3 z vás právě vyhrávají dvojice vstupenek na koncert konaný v pátek 15. března v pražském Rudolfinu.

Česká filharmonie má nový abonentní cyklus C. V jeho březnovém dílu diváky provedou dirigent Tomáš Brauner a houslista Jiří Vodička jiskřivým spojením klasiky s modernou. Na programu je Concerto Es dur „Dumbarton Oaks“ Igora Stravinského, Koncert pro housle a orchestr č. 2 g moll Sergeje Prokofjeva, Symfonie č. 22 Es dur „Filozof“ Josepha Haydna a Sinfonietta La Jolla pro klavír a komorní orchestr Bohuslava Martinů.

Ptali jsme se: Na jaký nástroj (z jaké dílny) hraje Jiří Vodička? 
Správná odpověď je: Joseph Gagliano 1774

Vstupenky vyhrávají:
Karolína Kocnová, Praha 14
Ištvan Matejča, Liberec
Barbora Grymová, Úhonice
GRATULUJEME!

Cyklus C vznikl na podnět diváků, kteří si velmi oblíbili koncerty v sobotu odpoledne, Česká filharmonie k nim proto přidala ještě čtvrteční dopolední veřejnou generální zkoušku a čtvrteční a páteční večer a vytvořila novou abonentní řadu. Zmíněný program tedy zazní 14. března od 10 a 19:30 hodin, 15. března od 19:30 hodin a 16. března od 15 hodin. Z rodinných důvodů musel svoji účast odmítnout dirigent David Robertson, nahradí ho Tomáš Brauner.

Pro poslední léta pařížského období ruského skladatele Igora Stravinského jsou charakteristické čilé kontakty se Spojenými státy americkými. V roce 1935 tam absolvoval koncertní turné, kdy navštívil mnoho významných středisek na východním i západním pobřeží a také ve vnitrozemí (New York, Boston, Washington, San Francisco, Los Angeles, Minneapolis, Chicago atd.). Na řadu z těchto míst se pak vrátil i o rok později. V té době si u něj význačný mecenáš a sběratel umění Robert Woods Bliss objednal skladbu k oslavě 30. výročí své svatby, které ho čekalo v roce 1938. Stravinskij zvolil formu concerta. Jeho Concerto Es dur je známo spíše pod titulem Dumbarton Oaks, což byl název Blissova luxusního sídla nacházejícího se nedaleko Washingtonu. Na skladbě Stravinskij začal pracovat na jaře 1937 na rodinné dovolené v podhůří francouzských Alp a dokončil ji v Paříži v březnu následujícího roku. Samotný začátek skladby působí, jako by byl od barokního autora, postupně se ale přidávají nerozvedené disonance a brzy je zřejmé, že máme co do činění s neoklasicistním (přesněji neobarokním) dílem 20. století. Hlavním inspiračním zdrojem totiž byly Stravinskému Braniborské koncerty Johanna Sebastiana Bacha. Blissovu zakázku Stravinskému zprostředkovala významná francouzská skladatelka a hudební pedagožka Nadia Boulanger, která také dílo dirigovala na soukromé premiéře v Dumbarton Oaks v květnu 1938, bohužel bez přítomnosti autora, který se v té době léčil s tuberkulózou. Dumbarton Oaks je poslední skladbou, kterou Igor Stravinskij dokončil ve Francii. Po vypuknutí druhé světové války už svůj osud spojil s USA natrvalo.

V USA (a také v západní Evropě) působil také Sergej Prokofjev, který po říjnové revoluci opustil Rusko. Připojil se tam k levicově orientovaným představitelům meziválečné avantgardy. V této době napsal například futuristický balet Ocelový skok, opery Hráč, Láska ke třem pomerančům, Ohnivý anděl a množství významných klavírních skladeb. Až v roce 1933 se vrátil do Sovětského svazu, kde byl zprvu přijímán velmi vlídně. Jeho díla se hojně hrála a dostával řadu objednávek. V roce 1948 ale upadl v nemilost moci, když byl spolu s několika dalšími významnými sovětskými skladateli obviněn Stalinovým kulturním ideologem Ždanovem z formalismu. Je ironií osudu, že Sergej Prokofjev zemřel ve stejný den jako sovětský tyran Josif Stalin. Prokofjevův Druhý koncert pro housle a orchestr g moll, op. 63, vznikl nedlouho po skladatelově návratu do Sovětského svazu. Tato skladba může sloužit jako příklad skutečnosti, jak se Prokofjev ve staronové vlasti přiklonil ve svém hudebním vyjadřování k jednoduchosti. I přes srozumitelnou výpověď jde o neobyčejně nápadité dílo po stránce harmonické i v oblasti nakládání s tématy. Prokofjev psal koncert ve stejné době, kdy také pracoval na svém nejproslulejším baletu Romeo a Julie. Styčné plochy obou skladeb jsou patrné zejména ve vroucí melodii taneční druhé věty koncertu.

