Vyhlašujeme výherce CD s výjimečným dílem Antonína Rejchy.

V červnu 2018 vznikla v kostele sv. Salvátora nahrávka jeho vrcholné skladby Missa pro defunctis (Requiem). Iniciátor a dirigent Zdeněk Klauda přizval ke spolupráci soubory L’Armonia Terrena a L’Armonia Terrena Vocale. Sólové party nazpívala čtveřice významných pěvců: Emöke Baráth – soprán, Markéta Cukrová – alt, Krystian Adam – tenor a Tomáš Šelc – bas. CD nedávno vyšlo u nakladatelství Nibiru Publishers.

Ptali jsme se: Kde je pochován Antonín Rejcha? 
Správná odpověď je: Ve Francii v Paříži na hřbitově Père-Lachaise.

Výhercem se stává Ina Doleželová, Opava – GRATULUJEME!

Zdeněk Klauda k nahrávce dodává:

„Hudbu Antonína Rejchy jsem vždy vnímal jako velmi rafinovanou a nanejvýš pozoruhodnou i při opakovaném poslechu. Tento spontánní pocit, který jsem si dlouho neuměl vysvětlit, vychází na jedné straně z Rejchovy hluboké kompoziční erudice, na straně druhé však odráží skladatelovu citlivou, pokornou a intelektuálně orientovanou osobnost. U Rejchy se tak snoubí odvaha hledačství s rozvahou a smyslem pro vyváženost proporcí jak v oblasti formy, tektoniky, tak i ostatních složek hudebního jazyka, a to dává jeho hudbě punc aristokratické vznešenosti.

Missa pro defunctis je Rejchovým vrcholným dílem, které spojuje všechny jeho originální poznatky na poli harmonie, formy, kontrapunktu a instrumentace. V unikátním amalgámu se tu setkává dědictví umění fugy, klasicistní uměřenost a romanticky zvukomalebné plochy, které později proslavil Hector Berlioz, jeden z jeho nejvýznamnějších studentů. Navzdory široké paletě výrazových prostředků nebo možná i právě proto zkomponoval Rejcha vpravdě duchovní, liturgické dílo, které i při své osobitosti neztrácí služebný charakter – i toto lze považovat za projev jeho svrchovaného mistrovství.

Svým až matematickým smyslem pro řád Rejcha snad nejvíce připomíná Johanna Sebastiana Bacha, což se promítá zejména do kontrapunktických forem, a v případě tohoto Requiem tedy do všech fug. Nejvíce zde Bacha připomene závěrečná fuga „Cum sanctis tuis in aeternum“, jejíž tematická hlava je příbuzná subjektu z Bachova cyklu Hudební obětina (Musikalisches Opfer, BWV 1079). Počáteční tóny tématu jsou sice v poněkud jiném pořadí, avšak charakteristické intervaly (rozklad mollového kvintakordu a zmenšená septima) a závěrečná sestupná chromatika jsou zachovány. Podobná je i velmi přísná metoda zpracování témat, která se zde významně odlišuje od Rejchovy revoluční sbírky 36 fug pro klavír, ve které jde v inovaci této formy poměrně daleko od běžného dobového úzu.

Tato Mše za zemřelé je pokorným dílem oproštěným od jakékoliv vnějškovosti a okázalosti. Rejcha se zde vzdal svého ‚ega‘ a veškeré své schopnosti, vkus a intelekt vložil do služby křesťanské víry, a tak trvá ‚cum sanctis tuis in aeternum, quia pius es‘.“

Foto: archiv Nibiru