„Firkušný mi o Martinů vyprávěl roztomilé a intimní věci.“

„Probojovával jsem si cestu k Martinů poměrně nesnadně.“

„V té době byli na významných místech jedudědci plní nenávisti, kteří zabraňovali tomu, aby věci plynuly přirozeným způsobem.“

Libor Pešek převzal dnes Pamětní medaili Bohuslava Martinů. Nadace nesoucí skladatelovo jméno ji uděluje umělcům, kteří se zasloužili o jeho hudební odkaz. „Něco jsem udělal, ale mohlo toho být i víc,“ usmíval se dirigent, který v červnu oslaví 87 let.

Pešek patří ke generaci, která podle jeho vyjádření byla ochuzena o osobní setkání s Bohuslavem Martinů. „V té době byli na významných místech jedudědci plní nenávisti, kteří zabraňovali tomu, aby věci plynuly přirozeným způsobem,“ poznamenal na adresu komunistických ideologů. Martinů se kvůli domácí politické situaci a kvůli studené válce po skončení druhé světové války nemohl už nikdy vrátit do vlasti.

„Měl jsem to štěstí, že jsem ale hrál v Holandsku a v Americe mnohokrát s Rudolfem Firkušným. Vyprávěl mi o Martinů, s nímž se přátelil, roztomilé a intimní věci, “ zavzpomínal Libor Pešek. Pianista Firkušný strávil čtyři poválečná desetiletí v exilu, ale dožil se změny režimu a svobody v Československu. Společně pak – už v Praze – natočili tři z pěti klavírních koncertů Bohuslava Martinů.

„Martinů byl můj první autor, kterého jsem se snažil realizovat ještě jako čerstvý absolvent AMU s komorním orchestrem. Hezky jsme dali dohromady skladbu Tre ricercari. Party jsem psal tehdy ručně, protože nebyly u nás k sehnání,“ řekl Libor Pešek v krátkém rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz.

Když se pak dostal k symfonickým orchestrům, objevoval podle svých slov postupně, „jaká je to úžasná muzika“. Některé skladby mu byly bližší než jiné. „Například Legenda z dýmu bramborové nati víc než Otvírání studánek… Nevím proč… A raději jsem měl Šestou symfonii, tedy Symfonické fantazie, než některé jeho jiné symfonie. Jeho posedlost synkopami mi v nich připadala zbytečně nervní…“. Pešek miloval orchestrální Fresky Piera della Francesca. „Ty jsem dirigoval po celém světě. A s Českou filharmonií a v rozhlase jsem natočil některé další věci, Kytici, Řecké pašije… Probojovával jsem si cestu k Martinů poměrně nesnadně,“ shrnul vzpomínky.

Jiří Hlaváč, hovořící při komorní slavnosti za Nadaci Bohuslava Martinů, vyzdvihl Peškovu noblesu i smysl pro humor, ale především jeho umění, a to slovy o „kumštu, který je přítomen a zůstává v historii českého interpretačního umění už jednou provždy.“ A poděkování za to, co tento dirigent udělal pro hudbu Bohuslava Martinů, formuloval „za tisícovky hudebníků a miliony posluchačů“.

„Orchestrální hráči Libora Peška milovali tak, že byli ochotni zkoušet i zadarmo,“ vzpomínal při té příležitosti v humorném duchu houslista Ivan Štraus na dávná léta. A připomněl i jeden z tehdejších Peškových bonmotů: „Pánové, o intonaci můžeme diskutovat, ale o rytmu ne, ten mám lepší než vy.“

Libor Pešek (1933) završil aktivní dráhu jako dlouholetý šéfdirigent Českého národního symfonického orchestru. Byl po léta pravidelným hostem České filharmonie, v desetiletí 1987 – 1997 zastával místo uměleckého ředitele a šéfdirigenta Royal Liverpool Philharmonic Orchestra v Británii. V šedesátých letech založil v Praze soubor dechových nástrojů Komorní harmonie a poté komorní orchestr Sebastian. Působil jako šéfdirigent Východočeského státního komorního orchestru v Pardubicích, měl angažmá v Nizozemsku a krátce byl také šéfem Slovenské filharmonie v Bratislavě.

Foto: Petr Veber