středa, 27 leden 2021 10:20

Mozart, Verdi… a Plácido

Autor:

„Zatímco jeho příspěvek k verdiovské interpretaci je dodnes uznávanou a vlastně stále aktuální skutečností, se vztahem Domingo–Mozart je to poněkud složitější.“

„Od konce šedesátých let patří španělský umělec mezi nejúspěšnější a nejrespektovanější verdiovské pěvce všech dob.“

„Poprvé se s Verdiho hudbou setkal jako Borsa v Rigolettovi v Mexico City v roce 1959.“

 

0

 

Leden 2021 je měsícem velkých hudebních výročí. Jednoho jubilanta už KlasikaPlus představila před týdnem, výročí dalších dvou ťukají dnes na dveře. Každý je představitelem jiné doby, ale jak se za chvíli dočtete, mohou být přesto součástí jednoho velkého životního příběhu.

Ve čtvrtek 21. ledna to bylo osmdesát let od chvíle, kdy se narodil jeden z nejslavnějších – a stále aktivních – operních pěvců minulého i současného století. A ani jsme nečekali příliš dlouho a už jsou tu další velká hudební výročí. Z hlediska hudební historie jsou dokonce možná ještě významnější, protože se týkají nikoliv interpretů, ale vpravdě nesmrtelných skladatelů. Tím prvním je Wolfgang Amadeus Mozart, který přišel na svět 27. ledna 1756, tedy před dvěma sty šedesáti pěti lety. Druhé jubileum je pak ještě o poznání kulatější, protože týž den je tomu sto dvacet let od okamžiku, kdy v Miláně zesnul Giuseppe Verdi (1901). Mezi oběma sedmadvacátými ledny uplynulo sto čtyřicet pět let, během nichž vznikl naprostý základ současného světového operního repertoáru – a oba oslavenci do něj přispěli vrchovatou měrou. Jejich díla tím pádem mohla jen těžko minout jubilanta zmíněného na začátku: Plácida Dominga. Zatímco jeho příspěvek k verdiovské interpretaci je dodnes uznávanou a vlastně stále aktuální skutečností, se vztahem Domingo–Mozart je to poněkud složitější.

„Od svého pobytu v Tel Avivu jsem zpíval ve dvaačtyřiceti představeních Mozartova mistrovského díla, Dona Giovanniho. Ačkoli tenor don Ottavio, snoubenec donny Anny a švihák v lila livreji, je v podstatě dobrý chlapík, vypadá nezajímavě nejen vedle nebetyčné postavy protagonistovy, ale i ve srovnání s každou jinou postavou této opery. Mozart přidělil Ottaviovi záměrně dvě hezké, ale naprosto konvenční árie a dal je do kontrastu s hudbou, která patří mezi jeho nejmimořádnější tvorbu.“ Tak zní v podstatě jediná slova, která ve své autobiografii Mých prvních čtyřicet let věnoval Plácido Domingo zkušenostem s mozartovským repertoárem. Text dále pokračuje jeho touhou zazpívat si někdy v budoucnu titulní roli Dona Giovanniho s tím, že se na ni ovšem „před rokem 1986“ určitě nebude moci soustředit. Jak už víme, nesoustředil se na ni dodnes a patrně už k tomu ani nedojde (ačkoliv u Dominga si jeden nikdy nemůže být jist…).

Ve druhé polovině devadesátých let si ovšem pěvec vyzkoušel úlohu Idomenea, kterou s vynikajícími kolegy a se souborem Metropolitní opery v New Yorku pod taktovkou Jamese Levina i nahrál. Z výsledku je zřejmé, že spíše než nad nástrahami stylové mozartovské interpretace se pokusil zvítězit sám nad sebou a zařadit do svého repertoáru další velkou, obtížnou (a titulní) tenorovou úlohu… V novém tisíciletí se už pěvec k mozartovskému repertoáru nevrátil, a tak by nás mělo těšit, že mu salcburský rodák opět významně vstoupil do života až v Praze, kde v roce 2017 dirigoval dvě představení Dona Giovanniho a v roce 2019 koncert „Mozartovy narozeniny“. Ovšem – ještě nám tu něco zbývá. To něco je poměrně raritní nahrávka společnosti EMI z roku 1991 s názvem „Plácido Domingo: Mozart Arias“. V roce, kdy si svět připomínal dvě stě let od Mozartova úmrtí, se španělský tenorista na vrcholu sil a popularity rozhodl, že nesmí zůstat pozadu, a také přispěl se svou troškou do mlýna.