Významnou etapou v životě rakouského skladatele Josepha Haydna bylo jeho téměř třicetileté působení na knížecím dvoře uherské rodiny Esterházy. Ta sídlila v Eisenstadtu nedaleko Vídně. Od tehdejší hlavy této jedné z nejbohatších a nejvlivnějších rodin v rakouské monarchii, hudbymilovného knížete Pavla Antonína Esterházyho, dostal Haydn v roce 1761 nabídku obsadit nově zřizovaný post zástupce vedoucího orchestru. V následujícím roce kníže zemřel a na jeho místo nastoupil bratr Mikuláš Josef, který přestěhoval svůj orchestr na venkovské sídlo Esterháza, kde začal budovat velkolepý palác s operním domem. Po smrti dosavadního dlouholetého kapelníka Gregora Wernera byl Haydn v roce 1766 jmenován na jeho místo. K povinnostem kapelníka patřilo řízení orchestru, závazek komponovat pro nejrůznější příležitosti a potřeby dvora, zodpovědnost za hudební archiv i instrumentář, také provozování komorní hudby se svými patrony a organizace operních představení. Haydn navíc odpovídal za uměleckou úroveň dvorních hudebníků, kteří vystupovali ve zlato-modrých uniformách. Pod jeho vedením se podařilo tuto úroveň pozvednout a rozšířit počet hráčů v orchestru ze 14 na 22. Za dobu působení na esterházyovském dvoře napsal Haydn značné množství (zejména instrumentálních) skladeb. Mezi ně se řadí především symfonie určené vždy ke konkrétnímu účelu dvorního života. Během roku 1764 jich napsal celkem 11. Jednou z nich je Symfonie č. 22 Es dur zvaná „Filosof“, která pro svou závažnost zdaleka nepůsobí jako sériově vyráběné spotřební zboží. Skladatel v ní nahradil dosud běžné hoboje anglickými rohy. Své přízvisko „Filosof“ symfonie získala zřejmě díky rozvážné první větě v nezvykle umírněném tempu. Rychlou dramatickou část v sonátové formě (kterou jsme v klasicistních skladbách zvyklí slýchat spíš na začátku) posunul Haydn tentokrát až na druhé místo.

Poté, co vojska nacistického Německa obsadila v roce 1940 Paříž, odešel Bohuslav Martinů, který tam žil od roku 1923, na jih Francie. Načas se usadil v Aix-en-Provence, odkud se svou ženou později odcestoval do Portugalska, kde se mu po tříměsíčním čekání podařilo nastoupit na jednu z posledních lodí plujících do Ameriky. V Novém světě pak začala další etapa tvůrčího života tohoto českého skladatele. Po skončení druhé světové války byl Bohuslav Martinů plný naděje, že se brzy vrátí do své vlasti, kde pro něj bylo připraveno profesorské místo na mistrovské kompoziční škole pražské konzervatoře. Další události ale ukázaly, že jeho očekávání byla marná. Svět se po válce začal měnit, zanedlouho byla vztyčena železná opona, a tak se Martinů do Československa (kde zaznamenával útoky na svou osobu z řad muzikologů a hudebních kritiků) už nikdy nepodíval. V Americe sice začal pociťovat frustraci a izolaci od svých evropských přátel, trvalý návrat do Evropy ale ještě odložil, protože v roce 1948 přijal lákavou nabídku učit kompozici na prestižní univerzitě v Princetonu ve státě New Jersey, kde se stal velmi oblíbeným pedagogem. V této době napsal Sinfoniettu La Jolla pro klavír a komorní orchestr, H 328 (1950), která bývá považována za poslední dílo Martinů neoklasického tvůrčího období, které začalo ve 30. letech. Skladba vznikla na objednávku Hudební společnosti ve městě La Jolla na kalifornském pobřeží. Ač je La Jolla s klasickou třívětou strukturou rychle-pomalu-rychle označena jako kompozice pro klavír a orchestr, nejde ani zdaleka o dílo koncertantní – klavír plní spíš úlohu výrazného člena komorního tělesa dodávajícího orchestrálnímu celku pozoruhodnou zvukovou barvu. Zadavatel díla byl s výsledkem zakázky spokojen, premiéra byla úspěšná a skladba pak brzy vyšla na gramofonové desce.

