„Autorů jejich srdci milých je tolik, že by potřebovali takových koncertů několik, aby se na všechny dostalo.“

„Marek Jerie hovoří o Martinů jako o autorovi výjimečném v tom, že dovede psát hudbu radostnou jako Mozart, aniž by ztratila filozofickou hloubku.“

„Někdy méně je více. Teprve pak zní Martinů ušlechtile, jak má, teprve pak koresponduje s Mozartem.“

Guarneri trio, ve kterém se scházejí Ivan Klánský, Čeněk Pavlík a Marek Jerie, si příští rok připomene pětatřicet let společného hraní v nezměněném obsazení. Jeho členové dnes v Praze převzali Výroční cenu Nadace Bohuslava Martinů. Za celoživotní zásluhy o českou hudbu, za celosvětovou reprezentaci a propagaci díla význačného českého skladatele, kterého soubor uváděl opakovaně koncertně i na nahrávkách. Za uměleckou činnost, která takovým oceněním však samozřejmě nemá být pozastavena nebo ukončena. Však také v rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz trojice ústy každého z hráčů dala najevo, že ještě poslední slovo z jejich strany nezaznělo. Ani na téma interpretace hudby Bohuslava Martinů.

„Vedle vynikajících výkonů byla pro soubor příznačná i vyrovnanost, stálost a cílevědomost, jimiž se v mnohém lišili od svých vrstevníků,“ řekl při příležitosti předání ředitel Nadace Bohuslava Martinů Jiří Hlaváč. Cenu za celoživotní zásluhy o propagaci jména a díla Bohuslava Martinů uděluje tato instituce významným osobnostem hudebního života. Guarneri trio je prvním oceněným ze sféry interpretačního umění. Vůbec prvním nositelem ocenění je muzikolog Jaroslav Mihule, autor knih a vědeckých studií o slavném poličském rodákovi.

Guarneri trio, klavírista Ivan Klánský, houslista Čeněk Pavlík a violoncellista Marek Jerie, spolu hrají od roku 1986. Ve stále stejném obsazení si tak v roce 2021 připomenou jako komorní soubor už pětatřicet let. Mimo jiné k tomu chystají do pražského Rudolfina na podzimní čas jubilejní koncert. K přesnému programu se zatím vyjadřovat nechtějí. Autorů jejich srdci milých je tolik, že by potřebovali takových koncertů několik, aby se na všechny dostalo. Patří k nim stejně tak například Felix Mendelssohn-Bartholdy a Franz Schubert, jako Antonín Dvořák, Bedřich Smetana a samozřejmě i Bohuslav Martinů. Něco „českého“ ale na koncertě určitě zazní, shodují se členové tria. Jisté je pouze to, že nepůjde o Janáčka, protože čtvrtý z českých klasiků pro klavírní trio žádnou původní skladbu nenapsal.   

„Martinů je vedle Antonína Dvořáka nejplodnější a nejvděčnější český skladatel typu hudby, kterou hrajeme. Má nezaměnitelné hudební myšlení a rukopis, ve svém projevu je jedinečný. Rádi ho zařazujeme mimo jiné i z důvodu dramaturgického, jeho hudba se kontrastně krásně vyjímá mezi klasikou a romantikou. Je to vděčný autor, ke kterému se ještě určitě vyslovíme,“ prohlásil houslista Čeněk Pavlík. K jubileu poznamenal: „Zažili jsme už hodně krásného a myslím, že jsme tu naši zemi snad i dobře reprezentovali…“ K pražskému koncertu k výročí souboru se podle jeho slov přidají určitě i nějaké další akce, ale prozatím je v současné době bohužel těžké něco většího domlouvat napevno.

Marek Jerie hovoří o Martinů jako o autorovi výjimečném v tom, že „dovede psát hudbu radostnou jako Mozart, aniž by ztratila filozofickou hloubku“. Zejména poté, co se po válce v Americe vážně zranil při pádu z balkonu, se Martinů podle Jerieho začal zabývat posledními věcmi člověka a jeho hudba dostala postupně novou dimenzi. Pro klavírní trio napsal Martinů řadu krásných skladeb, které patří k základnímu klasickému modernímu repertoáru, říká violoncellista.

