Soutěžili jsme o CD mladého českého umělce.
V 25 letech má za sebou významné úspěchy a rušný rok. Klavírista, varhaník a skladatel Marek Kozák vyhrál prestižní Evropskou klavírní soutěž v Brémách, stal se finalistou Busoniho klavírní soutěže v italském Bolzanu, poprvé účinkoval na Pražském jaru, zahájil slavný Chopinův festival ve Valdemosse a právě pokřtil své první profilové CD, které vydal u společnosti ArcoDiva. A právě to můžete vyhrát.

Ptali jsme se: Z jakého města Marek Kozák pochází?
Správná odpověď zní: Brušperk

Výherkyní se stává: Zdeňka Zobalová z Brna – GRATULUJEME!

Jaké byly Vaše hudební začátky, kdo nebo co Vás nejvíce ovlivnilo?

Od malička bylo jasné, že hudba je mi souzena. Delší čas trvalo, než jsem našel „svůj“ obor. V dětství jsem začal u klavíru, odskočil jsem si na pár let k varhanám, chvíli mě lákala také kompozice a nakonec jsem se přece jen vrátil ke klavíru. Varhany částečně zůstaly a právě prostřednictvím královského nástroje se tu a tam věnuju hlavně varhanní improvizaci (alespoň nějaký pozůstatek dříve plánované dráhy skladatele). Ovlivnila mě řada lidí, nedokážu je vyjmenovat všechny, ale rozhodně jsem vděčný za svoji rodinu a všechny učitele, kteří mě provázeli a provázejí životem.

Vaším pedagogem je v současné době prof. Ivan Klánský, na koho ještě vzpomínáte a jaká je úloha pedagoga pro mladého umělce?

Jsem šťastný, že mohu studovat ve třídě prof. Ivana Klánského. Rozhodně bych nebyl jeho studentem, nebýt paní profesorky Moniky Tugendliebové, u které jsem studoval na konzervatoři v Ostravě a která mě k němu přivedla. Vážím si na obou kantorech, že mě vždy byli schopni navést správným směrem, a přesto mi nechávali tvůrčí volnost, kterou každý mladý umělec potřebuje. A nemůžu také zapomenout na paní profesorku Martinu Zelovou, u které jsem studoval varhany, a byla to paradoxně právě ona, kdo vycítil, že bych se měl „vrátit“ ke klavíru, a přivedla mne ke své spolužačce a kamarádce Monice Tugendliebové.

Pro debutovou nahrávku jste si vybral Haydna, Chopina, Francka, Rachmaninova a soudobého českého skladatele Skoumala. Co Vás  vedlo právě k takové k volbě?

Snažil jsem se vybrat za každé stylové období autora, který mne nejvíc charakterizuje. O Chopinovi jsem ani chvíli nepochyboval, díky soutěži ve Varšavě má v mém repertoáru až možná „nezdravou“ převahu nad ostatními autory. Franck i Rachmaninov jsou mi blízcí svým polyfonním myšlením. Díky varhanám mám výhodu, že vnímám mnoho hlasů najednou. Adam Skoumal je, troufám si říct, můj kamarád a jeho skladby mne ze současné hudby oslovují nejvíc.

Jste spíš univerzální typ nebo se v budoucnu chcete zaměřovat na tvorbu určitého období?

Nebráním se žádnému stylovému období, pokud mne daná hudba osloví.

Vaším velkým úspěchem bylo vítězství ve velké klavírní soutěži v Brémách, zdá se, že Vám soutěže nevadí. Jak to vypadá na takové soutěži a jak dlouho jste se připravoval?

Příprava a průběh se liší soutěž od soutěže. Většinou platí pravidlo „čím větší soutěž, tím větší příprava“. Na soutěž v Brémách jsem se připravoval trochu netradičním způsobem. Měsíc před ní jsem totiž dostal chřipku a tři týdny jsem ležel v posteli a vůbec necvičil. Myslím, že člověk na soutěžích musí překonat spíš sám sebe než své soupeře.

Kolik hodin denně vlastně cvičíte… a když ne, jakou hudbu posloucháte?

V poslední době přicházím na to, že nejkrásnější hudba je ticho. Možná je to tím, že se nároky na mě stále zvyšují a hudby je příliš mnoho. Učím se cvičit efektivně. To znamená, že například před pěti lety bych na množství repertoáru, které hraju v současné době, potřeboval přibližně desetkrát víc času. Což samozřejmě není možné, den má pořád čtyřiadvacet hodin a člověk je živ nejen hudbou. Byla doba, kdy jsem cvičil soutěžní program třeba deset měsíců a nic dalšího kromě toho neexistovalo.

Co je na začátku umělecké dráhy pro mladého umělce to nejtěžší?

Myslím, že nejtěžší je najít si své „místo“, nepřecenit ani nepodcenit svůj talent.

Máte nějaké životní krédo, zásadu nebo zásady, které byste chtěl dodržovat?

Chtěl bych žít tak, abych nemusel nikdy litovat svých rozhodnutí. Na druhou stranu se snažím nebrat se příliš vážně a neprožívat vše, jak to mají muzikanti ve zvyku. Na všem je potřeba hledat něco pozitivního.

Jaký vztah máte ke komorní hře?

Rozhodně pozitivní. I když nepůsobím v žádném dlouhodobě fungujícím souboru, spolupracuju s kamarády ze školy a čas od času vystupuju se staršími a zkušenějšími muzikanty (Stamicovo kvarteto, České filharmonické kvarteto a další).

Máte nějaké umělecké a lidské vzory?

V dětství byl můj velký umělecký a lidský vzor Petr Eben. Viděl jsem podobnost právě v momentu rozhodování, klavír/varhany/skladba. Dnes už vím, že cesta skladatele by pro mě nebyla ta pravá, ale jsem rád, že jsem měl možnost hrát několik jeho varhanních i klavírních skladeb. Snad časem dojde i na jeho klavírní koncert.

Jak relaxujete?

Rád si zahraju šachy nebo zajdu do lesa… Nacházím v něm cenné ticho a klid, kterých je uprostřed města tak málo.