Mezzosopranistka Markéta Cukrova a klavírista Ivo Kahánek natočili písňové cykly Bohuslava Martinů a Benjamina Brittena. CD nazvali Ej, smutno je mně. Vydalo ho nakladatelství Českého rozhlasu Radioservis. Pojítkem výběru je intimita i pestrost v rámci drobného útvaru písně v podání dvou skladatelů, jejichž písňová tvorba patří mezi nejznamenitější ve 20. století.

Soutěžní otázka: Komu věnoval B. Martinů cyklus Nový Špalíček?

Odpovědi posílejte na: web@klasikaplus.cz Jako předmět zprávy uveďte: CD PÍSNĚ a nezapomeňte napsat i váš TELEFON a ADRESU.

Výherce vylosujeme v PONDĚLÍ 20. ČERVNA 2022.

Obsah CD:

Bohuslav Martinů

Nový Špalíček H 288

Koleda milostná H 259

Písničky na jednu stránku H 294

Dvě balady na slova lidové poezie H 228

Písničky na dvě stránky H 302

Čtyři písně na slova české lidové poezie H 282bis

Benjamin Britten

Kouzlo ukolébavek op. 41

Oběma skladatelům se postavila do cesty druhá světová válka a ovlivnila jejich osudy i tvorbu. Písně z tohoto alba se ale tematicky k válce nevztahují. Připomínají běžné lidské radosti i strasti, často spojené s láskou, a zvláštní prostor dostávají ukolébavky.

Bohuslav Martinů a Benjamin Britten se možná potkali v červnu 1938 v Londýně. Osmačtyřicetiletý český skladatel tam navštívil mezinárodní festival soudobé hudby a v článku pro Lidové noviny sepsal dojmy z několika koncertů. Neví se, co tehdy zaznělo z tvorby pětadvacetiletého Brittena, ale na Martinů to evidentně dojem neudělalo. Do kritiky mimo jiné napsal: „Vynechám vcelku bezbarvé skladby Holanďana G. Landre, Australanky G. Hihs, Angličanů Brittena a Berkaleye…“ Rok 1938 byl jeden z posledních šťastných v jeho pařížském působišti. Odešel tam za dalším skladatelským rozvojem už v roce 1923 a kromě letních prázdnin, kdy se vracel do rodné Poličky, se v Paříži zabydlel natrvalo. Lásku k domovu měl ale hluboko v sobě, což dokládá častá přítomnost melodiky českých a moravských lidových písní a rytmiky říkadel v jeho tvorbě. Všude, kde pobýval, měl s sebou sbírku moravských lidových písní od Františka Sušila, pro Martinů zásadní a nevyčerpatelnou studnici inspirace. Právě z ní pochází většina textů Písniček na jednu a na dvě stránky a Nového Špalíčku. Martinů k nim zkomponoval vlastní nápěvy a doprovod, ale melodie, a především rytmus z lidových textů vycházejí. Tvrdil, že své písně na lidové texty „psal, když nekomponoval“. Určitě je tím nechtěl postavit vedle symfonii či oper na druhou kolej, jen tím vyjádřil přirozenost, s níž vznikaly.