 

2

 

Z hlediska repertoáru a dramaturgie se jednalo o poměrně ambiciózní myšlenku. Domingo zde s uměleckými partnery, kterými byli sopranistka Carol Vaness, Mnichovský rozhlasový orchestr a dirigent Eugene Kohn, nahrál neobyčejně široký repertoár. Figurovaly v něm ukázky z ne méně než osmi (!) Mozartových oper (Zahradnice z lásky, Idomeneo, Don Giovanni, Únos ze serailu, Titus, Kouzelná flétna, Figarova svatba, Così fan tutte), a dokonce i z kantáty Davidde penitente. Tenorista přistoupil k tomuto úkolu zjevně nesmírně poctivě a zodpovědně, nicméně v době, kdy vrcholila popularita autentické a historicky poučené interpretace, zapůsobil jeho projekt poněkud nepatřičně a anachronicky. Od chvíle, kdy tenorista zpíval v Tel Avivu „šviháka v lila livreji“, už přece jen uplynulo třicet let a jeho hlas se ubíral zcela jiným směrem.

Navzdory nesmírně širokému repertoáru se Domingo nikdy soustavně nevěnoval ani ranému belcantu Rossiniho, Belliniho a Donizettiho, takže jeho predispozice k interpretaci Ottavia, Ferranda či Tamina skutečně nebyla ideální. Výsledek je tudíž očekávatelný: oslavovaný představitel rolí italského a francouzského romantismu a verismu přistupuje k Mozartovi snad až příliš silově a dramaticky. Ve scénách a áriích z Dona Giovanniho to podle mého názoru tolik nevadí, takže Domingovo pojetí alespoň činí z Ottavia sympaticky plnokrevnou postavu, s jakou se na jevištích obvykle nesetkáváme. Za kvalitativní vrchol alba tak považuji obě árie z této opery a duet s donnou Annou „Ma qual mai s’offre… Fuggi, crudele, fuggi!“, mimo jiné kvůli empatickému výkonu vokálně mimořádně disponované Carol Vaness. Většina dalších čísel alba, snad s výjimkou procítěně zazpívané árie „Un’aura amorosa“ z Così fan tutte, však působí poměrně těžkopádně a občas i monotónně. Pokud bych měl tedy uvedenou nahrávku doporučit, pak především jako jeden z patrně nejkurioznějších projektů, do jakých se kdy slavný tenorista pustil… Sehnat tento kompaktní disk v původním vydání je mimoto dosti obtížné, takže větší štěstí budete mít patrně v případě, pokud se poohlédnete po reedici z roku 2007, vydané v rámci edice EMI – Encore.

 

6

 

Plácido Domingo a Giuseppe Verdi, to je úplně jiný příběh. Od konce šedesátých let patří španělský umělec mezi nejúspěšnější a nejrespektovanější verdiovské pěvce všech dob, o čemž svědčí gigantický seznam Domingových vystoupení ve většině skladatelových oper a neméně obdivuhodný seznam jejich nahrávek. Pod označením Verdi 2013 vítal dvousté výročí narození italského komponisty následujícími slovy: „Verdi představuje pramen skvělé hudby, za který musí být každý zpěvák vděčný. Když si představíte ten obrovský kus umělecké cesty, který skladatel urazil od Oberta v roce 1839 až k Falstaffovi z roku 1893, zdá se to být téměř neuvěřitelné. Vášeň, smysl pro drama a cit pro lidský hlas – tyto vlastnosti jsou v jeho díle přítomné neustále. Ale schopnost rozvíjet hudební formu, zdokonalovat orchestraci a od základu změnit italskou operu – to je proces zrání, který na mě působí jako zázrak…“

Své odhodlání si Verdiho narozeniny náležitě užít doplnil Domingo ještě úctyhodným soupisem všech skladatelových rolí, v nichž buď vystoupil na jevišti, nebo je alespoň nahrál. Můžeme se zde dočíst, že poprvé se s Verdiho hudbou setkal jako Borsa v Rigolettovi v Mexico City v roce 1959 (tedy v témže roce, ve kterém se narodili například Renée Fleming, Christian Thielemann nebo Fabio Luisi). Poprvé si hlavní tenorovou úlohu v opeře italského mistra vyzkoušel jako Alfred v Traviatě v Monterrey roku 1961 a naposledy nastudoval verdiovský tenorový part v roce 2000, kdy se v Londýně představil jako Arrigo v Bitvě u Legnana. V tu chvíli se jednalo o jeho dvacátou první (!) roli z oper Giuseppe Verdiho.

