Státní filharmonie Košice natočila reprezentativní CD věnované 75. výročí ukončení druhé světové války. Dramaturgie zvolila symfonický triptych s názvem „O živote“ skladatele Jána Cikkera. Nahrávání se uskutečnilo pod taktovkou šéfdirigenta orchestru Zbyňka Müllera ve spolupráci s režisérem Ladislavem Fančovičem v listopadu minulého roku. Cyklus symfonických básní s názvy Leto, Vojak a matka (Boj) a Ráno vznikal v době zmíněné války a bezprostředně po jejím konci. První dva symfonické monumenty citlivě reflektují krutosti bojů a závěrečné Ráno je jásavým výkřikem štěstí nad osvobozením. V části Vojak a matka znějí slova Andreje Žarnova, jejichž recitace se ujal Peter Himič.

„Pandémia nám síce zrušila plánovaný koncert k 75. výročiu ukončenia druhej svetovej vojny, avšak som veľmi rada, že sa nám podarilo finančné prostriedky určené na tento projekt presmerovať na nahrávanie a vydanie CD. Som presvedčená, že nové CD Štátnej filharmónie Košice je dôležitým počinom v oblasti šírenia tvorby významných slovenských autorov nielen doma, ale i v zahraničí,“ uvádí ředitelka orchestru Lucia Potokárová a doplňuje: „Symfonický triptych ‚O živote‘ Jána Cikkera je veľkolepým dielom, ktoré doteraz nebolo kompletne nahrané. Vďaka vynikajúcemu výkonu orchestra ŠfK, šéfdirigenta Zbyňka Müllera, ako aj skvelej spolupráci s režisérom Ladislavom Fančovičom a zvukovým inžinierom Rostislavom Pavlíkom môžem konštatovať, že ide o mimoriadne vydarený projekt.“

Organizátoři projektu položili šéfdirigentovi Státní filharmonie Košice Zbyňku Müllerovi tři otázky. Krátký rozhovor přinášíme níže:

Čo do vášho života priniesla Cikkerova symfonická báseň?

„Triptych ‚O živote‘, nebo by se také dalo říci cyklus symfonických básní, mi přinesl – a dodnes přináší – mnoho radosti a inspirace. Setkání s tímto krásným dílem určitě prohloubilo můj vztah ke slovenské hudbě obecně a myslím, že některé její výrazové polohy dokážu nyní lépe pochopit. Jelikož se jedná o inspiraci válkou, převládá hudba, kde se bojuje. Ale i ta válečná vřava je velmi dobře řemeslně zpracována a bohatství imitační práce přináší posluchači takový mnohovrstevný obraz. Při nahrávání jsme se snažili těmto vrstvám dát plasticitu a čitelnost, aby ten obraz byl co nejpestřejší. Místy bylo nutné i tento pestrý obraz – hlavně v části Vojak a matka – doslova ‚překřičet‘ tématy exponovanými v největších dynamikách žesťů; pro tyto účely se ukázalo jako takřka nezbytné zdvojit první trubku a první hornu.“

Ktorá časť triptychu vás osobne najviac oslovila?

„Pokud mohu, hodnotím vždy práci nejlépe s časovým odstupem, protože se nejlépe ukáže, jaké zážitky se rychle ‚vypařily‘ a jaké jsou trvalejší a přinášejí právě onu další inspiraci. A s tím odstupem mohu říct, že se mi například rádo vkrádá do mysli hlavní téma, které hraje již na počátku Leta flétna. Teoreticky vzato, jeho základem je pouze rozložený měkce velký septakord, ale právě tento druh septakordu je pro svou výraznost poměrně neoposlouchaný a okamžitě se dokáže usídlit někde v podvědomí jako cosi velmi neodbytného a zneklidňujícího. Také mi z toho podvědomí občas vystupuje a snad mohu přiznat, že jsem již toto téma sám několikrát použil při varhanních improvizacích v kostele. Dál mne při poslechu vždy znovu citově zasahuje část s recitací (Vojak a matka), která má zvláštní kouzlo, jež je dáno zejména melodickými postupy v paralelních terciích, působících velmi vroucně a ‚mateřsky‘. Ale zároveň je to jiný druh vroucnosti než ten, který cítím v české hudbě. Toto je vroucnost, která překonala bolest a nese v sobě její stopu. Nebo alespoň tak to na mě působí.“

Ako hodnotíte nahrávanie albumu?

„Samotné nahrávání probíhalo velmi hladce, ve srovnání s obvyklým nahrávacím procesem jsem ještě o den déle zkoušel, protože bylo třeba – vzhledem k citlivosti tempových poměrů – nahrávat co největší plochy; chtěl jsem tedy mít celý cyklus ‚pod střechou‘, ještě než s natáčením začneme. Tato strategie také umožnila nahrávat již relativně usazené dílo, což se mi z dnešního pohledu jeví jako klíčové, a i s několikaměsíčním odstupem mohu říct, že jen málo míst bych příště chtěl dělat jinak. Velmi také pomohl z režie pan Ladislav Fančovič, který měl náhled na partituru blízký tomu mému, takže jsem se o jeho úsudek mohl náležitě opřít; navíc dokázal vždy ve správnou chvíli a s kapkou humoru celý orchestr povzbudit, když už nás to ‚bojování‘ začínalo unavovat. A v neposlední řadě – a zde to je nanejvýš typický příklad pro použití onoho ‚last but not least‘ – musím zmínit profesionalitu pana Rostislava Pavlíka jako zvukového režiséra, protože právě díky němu se posluchač, jak jsem přesvědčen, může ponořit do té již zmíněné mnohovrstevnosti. Orchestr ŠFK v krásné, ale poněkud ‚dlouhé‘ akustice prázdného Domu umenia by ve velkém obsazení někdy mohl znít jen jako nečitelná zvuková masa. Avšak při správném uchopení může onu masu (jejíž decibely jsou ale také chvílemi nutné) vystřídat zvuk velmi plastický, ušlechtilý a dojemný. Velmi bych si přál, aby právě tak naše nové CD s Cikkerovým triptychem zapůsobilo na všechny posluchače a stalo se vítaným přírůstkem mezi nahrávkami slovenské hudby.“

Foto: David Hanko