Ivan Klánský vzpomíná, že Martinů se souborem začali hrát poměrně brzy. V repertoáru mají jeho první a třetí trio i trio s názvem Bergerettes. Právě to je hodně oblíbené, a to i proto, že se jednotlivé části dají hrát i samostatně, jako přídavky. A každá je překrásná. „Děti běžně hrají od Martinů Loutky a další drobné skladby. Byly prvními krůčky, v nějakých deseti a jedenácti, i pro mě,“ vzpomíná. Na konzervatoři potom hrál se spolužáky řadu jeho komorních skladeb – sonáty s houslisty, violoncellisty, klarinetisty a flétnisty… Jako sólista se ale na konzervatoři připravoval hlavně na soutěže a na nich byl repertoár daný: „Když byla v soutěži česká hudba, tak to byl Smetana s Dvořákem, ale jinak tam bývala klasická sonáta, velké romantické díl… a pokud něco modernějšího z dvacátého století, tak většinou Prokofjevovy senáty. Tam se Martinu moc nevešel.“ Ale na téma tohoto skladatele Ivan Klánský také žertuje: „I když jeho dílo mám docela zvládnuté, tak jsem teď na stará kolena nedávno hrál a natáčel věc, kterou jsem vlastně neznal: Sextet pro flétnu, dechové nástroje a klavír. Kdybych tu byl ještě padesát let, tak budu pořád něco objevovat…“

Marek Jerie, který působí od roku 1984 ve Švýcarsku, se k hudbě Martinů dostal podle svých slov přes Variace na slovenskou lidovou píseň. „Chytly mě za srdce. Je v nich tolik krásné hudby… a do toho ty martinůovské rytmy… Takže jsem nakonec během deseti let na konzervatoři a na akademii v Praze od něj nastudoval téměř všechno, snad jen s výjimkou jeho druhého violoncellového koncertu,“ říká. S Ivanem Klánským a se švýcarským flétnistou Peterem-Lukasem Grafem také hrával Trio pro flétnu, violoncello a klavír a hodně pro pochopení Martinů mu přinesla spolupráce s houslistou Ivanem Štrausem, se kterým založili Duo Bohuslava Martinů. Souhlas, aby se tak mohli jmenovat, jim ještě dala osobně Charlotte Martinů.

Díky studiu a pak i pedagogické aktivitě ve Švýcarsku se Marek Jerie osobně znal s dirigentem a mecenášem Paulem Sacherem, který mimo jiné umožnil Bohuslavu Martinů strávit poslední léta ve své venkovské usedlosti. Ve variacích na slovenskou píseň „Keby som ja vedela“ se Martinů podle Jerieho svým způsobem loučil s vlastí. Věděl, že rodnou Poličku už nikdy neuvidí… Při jedné privátní příležitosti tyto variace Jerie s Klánským hráli dokonce ve švýcarské usedlosti Paula Sachera… Marek Jerie začínal v Českém triu s pianistou Josefem Páleníčkem, který se s Martinů znal osobně. „Dozvěděl jsem se mnoho cenného zvláště o frázování jeho hudby,“ říká a dodává: „Pro mladou generaci je myslím nejpodstatnější, že struktura jeho děl bývá kompozičně hodně hustá. Hrají proto Martinů často s vervou a temperamentně, ale musejí vědět, kde ubrat. Někdy méně je více. Teprve pak zní Martinů ušlechtile, jak má, teprve pak koresponduje s Mozartem.“

Čeněk Pavlík se poprvé setkal s hudbou Bohuslava Martinů jako houslista, když mu bylo deset, v roce 1965. Povinnou skladbou byla tehdy na Kociánově soutěži v Ústí nad Orlicí jeho Sonatina. „Hrál jsem tam vedle toho první větu z Mozartova Koncertu G dur. Bohuslav Martinů tedy vlastně přišel jako jeden z prvních. Od té doby hraju postupně jeho houslové sonáty, hráli jsme ho často s triem… Niť se dál odvíjela.“ A jak se tehdy desetiletému klukovi Martinů hrál? „Jak už název napovídá, není to náročná skladbička. A líbila se mi. Byla to jedna z nejkrásnějších povinných skladeb, které jsem vůbec na soutěžích zažil,“ vzpomíná.

Rozhovor uzavírá za trio Ivan Klánský: „Máme nahraných hodně skladeb, ale nemáme Haydna. Jeho trií je jedenapadesát, takže to asi opravdu nezvládneme, ale nějaké dvojité CD, s pěti či šesti z nich, bychom možná ještě nahráli. Haydna mají hrát děti do dvanácti nebo starci nad sedmdesát. Mezitím se má hrát Mozart a Beethoven. Věk bychom tedy už na Haydna měli. Pak se usměje a dodává: „Rozhodně nechceme říkat, že končíme, ale už nelétáme denně po světě, trochu se šetříme. Muzikanti mívají kalendář tak na pět let dopředu, i já už mám pár věcí poznamenaných v roce 2023. Uvidíme, jestli se uskuteční, nebo neuskuteční. Čáru typu ´…odsud už nebudeme hrát…´ do kalendáře malovat nebudu. – Takovou čáru ať udělá někdo jiný…“  

Foto: Zdeněk Chrapek, Guarneri trio, Paul Sacher Stiftung, martinu.cz