 

10

 

Tenkrát by jen málokoho napadlo, že Dominga – tenorovou superstar jednou vystřídá Domingo – barytonista. Od roku 2009, kdy si v Berlíně „Don Placidon“ osvojil titulní postavu ze Simona Boccanegry, je ovšem všechno jinak. Po pekingském koncertním Rigolettovi (2010) a losangeleském Francescu Foscarim ze Dvou Foscariů (2012) to byl právě zmíněný rok 2013, kdy začal Domingo dobývat jednu verdiovskou barytonovou baštu za druhou. Germont z Traviaty, Nabucco, Giacomo z Jany z Arku, Luna v Trubadúrovi. To vše Giuseppe Verdimu ke „dvoustovce“ a sobě – ke svým tehdejším dvaasedmdesátinám…

Ke těmto výročím si Domingo nadělil v roce 2013 ještě jeden dárek: své až doposud poslední čistě operní studiové album s prostým názvem „Domingo: Verdi“. Společnost Sony Classical ho natočila ve španělské Valencii s tamním Orquestra de la Comunitat Valenciana, sborem Cor de la Generalitat Valenciana a s dirigentem Pablem Herasem-Casadem. Disk obsahuje kolekci Verdiho barytonových árií a scén z oper Macbeth, Rigoletto, Maškarní ples, La traviata, Simon Boccanegra, Ernani, Trubadúr, Don Carlo a Síla osudu. Co k této kolekci říci? Domingův hlas, to je stále nezaměnitelně charakteristický tenor. Ten je vzhledem k umělcovu věku sice poznamenán tremolem a občasným bojem s dechem či tvořením výšek, ale na druhou stranu svému majiteli stále dovoluje dosahovat působivých výkonů zejména v jevištních kreacích, jimž pěvcův věk, charisma i přirozený naturel odpovídá.

 

3

 

I na nahrávce tak nesmírně působivě vyznívá velká scéna ze Simona BoccanegryAbbasso le spade… Ecco la spada“, v níž jsou Domingovu ušlechtilému dóžeti partnery sopranistka Angel Blue, tenorista Aquiles Machado, basista Gianluca Buratto a další skvělí pěvci. Kolovrátkový šlágr „Di Provenza il mar, il suol“ z Traviaty pojímá pěvec jako otcovské vyznání plné bolesti a zoufalství; osobně nesmírně lituji, že v celé roli Giorgia Germonta jsem Plácida Dominga dosud neviděl. V řadě dalších hudebních čísel na nahrávce naopak předvedl protagonista neobyčejně mladistvé vokální kreace, ve kterých se opřel o svou stále obdivuhodnou techniku i pochopení pro styl: platí to zejména pro Lunovo „Il balen del suo sorriso“ z Trubadúra a Rodrigovo „Per me giunto“ z Dona Carla. A tak bychom mohli ve výčtu zajímavých výkonů z tohoto výjimečného alba pokračovat dál. Mám však za to, že postačí následující resumé. Barytonová dobrodružství Plácida Dominga mají nejen řadu obdivovatelů, ale samozřejmě i odpůrců. Osobně se domnívám, že Domingo především dokazuje sobě i milovníkům opery, že zkušenosti ze své šedesátileté kariéry stále ještě dokáže přetavit do uměleckých výsledků, které jsou výrazné a inspirativní. Právě CD „Domingo: Verdi“ je toho určitě výtečným důkazem.

Uvedené dva domingovské recitály, vzniklé v téměř čtvrtstoletém časovém rozpětí, se sice v mnohém liší, ale cosi je i spojuje. Je to nanejvýš sympatická touha ústředního hrdiny objevovat nová hudební teritoria a hledat vlastní limity i možnosti svého talentu. I proto si dnes zaslouží připomenout svá výročí nejen Wolfgang Amadeus Mozart a Giuseppe Verdi, ale i Plácido Domingo, jemuž ani čerstvá osmdesátka v dalším objevování a hledání zjevně dosud nezabránila…

 

1

 

Foto: archiv autora, Fb Plácida Dominga

Robert Rytina

Grafik a publicista.

Profesionální výtvarník, diskofil, operní nadšenec a znalec, který nepohrdne ani muzikálem a operetou ani symfonickou hudbou a který za svými hudebními láskami a zájmy rád cestuje. Je autorem textů o hudbě a hudebnících. A je patriotem v Praze - Vinoři, kde žije po celý svůj život, kde má své grafické studio a kde je místostarostou. Pořádá tam také koncerty, jejichž protagonity jsou známí operní pěvci. 

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.