„Quentin Tarantino Morriconeho hudbu geniálně resuscitoval a udělal jí jakýsi most k mladé generaci.“

„Spojení filmového obrazu a hudby je pro mladého člověka silné médium.“

„Už si nepamatuji, kterého z českých skladatelů má Ennio Morricone rád – vím ale zcela jistě, že sicilská káva se zásadně nepije s mlékem.“

Celý hudební a filmový svět reaguje na odchod Ennia Morriconeho. Mezi českými umělci to je mimo jiné kytarista, skladatel a pedagog Lukáš Sommer, který pro náš portál KlasikaPlus.cz zavzpomínal na jejich setkání na soutěži Concorso Novaro 2018, kde spolu s nim předával jako předchozí vítěz soutěže cenu novému, Sergio Rodrigovi. Z tohoto setkání pak vznikla skladba Coffee with Ennio M., která se hrála na místě a později v kanadském Edmontonu. Jak už jsme psali, slavný italský skladatel zemřel v noci na pondělí 6. července ve věku 91 let. Byl autorem více než pěti stovek filmových a seriálových melodií, také symfonické a komorní hudby, byl dirigentem a nositelem dvou Oscarů, tří cen Grammy, tří Zlatých glóbů a dalších prestižních ocenění.

Tuto vzpomínku píšu v recepci hotelu v chorvatském městě Omišajl den poté, co svět obletěla zpráva o náhlém úmrtí Ennia Morriconeho. V den, kdy se tak stalo, jsem zahlédl na sociální síti zprávu z italských médií a ta se jak lavina šířila do všech ostatních. Byl jsem právě na výletě do kopců a během cesty si pomalu uvědomoval, že na mě Morricone nějakým způsobem působil takřka po celý můj život.

Nejprve to byla detektivka Profesionál s Jean-Paulem Belmondem, u které mě má matka velmi naléhavě upozornila, že je k ní napsaná „opravdu krásná hudba“. Filmová hudba mě tenkrát naprosto nezajímala, přesto jsem musel uznat, že ty melodie jsou zajímavé, nápadité a silné. Spojení filmového obrazu a hudby je pro mladého člověka silné médium, a tak jsem postupně objevoval další a další, dnes už notoricky známé skladby. Mé zaujetí Morriconem samozřejmě vystupňoval Quentin Tarantino, který jeho hudbu geniálně resuscitoval a udělal jí jakýsi most ke generaci, která by třeba o jeho hudbu nikdy nezavadila.

U mne zůstává jeho nejgeniálnější filmovou partiturou temná hudba ke komornímu hororu Vlk. Jakoby sumarizovala Morriconeho charakteristickou hudební řeč, přímočarou instrumentaci, netradiční nápady a širokou paletu archetypů. Zdaleka ne vždy slyší člověk v komerčním hollywoodském filmu divoce syrová frullata fléten a klarinetu, drsné smyčcové souzvuky a zdánlivě nesourodý motiv cembala. Není absolutně v silách těchto řádků postihnout všechny aspekty jeho talentu a šťastné hvězdy, která jeho tvorbu provázela.

„Maestro“ je dnes v Itálii postavou národně obroditelskou, což našinec, který v Itálii nějaký čas nepobýval, těžko může chápat. Instituce, orchestry, ansámbly, festivaly i sólisté – u těch všech platí za dobrý mrav uvést úryvek, aranž, citaci…cokoli z jeho hudby a ihned je o publikum postaráno. Osobně jsem byl na několika velmi distingovaných hudebních festivalech svědkem toho, jak publikum vřele a snad i něžně reaguje na známou melodii. Byla by ale škoda Morriconeho redukovat jen na hudbu s obrazem. Je zde progresivní Koncert pro orchestr, Variace na Frescobaldiho, Koncert pro kytaru, marimbu a smyčcový orchestr a další skladby, které velmi znesnadňují zařazení jejich autora do škatulky „filmový skladatel“.

Do Říma jsem se v prosinci roku 2018 vydal jako loňský účastník skladatelské soutěže Concorso Novaro a organizátoři do poslední chvíle tajili jméno předsedy poroty. Až pár dnů před začátkem soutěže obletěla skladatelský svět zpráva, že jím bude právě Ennio Morricone…

Soutěž je ohlášená na třetí hodinu odpolední. Přicházíme do Regina Palace Hotel, kde probíhá finále a kde je podle všeho hodně rušno. V první řadě sedí takřka neviditelná drobná postava, a i když sálem zní soutěžní skladby v sofistikovaném provedení Ensemble 900 dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia, pozornost se upíná ke stolku v první řadě, kde si Maestro právě zaškrtává v notách, zapisuje otazníky a poznámky. Sedíme v jeho těsné blízkosti a i my se tu a tam poohlédneme a odezíráme z jeho gest – jako všichni v tu chvíli. O vítězi je tím pádem jaksi rozhodnuto…

Po skončení finálového kola se sál nenápadně štosuje do řady a každý si chystá svou zdvořilou větu a pochopitelně mobilní telefon k fotografii. Obdivuji v tu chvíli hlavně paní Marii Travia, choť mistra Morriconeho. Pozorně a zdvořile zdraví všechny zájemce, překládá z angličtiny do italštiny – vede téměř diplomatickou misi mezi národy. V jednu chvíli na ni její manžel přes několik postav pohlédne s jemným gestem – je evidentně unavený. Paní Travia se se stejnou zdvořilostí, zato mnohem energičtěji loučí a vlastním tělem tvoří barikádu. Její muž se do ní zavěsí a oba odcházejí.

Přicházíme už do salonku určeného pro uzavřenou společnost soutěže. Tam, v počtu necelých patnácti lidí máme možnost pobýt několik hodin po bohu pana Morriconeho a jeho paní. Využívám prvních pár minut k hovoru a vedu anglicky monolog o tom, jaké jeho partitury mám rád a jaké finesy mě v jeho hudbě baví. Laskavě poslouchá, pak se usměje a pronese: „Parlo ooonly italiaano.“ Naštěstí je poblíž paní Travia a ta ochotně v rozhovoru pokračuje. V kostech cítím, že hovoru o hudbě už má Maestro ten den plné zuby, a tak hovor neobratně stáčím k vínu a kávě. Náhle se plamínek v jeho očích zažehne. Padají slova jako „furioso“, „grande“ a dostává se nám takřka degustační přednášky.

Okolo stojí zájemci o pár vět na téma hudba, autor ikonických melodií si ale vede svou a nejvíc ho v tu chvíli zajímá charakteristika chutí moravských vín. Už si nepamatuji, kterého z českých skladatelů má Ennio Morricone rád – vím ale zcela jistě, že sicilská káva se zásadně nepije s mlékem, jelikož je to pravé barbarství. Odcházím z tohoto rozhovoru jaksi omlazen a je mi jasné, že radostná konverzace o prostých věcech s někým tak výjimečným je nečekaným zážehem pro novou skladbu.

Lukáš Sommer, 7. července 2020

Foto: Fb L. Sommera, Fb E. Morriconého