PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Milada je heroina, která má nádherné zpívání.“

„A víte, že je to moje první role v češtině? Ale je to taková podivná čeština.“

„V Melbournské opeře jsem byla Amelií z Verdiho Maškarního plesu, za ni jsem v roce 2014 získala prestižní cenu Green Room Award.“

Csilla Boross je maďarská sopranistka, kterou ocenilo české operní publikum zejména v roce 2009, kdy ji vidělo jako Čo-Čo-San v Pucciniho opeře Madama Butterfly v Janáčkově divadle. Za ztvárnění této postavy dostala v roce 2010 Cenu Thálie; následně se jí otevřely dveře na světová jeviště. Nyní se vrací na brněnskou scénu k souboru Janáčkovy opery jako Milada ve Smetanově opeře Dalibor.

„Málokdo asi zpochybní Hanusův zásadní podíl na tom, že inscenací Dalibora nejde o povinný hold klasikovi, ale o vydařený pokus upozornit na to, že stojí za to se Smetanou zabývat.“

„Na jevišti režisér Pountney zpřítomnil téměř ´tristanovskou´ lásku až za hrob i praktiky prohnilého režimu a silně otevřel otázku, kdo je padouch a kdo hrdina – a jestli lze být obojím současně.“

„Tomasz Konieczny přinesl do interpretační tradice postavy krále Vladislava nejvíc nového: obdařil ho hlasem, který nezapře jeho velké wagnerovské kreace na světových pódiích.“

Druhý únorový večer patřil v brněnském Národním divadle premiéře Smetanova Dalibora – a na Moravě tak za přítomnosti předsedy vlády oficiálně začal Rok české hudby opravdu impozantně. Koprodukce s Velšskou národní operou přinesla v režii Davida Pountneyho odvážný, podnětný, provokativní…

„Každou operní inscenaci připravujeme ve dvojím dirigentském obsazení. Je vždy výhodou mít k sobě kolegu, na kterého je člověk zvyklý. Vědět, co můžeme jeden od druhého očekávat.“

„Každá repríza opery je vždy svým způsobem novou premiérou. Takový adrenalin na symfonickém koncertě nezažijete.“

„Na léta strávená v Kantiléně se nedá zapomenout. Tyto okamžiky mi jasně nasměrovaly cestu uměleckého i osobnostního růstu.“

Jakub Klecker patří ke střední generaci dirigentů a sbormistrů, kteří se dokáží energicky prosazovat. Působí stabilně v Janáčkově opeře Národního divadla Brno, pravidelně hostuje v opeře Národního divadla moravskoslezského a diriguje tuzemské symfonické orchestry. V současné době má za sebou dvě stěžejní premiéry českých oper, v Brně nastudoval a provedl Dvořákova Jakobína, v Ostravě obnovenou premiéru Smetanova Tajemství…

„Antonín Dvořák je bezvýhradně mým nejoblíbenějším autorem.“

„Je potřeba oslovovat mladé publikum a už od toho nejmenšího, předškolního věku; dělat pro ně samostatné projekty na špičkové úrovni – děti jsou velmi vnímavé a vycítí hned jakoukoli faleš.“

„Cena Thálie to pro mne znamenala především utvrzení, že jdu správnou životní cestou a že moje práce má smysl.“

Pavla Vykopalová je pevným pilířem souboru Janáčkovy opery v Brně. Její interpretace mladodramatických sopránových rolí je vždy naplněna vroucností a opravdovostí prožitku a její charakteristická sladká barva hlasu je nezaměnitelná. V současné době se připravuje spolu se souborem na 8. října na premiéru opery Jakobín Antonína Dvořáka, ve které studuje roli Julie.

„Nápad na zařazení Rusalky do repertoáru prestižní italské operní scény měl sám její ředitel Dominique Meyer, který to zdůvodnil velmi originálně.“

„Zkušenost režisérky Emmu Dante se světem filmu se projevila velmi silně v tom, že dopřála inscenaci dlouhé ´záběry´.“

„Vášnivé a přitom svrchovaně distingované hudební nastudování Tomáše Hanuse, které působilo zdánlivě zcela samozřejmě, ale bylo za ním obrovské množství detailní práce.“

V milánské La Scale se poprvé v historii tohoto divadla hrála Dvořákova opera Rusalka. Za hudebním nastudováním stál Tomáš Hanus, vizuální a dramatická podoba byla dílem režisérky Emmy Dante a jejího manžela, scénografa Carmine Maringoliho. Od 6. června se po premiéře během dalších šestnácti dnů uskutečnilo ještě pět představení. O tom posledním v řadě píše muzikolog Aleš Březina. Derniéra byla vyprodána do posledního místa a publikum, ve kterém se mísili Italové se zahraničními návštěvníky, dávalo podle jeho svědectví bouřlivě najevo nadšení; po každé pauze vítalo orchestr a zejména dirigenta, kterého si jednoznačně zamilovalo.

„Jako dirigent vždy vedu s režisérem dialog, aby dění na jevišti bylo co nejvíce v jednotě s hudbou. A paní režisérka měla a má o tento dialog upřímný zájem.“

„Tato hudba mluví o lásce i o propastech lidského nitra.“

„Moje úspěchy mě nedojímají, to spíše krása hudby, nebo záře dětských očí či opravdová láska.“

V úterní premiéře 6. června 2023 a během dalších šestnácti dnů ještě pětkrát pozdvihne dirigent Tomáš Hanus taktovku v ikonické milánské La Scale. A kromě toho, že překročí další z milníků ve své kariéře, se bude významně podílet na historickém předělu. Nejznámější opera Antonína Dvořáka, Rusalka, tam zazní poprvé. Ač neskutečně vytížen, poskytl v předvečer této události portálu KlasikaPlus.cz exkluzivní rozhovor.

