pátek, 22 leden 2021 17:57

Za Pavlem Blatným

Autorka:

„Proslulý byl svými procházkami před JAMU, kdy každého známého poctil sejmutím klobouku, hlubokou úklonou a polohlasným ‚rukulíbám‘.“

„Jeho tvorba je celkově mimořádně rozsáhlá: čítá víc než pět set titulů nejrůznějších žánrů a zaměření.“

„Odchodem Pavla Blatného se uzavřela jedna z výrazných kapitol brněnské hudby.“

 

1001

 

Zpráva o tom, že 20. ledna zemřel skladatel Pavel Blatný, nebyla příliš překvapivá – skladatel už dlouho neopouštěl svůj byt a posléze ani svoje lůžko, nicméně pro ty, kteří Pavla Blatného znali, to bylo velmi, velmi smutné. To proto, že představoval téměř vždy kladný pól emocí, vždy byl nabitý energií, vždy důvěřoval budoucnosti.

Pavel Blatný, narozený 14. 9. 1931, prožil své dětství v bezprostřední blízkosti brněnské katedrály Petrov, kde se v domě č. 3 narodil a kde posléze rodina bydlela. Jeho otec Josef byl žákem Leoše Janáčka na varhanické škole a později uznávaným skladatelem. Ve své době byl znám v prvé řadě jako autor tří sešitů Instruktivních skladbiček pro klavír, na nichž si ozkoušela své schopnosti drtivá většina tehdejších žáků klavíru nejprve na hudebních školách, později na Lidových školách umění, a proslulý byl také svými procházkami před JAMU, kdy každého známého poctil sejmutím klobouku, hlubokou úklonou a polohlasným „rukulíbám“.

Jediný syn manželů Blatných Pavel vystudoval nejprve gymnázium a poté na konzervatoři skladbu a hru na klavír; obojí spojil ve své absolventské práci Hudba pro klavír a orchestr (1955).

Jako jediný z brněnských uchazečů se dostal na soukromé studium u Pavla Bořkovce, jemuž posléze věnoval svoji diplomní práci na katedře hudební vědy brněnské univerzity Scénická díla Pavla Bořkovce (1958). Pak nastalo období hledání, charakteristické příklonem k Martinů, Prokofjevovi a zejména k Igoru Stravinskému, od nichž se zájem Pavla Blatného přesunul směrem k Nové hudbě. Jako jeden z prvních v Brně napsal dodekafonickou Suitu 12 pro basklarinetistu Josefa Horáka a pak se – jak napsal v interview pro Opus musicum (1981, str. 269) – „prakticky dvacet let pohyboval ve vodách Nové hudby“.

Zlom nastal v roce 1980, kdy byla premiérována jeho kantáta Vrba na text Karla Jaromíra Erbena. Dílo, které je návratem do sféry „oproštěného jazyka“, jak to charakterizoval skladatel v témže interview, tedy návratem k tonalitě, vzbudilo po své premiéře v listopadu 1980 mimořádný ohlas, jehož důsledkem bylo mimo jiné udělení výroční ceny Svazu československých skladatelů.

Nebyla to však jen linie „erbenovských kantát“, která se stala příznačným rysem rukopisu Pavla Blatného. Už od šedesátých let rozvíjel rovněž paralelní linii skladeb spojujících Novou hudbu s jazzem, která se postupně stala pro jeho tvůrčí rukopis nejcharakterističtější. Nazval ji třetí proud a zdůvodnil její užití potřebou „zmuzikálnění, zlidštění Nové hudby“ jazzovými elementy. Tento způsob přístupu ke kompozici jej pak nadlouho provázel. Patří sem i dílo nazvané 10‘30‘‘, které autor označil v Opus musicum 1969 na str. 24 za svoji „bezesporu nejlepší skladbu“.

 

1002

 

Pavel Blatný působil od roku 1963 jako dramaturg Československé televize v Brně a o deset let později se stal vedoucím její hudební redakce, kterou obohatil pořady vysoké úrovně, v nichž často účinkoval. Byl interpretem svých skladeb jako klavírista i jako dirigent, autorem přibližně stovky scénických a filmových hudeb i obdivovaným moderátorem akcí. Jeho tvorba je celkově mimořádně rozsáhlá: čítá víc než pět set titulů nejrůznějších žánrů a zaměření – od hudby vážné přes třetí proud a hudbu populární až k hudbě pro film, divadlo, k výtvarným objektům, ke cvičení a podobně. A k tomu je třeba připočítat i jeho knihu nazvanou Feje–tóny, v níž na sto padesáti stranách líčí své zážitky s hudbou – nebo i bez ní.

Jako člověk byl Pavel Blatný nesmírně komunikativní, vtipný, vnímavý. V jeho přítomnosti se nikdo nenudil, všichni účastníci rozhovorů s ním si odnášeli pocit kontaktu s mimořádně inteligentním a vstřícným partnerem. Odchodem Pavla Blatného se uzavřela jedna z výrazných kapitol brněnské hudby.

 

Foto: Youtube

Jindřiška Bártová

Prof. PhDr. Jindřiška Bártová (*1942) vystudovala hudební vědu a češtinu na brněnské univerzitě a po několikaletém působení v hudebně-historickém oddělení Moravského muzea a v brněnské odbočce Svazu československých skladatelů přešla na pedagogickou dráhu, nejprve na brněnské konzervatoři a od roku 1989 na JAMU, kde v současnosti působí jako vedoucí Centra pro výzkum brněnské kompoziční školy. Kritické činnosti v denním a odborném tisku se věnovala až do 90. let pravidelně, poté občasně. Publikovala více než sto studií v odborných časopisech a sbornících. Knižně vydala publikace věnované skladatelům Janu Kaprovi (1994), Miloslavu Ištvanovi (1997), členům sdružení Camerata Brno (2003), dirigentu Františku Jílkovi (2014), režisérovi Václavu Věžníkovi (2016, muzikologu Jiřímu Vysloužilovi (2018) a hudebnickému rodu Veselků (2019). Redigovala dva díly kolektivní monografie Osobnosti Hudební fakulty JAMU (2017, 2020), do nichž přispěla studiemi věnovanými sbormistru Josefu Veselkovi, pěvkyni Anně Barové, skladateli Miloslavu Ištvanovi a muzikologu Janu Trojanovi.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.