a kdykoli se to nesetkalo s porozuměním, vztekal se. Podstatnější byly ovšem spory o náplň, ale i dikci, způsob uchopení veršů. „Lenny byl, jak to říct, mnohem sentimentálnější než já. A dost často mě tlačil k textům, které mi připadaly na samém pomezí kýče. Bránil jsem se vzletným výrazům, naopak jsem razil stručné, přímočaré vyjadřování. Naopak uznávám, že jsem byl někdy na štíru s rytmem, protože Bernstein se na jeho prudkých změnách vydováděl a já mylně kladl na klíčové noty méně zásadní výpovědi…“ Ať už to bylo jakkoli, ti dva se od té doby už na žádné další spolupráci nepotkali.

Pracovitý, talentovaný a tvrdohlavý „loner“, osamělec, Stephen Sondheim postupně prorazil tím, co si vetkl jako mladík do štítu. Že bude psát zároveň hudbu i slova. A tvořit scénáře, příběhy. Při počtu a pestrém profilu jeho muzikálů, kterých vytvořil celkem osmnáct, není snadné vyhmátnout, co – pokud vůbec něco – je spojovalo. Jistě, nejednou odvážně, hravě a z pohledu evropského intelektuála až nevkusně čerpal z dávných námětů a přetvářel je s ohledem na divácký vkus a ohlas. Například jeho muzikál z roku 1962, nazvaný A Funny Thing Happened on the Way to the Forum, skutečně vypráví ztřeštěný příběh římského otroka jménem Pseudolus a v ději se to jen hemží senátory i vojskem střežícím Forum Romanum. Z mého pohledu mnohem vkusnější byla jeho Malá noční hudba, A Little Night Music, z roku 1973. Inspirovaná nikoli Mozartem, ale filmem Úsměvy letní noci Ingmara Bergmana z poloviny padesátých let. Však se také odehrává ve Švédsku, ovšem už roku 1900, a hlavní hrdinkou je obletovaná herečka Désirée Armfeldt, do jejíž hymnické písně „Send in the Clowns“ vložil Sondheim vše, kvůli čemu stojí o něm přemýšlet a psát.

 

4563

 

Stejně jako předtím v muzikálu Company, Společnost, v němž po životě bez osamění uprostřed megalopole touží nezadaný Newyorčan Robert, anebo částečně v Sunday in the Park with George, Neděli v parku s Georgem, ve kterém se fiktivní malíř inspirovaný životem impresionisty Seurata uzavírá do svého umění a straní se lidí, i zde zahrál Sondheim na překvapivě vážnou notu. Aniž se zpronevěřil žánru, od něhož se neočekává pochmurnost, takže ctil – možná se skřípajícími zuby – zásadu happy endu, dokázal hudbou a hlavně texty vpašovat do muzikálů témata, jaká bychom neočekávali. Složitost mezilidských vztahů, vzájemné míjení, těkavé hledání a časté osamění. To vše v překvapivě stručných verších, kterým kdysi nemohl Bernstein přijít na chuť. Přitom však silných, působivých, obrazných, literárně zdatných.

Za všechny si vezměme na paškál zmíněnou píseň „Send in the Clowns“, která mnohonásobně přesáhla životnost muzikálu a zpívali ji na svých koncertech Frank Sinatra, Judy Collins a snad nejlíp, nejprocítěněji, Barbra Streisand. Hrdinka písně, známá svým pestrým milostným životem, kdysi odmítla zamilovaného právníka. Po čase si uvědomí, o co přišla, a vypraví se za ním… Nečekaně narazí na situaci, která ji zcela zaskočí a zdrtí. Ale do její zpovědi Sondheim rafinovaně vkládá titulní frázi, do češtiny tak, aby dávala v kontextu správný smysl, nepřeložitelnou. Herečka se v ní snaží svůj smutek sama shodit, zesměšnit. Snad je možné si při převodu pomoci nám dobře známou frází z Leoncavallových Komediantů. „Otvírat různé dveře? Toho mám vážně už dost. Stojím teď před těmi tvými a žebrám o známost. Směj se, paňáco! Jista si svými půvaby zprudka otvírám. Ale co to má znamenat? Vidím, že nejsi sám… Směj se, paňáco.“ Právník se totiž mezitím oženil s jinou, do které je bezhlavě zamilován, a scenáristovi dá dost práce, aby se vše zašmodrchalo směrem ke šťastnému konci.

Osm cen Grammy, pět Tony Awards, jedna Cena americké akademie, Pulitzerova cena a roku 2015 z rukou Baracka Obamy Prezidentská medaile svobody coby nejvyšší vyznamenání, které může být občanovi Spojených států uděleno. To vše měl Stephen Sondheim na kontě. Rovněž to bankovní není žádná maličkost, neboť se jedná o dvacet milionů dolarů. Jeho mladičký manžel je zaopatřen navždy. Ale Stephenovy písně, nenásilně duchaplné, jsou společným majetkem nás všech, kteří je rádi posloucháme. Za ně nechť mu patří naše poslední díkuvzdání.

 

100

 

Foto: Facebook, Friedman-Abeles NYPL - Fb, Wikipedia, Twitter

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.