„Má vlast byla imaginativní, lyrická a roztančená, vyprecizovaná do ryze hudebních obrazů, které jako by doprovázely tušenou a možnou „operní“ vizualizaci.“

„Pouštěl se místy do výrazně rychlejších, až hraničních temp. Na druhou stranu však inicioval a vyžadoval neméně osobitá zpomalení, vroucná a šťastná, s velkou emocionální intenzitou.“

„Charakteristické jsou ale naopak i jeho doširoka a do výšky rozpažené ruce v okamžicích vyjadřujících v hudbě štěstí. Našel jich u Smetany ten večer hodně.“

Velký okamžik pro Tomáše Hanuse a pro orchestr Velšské národní opery, kterému už sedmým rokem šéfuje – zahájení festivalu Pražské jaro. Páteční koncert v Obecním domě dal jasně najevo, že Smetanova Má vlast se dá každým rokem hrát a poslouchat trochu jinak, v tomto případě dokonce dost jinak. Málokterý dirigent má na toto mimořádné dílo tak jasný a nekompromisně osobní názor. Tomáš Hanus cítí cyklus šesti symfonických básní kontrastně, barvitě, až operně, ale zároveň upřímně vroucně. Dal mu nevídanou energii, svěžest a napínavost, náboj, který odstranil patos ve prospěch radostnosti – ne nepodobné té z Prodané nevěsty.

„Zůstat nohama na zemi, aby hudba mohla ´létat´.“

„Co zažívalo toto dílo, když bylo tolikrát zneužito k propagandě totalitního režimu před rokem 1989…“

„Česká národnost samozřejmě není automatickou zárukou dobrého provedení.“

Letošní festival Pražské jaro zahájí 12. května v Obecním domě Smetanovou Mou vlastí Tomáš Hanus s orchestrem Velšské národní opery z Cardiffu. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz uvažuje nad odkazem Bedřicha Smetany, ale také Antonína Dvořáka, jehož Rusalku bude v červnu řídit v milánské Scale. A zmiňuje také v Česku dobře známého dirigenta Charlese Mackerrase (1925-2010), Talichova žáka a znalce české hudby, který byl v letech 1987 až 1992 hudebním ředitelem stejného souboru jako on.

„Viděli jsme šest necelých půlhodinových portrétů našich dirigentů.“

„Jednotlivé díly se od sebe nelišily příliš svým zpracováním, ale především tím, že každý z portrétovaných dirigentů je nezaměnitelnou osobností.“

„Nezbývá než doufat, že Česká televize na svůj šestidílný záslužný cyklus v budoucnu naváže a připraví další dirigentské profily.“

Od 25. ledna do 1. března odvysílala Česká televize šestidílný dokumentární cyklus o našich dirigentských osobnostech, a sice pod jednoduchým názvem Dirigenti. Viděli jsme portréty umělců různých zaměření: od specialisty na historicky poučenou interpretaci staré hudby přes dirigenty zabývající se operou až po dirigenty působící především v zahraničí. Režie byla svěřena šesti režisérům (Markéta Ekrt Vílková, Miroslav Janek, Jakub Sommer, Petra Všelichová, Šimon Šafránek, Slobodanka Radun), kteří vytvořili velice zdařilé portréty daných osobností, v nichž jsme mohli nahlédnout i do soukromí a podívat se na jejich dirigentskou práci u nás i v zahraničí.

„Orchestr pod vedením dirigenta vytváří hudební útvary, které jsou plastické a vystupují z nich sólové hlasy, které na sebe přirozeně barevně navazují a dokreslují charaktery jednotlivých postav. Orchestr sám vypráví příběh a kreslí vztahy a citová hnutí, která se chvějí v duších hlavních postav příběhu.“

„Režisér na jevišti vypráví příběh zcela jiný, než jaký se odehrává v Čajkovského hudbě, o kterém vypráví dirigent a pěvci. Tohle napětí mezi tím, co se děje “nahoře” a o čem vypráví hudba “dole,” nepřinášelo divákovi dramatické napětí, ale nervozitu, směřující do frustrace.“

„U Čechova by se takový přístup dal pochopit, u Puškina a Čajkovského však působí velmi nepatřičně a zabíjí vztahy mezi postavami, stejně jako se vytrácí účinek na diváka. Občas se objevil i pokus o komiku, ale míjela se u publika účinkem, nikdo se nesmál, spíš mrazilo.“

Vídeňská Státní opera uvedla operu Petra Iljiče Čajkovského Eugen Oněgin již v říjnu roku 2020, ale po třech realizovaných představeních přišel covid a lockdown. Plánovaná představení musela být nadlouho zrušena a obnovovala se jen stěží a občas. Nyní uvádí největší operní scéna v Rakousku tuto operu opět a ve zcela novém obsazení. Desáté uvedení dne 18. března 2023 bylo tedy ve skutečnosti druhou premiérou. Stálicí inscenace se stala představitelka Taťány, australská sopranistka Nicole Car, která roli Taťány zpívá od prvního uvedení v roce 2020. Titulní roli Oněgina vytvořil kanadský barytonista Étienne Dupuis, roli Lenského peruánský tenorista Iván Ayón Rivas. Dirigentem inscenace je český dirigent Tomáš Hanus, režijně operu nastudoval ruský režisér Dmitri Tcherniakov.