Už v prosinci roku 1932 napsal v Paříži Dvě balady na slova lidové poezie pro alt a klavír a věnoval je Olze Borové – Valouškové. Zpěvačku Martinů obdivoval už od roku 1910, kdy ji jako student zažil ve Smetanových operách v pražském Národním divadle, a dedikoval jí celkem dvanáct písní na různé texty. Půvabnou „drobničkou“ je v roce 1937 zkomponovaná Koleda milostná. Martinů ji věnoval básnířce Marii Raabové – Nevyjelové, blízké přítelkyni dalšího českého skladatele Aloise Háby. Ještě v roce vzniku vyšla píseň tiskem v pražském vydavatelství Melantrich jako příloha časopisu Eva. Na konci dramatického roku 1940, uprostřed desetiměsíční anabáze útěku z okupované Francie do Spojených států amerických, vznikly Čtyři písně na texty české lidové poezie. Skladatel se zdržoval v Aix-en-Provence, odkud obtížně vyřizoval doklady k cestě přes oceán pro sebe a manželku Charlotte. Jim i klavíristovi Rudolfu Firkušnému pomáhala dcera francouzského velvyslance v Praze, spisovatelka Edmonde Charles-Roux, a právě jí Martinů cyklus čtyř písní věnoval. Na titulní straně autografu je přípis: „Melodies pour une amie de mon pays“ (Melodie pro přítelkyni mé vlasti). Písně zůstaly v privátním držení a až v roce 1996 je objevil muzikolog Aleš Březina za pomoci malíře Rudolfa Kundery, dlouholetého přítele Bohuslava Martinů. Také tři sbírky napsané v New Yorku čerpají ze Sušilovy kolekce. Drobné písně byly vděčným repertoárem při setkáních českých krajanských spolků a charitativních akcích. Jejich častou interpretkou byla sólistka newyorské Metropolitní opery Jarmila Novotná. Nový Špalíček vznikl během roku 1942 a v lednu 1943 ho premiérovala Jarmila Novotná s klavírním doprovodem ministra zahraničí exilové vlády Jana Masaryka, jemuž Martinů sbírku věnoval. V písních Nového Špalíčku zhudebnil Martinů především milostnou poezii, snad aby přišel na jiné myšlenky, které mu stále ubíhaly k dění ve vlasti, o kterém neměl mnoho zpráv. V roce 1943 napsal Písničky na jednu stránku. Sedm drobných písní věnoval Olze Hurbanové, ženě Vladimíra S. Hurbana, československého vyslance ve Washingtonu, který se velkou měrou zasloužil o dobré jméno československé exilové vlády ve Spojených státech během druhé světové války, a zároveň Bohuslava Martinů podporoval menším stipendiem. Cyklus vyšel tiskem poprvé v roce 1948 v pražském vydavatelství Melantrich. O rok později vznikly v New Yorku Písničky na dvě stránky, premiérované až v říjnu 1946 v Praze Ašou Slavickou – Vondrovicovou a Oldřichem Kredbou. Vedle Sušila zpracoval Martinů v této sbírce také texty sebrané Karlem Jaromírem Erbenem v Prostonárodních českých písních a říkadlech.

Opačným směrem se během války pohyboval Benjamin Britten. V době blížícího se válečného konfliktu se jako pacifista necítil v Evropě bezpečně, a tak s přítelem, tenoristou Peterem Pearsem, odjel roku 1939 do Spojených států. Navzdory tamním úspěchům se v roce 1942 vrátili do Británie, neodolali obrovskému stesku po domovině. Britten získal výjimku v branné povinnosti a až do konce války v ústraní pracoval na své nejslavnější opeře Peter Grimes, slavnostně premiérované v červnu 1945. O rok později představil další operu Zneuctění Lukrecie, v níž hlavní roli komponoval pro mezzosopranistku Nancy Evans. Ta si u čtyřiatřicetiletého skladatele objednala v roce 1947 písňový cyklus pro svůj recitál na festivalu v nizozemském Haagu, který se pak uskutečnil 3. ledna 1948, za doprovodu Felixe de Nobela. Během listopadu a prosince napsal Britten sérii pěti písní A Charm of Lullabies (Kouzlo ukolébavek) na texty anglických básníků z 16. – 19. století. Jsou velmi rozmanité a zdaleka ne určené primárně dětem. Liší se prostředím i citovými polohami. V Blakeově Písni do kolébky (A Cradle Song, text William Blake, cca 1794) zaslechneme barokní melodiku jako od Henryho Purcella, v Sephestiině ukolébavce (Sephestia’s Lullaby, text Robert Greene, 1589) zase jako bychom postřehli Janáčka. Píseň Kouzlo (A Charm, text Thomas Randolph, cca 1632) vtipně vyhrožuje dítěti nejrůznějšími muky, pokud nepůjde spát. Klidnou ukolébavkou je vysočinská The Highland Balou na text Roberta Burnse (cca 1792). Nejpůsobivější, velmi jemná a zdaleka nejdelší z celého cyklu je poslední Chůvina píseň (The Nurse’s Song, text John Philipp, cca 1559) bez klavírního doprovodu. Končí do ztracena – jako by už pak jen stačilo zhasnout světlo…

Foto: Radioservis, archiv KlasikyPlus, Centrum Bohuslava Martinů v Poličce