Text ke skladbám: PETR CH. KALINA

Jiří Vodička je koncertním mistrem České filharmonie, sólistou i komorním hráčem a patří k nejvýznamnějším a nejvyhledávanějším českým houslistům. Už v dětství na sebe upozornil vítězstvími v mnoha soutěžích – zejména v Mezinárodní houslové soutěži Jaroslava Kociana, Prague Junior Note a Čírenie talentov (Slovensko). V roce 2002 získal první cenu na mezinárodní houslové soutěži Beethovenův Hradec a v tomtéž roce i cenu pro nejlepšího účastníka houslových kurzů Václava Hudečka, se kterým následně absolvoval desítky koncertů po celé České republice. V roce 2004 si titul absolutního vítěze odnesl také z prestižní mezinárodní houslové soutěže Louise Spohra konané v německém Výmaru. V roce 2008 si přivezl první a druhou cenu ze světově proslulé soutěže Young Concert Artist, která probíhala v Lipsku a v New Yorku. Ve svých 14 letech byl Jiří Vodička mimořádně přijat na vysokou školu – Institut pro umělecká studia v Ostravě – a to do třídy renomovaného pedagoga Zdeňka Goly. V roce 2007 tam uzavřel studium magisterským titulem.

Jiří Vodička pravidelně vystupuje jako sólista s mnoha význačnými českými i zahraničními orchestry, v minulosti spolupracoval s Jiřím Bělohlávkem a nadále spolupracuje s dalšími významnými dirigenty, jako je například Jakub Hrůša, Tomáš Netopil, Semjon Byčkov ad. V roce 2014 natočil pro Supraphon své debutové sólové album „Violino Solo“, které obsahuje jedny z nejnáročnějších skladeb pro sólové housle a které bylo pozitivně přijato kritiky u nás i v zahraničí. Jako komorní hráč vystupuje s vynikajícími českými klavíristy Martinem Kasíkem, Ivo Kahánkem, Ivanem Klánským a Miroslavem Sekerou. V roce 2011 byl pozván slavným houslistou Gideonem Kremerem, aby společně s dalšími světovými umělci vystoupil na jeho festivalu Kammermusikfest v rakouském Lockenhausu. Od roku 2012 je členem Smetanova tria, s nímž natočil dvě CD pro Supraphon, která získala prestižní ocenění BBC a Diapason dʼOr. V roce 2015 se stal koncertním mistrem České filharmonie. Je pedagogem na Pražské konzervatoři a Ostravské univerzitě. Hraje na italský nástroj Joseph Gagliano 1774.

Tomáš Brauner se narodil v roce 1978 v Praze. Studoval hru na hoboj a dirigování na pražské Státní konzervatoři. V roce 2005 absolvoval Hudební fakultu Akademie múzických umění, obor dirigování u Radomila Elišky. Následovala studijní stáž na vídeňské Universität für Musik und darstellende Kunst u Uroše Lajovice. V roce 2010 se stal laureátem Mezinárodní dirigentské soutěže Dimitrise Mitropoulose v Aténách.

Tomáš Brauner zastává od roku 2013 post šéfdirigenta Plzeňské filharmonie a od roku 2014 se stal hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu v Praze a pravidelně spolupracuje s předními symfonickými orchestry i divadly. Uměleckou dráhu operního dirigenta zahájil v Divadle J. K. Tyla v Plzni, kde premiéroval nebo nastudoval velký počet operních titulů. V roce 2008 debutoval ve Státní opeře Praha představením Verdiho Otella a působí také v Národním divadle moravskoslezském v Ostravě. V Palacio de Bellas Artes v Mexico City dirigoval operu Leoše Janáčka Její pastorkyňa. Nastudoval také několik baletních produkcí.

Foto: Petra Hajská, Ondřej Melecký, archiv České filharmonie