Pohledem Jiřího Vejvody


100

„Zaznívá rozhořčený hlas, že přezdívka Černý Mozart, která bývá ‚prvnímu skladateli afrického původu v dějinách‘ připisována, je nepřijatelně urážlivá.“

„Roku 1778 se v Paříži objevil Wolfgang Amadeus a na ‚mladšího, pohledného houslistu, dirigenta a skladatele nesmírně žárlil‘.“

„Jako bychom se světu, do něhož jsme tak dychtivě vstoupili, nyní vzdalovali – a místo aby naší zkušenosti bylo nasloucháno, jsme Západem peskováni.“

Navzdory tomu, že Saint-Georges není známým skladatelem, přitahuje poslední dobou značnou pozornost jako „první skladatel afrického původu v dějinách“. V dalším díle svého seriálu se na tomto příkladu Jiří Vejvoda zamýšlí nad současným Západem, zabývajícím se tématy typu „dekolonizace osnov výuky hudby“ nebo „spiknutí bílé hegemonie“.

 

119

„Snad právě dnes, 1. dubna, lze věcnost publicistiky vystřídat příhodami, které by mohly covidový smutek prohřát humorem.“

„Úsměvného přehmatu se může dopustit i profesionál každým coulem. Plácido Domingo nasadí úsměv, kterým zřejmě omámil nejednu z žen, a povídá…“

„V českokrumlovské zámecké zahradě je divadelní scéna s otáčivým hledištěm. Vynález je to báječný, ale za jistých okolností doslova zákeřný.“

„Humor je nejvyšší stádium smutku,“ řekl prý Charlie Chaplin, muž k tomuto tématu nad jiné povolaný. A Ernest Hemingway – také se znalostí věci – doplnil: „Psaní je osamělé povolání…“ Máme ze sebou všichni poměrně trpký rok. Samoty jsme si užili habaděj. Zvyklí na kontakty s lidmi, na pódia znějící hudbou, nezbylo nám než uzavřít se do čtyř stěn, k nástrojům nebo k počítačům. A připravovat se, studovat, cvičit, promýšlet. Komponovat, psát. Námětů či inspirací se od loňského března kupodivu vynořil bezpočet. Snad ale právě dnes, 1. dubna, lze převažující věcnost publicistiky pro jednou vystřídat příhodami, které by mohly covidový smutek prohřát humorem. Navíc jsou – na rozdíl od těch, jimiž se „na apríla“ běžně častujeme – skutečné. Pravdivé. Až tak, že se opravdu musely stát, protože vymyslet si je nelze. Prožité s klasickou hudbou, u které by to leckdo nečekal. Ostatně, když jsem se před lety odsunul s prací právě tímto směrem, počastoval mě někdejší kolega z pop music poťouchlou poznámkou: „No jo, smoking, dobrý, ale není to mezi těmi frakouny strašlivá nuda?“ Myslím, že občas by se divil a možná i záviděl.

 

1123

„Do Semaforu vstoupila jako devětadvacetiletá. A Suchý se Šlitrem rozehráli zpěvaččin talent do několika uměleckých poloh.“

„Inteligentní, jazykově nadaná Hegerová zpívala rovněž v cizích jazycích. Ve francouzštině. V němčině. V jidiš. A samozřejmě v rodné slovenštině.“

„Hana Hegerová obsáhla svými šansony pět dekád. Jsou tu stále jako důkaz, že i zdánlivě lehká hudební múza může být vrcholně klasická.“

„Jen pojďte, Madony, Madony, váš kočár je tady a zvony zvoní zvoní a dva páry černejch koní – koní černejch jako máry – hlavy kloní...“ Verše Jiřího Suchého k jednomu z šansonů Hany Hegerové mi prolétly hlavou v úterý 23. března 2021 odpoledne. Média právě rozšířila zprávu, která se už dlouho dala čekat, ale přesto zabolela. Pět měsíců a tři dny po svých devětaosmdesátinách zemřela žena původním jménem Carmen Mária Štefánia Farkašová. Po rozvodu rodičů s úctou k mamince Čelková. Provdaná Hegerová, která si ovšem úmyslně vybrala civilnější křestní jméno, „aby si lidi nemysleli, že si hraju na bůhvíjakou umělkyni“. Zůstává po ní repertoár čítající na sto šedesát písní, z nichž desítky patří do zlatého fondu české (a slovenské) kultury. A zároveň jako by s jejím odchodem mizel další střípek z mozaiky šedesátých let. Oněch „swinging sixties“, které jak ve světě, tak u nás přinesly explozi nejrůznějších umění, literaturou počínaje a filmem či hudbou konče.

 

121667420

„Musel přijít rok 1989, aby byl 1. květen 1882 oprášen a využit v nových souvislostech a okolnostech.“

„Pár stovek metrů od sídla orchestru padla Berlínská zeď; kromě jiného se tím zjednodušila možnost vyjíždět volně na koncerty do všech koutů Evropy.“

„Pro nás je poctou, že se Evropský koncert konal už třikrát v Praze.“

Psal se rok 1882. V Praze byla 5. listopadu poprvé vcelku provedena Smetanova Má vlast; Karlo-Ferdinandova univerzita se rozdělila na českou a německou část; Německé městské divadlo v Brně rozzářily – jako první v Evropě – Edisonovy žárovky. A v metropoli nedávno vzniklého Německa (1871) byl 1. května založen orchestr Berlínských filharmoniků. Jeho vznik dodnes vzbuzuje úsměv.

 

Fundacion-Astor-Piazzolla

„Návštěvníci barů, kde zprvu hrával, nejednou napadli Piazzollu na pódiu, došlo i na facky.“

„Půldruhého roku mě Nadia Boulanger mučila v Paříži s teorií, fugou, kontrapunktem a passacagliemi, ale nasměrovala mě tam, kde jsem později uspěl!“

„Byl tím, čím Scott Joplin pro ragtime či George Gershwin pro charleston, protože také vyzdvihl muziku z tančíren do netušených výšin.“

Chybělo málo – a hudbu Ástora Pantaleóna Piazzolly, od jehož narození dnes uplynulo sto let, jsme nikdy nepoznali… Bylo mu čtrnáct, když se 24. června 1935 zřítilo letadlo se zpěvákem tanga Carlosem Gardelem, v němž měl sedět: „Kdyby mi to táta nezatrhl,“ vzpomínal později, „už bych dávno hrál s anděly tam nahoře na harfu, místo abych se tady dole plahočil s bandoneonem.“ A hlavně se svým nuevo tangem, novým tangem, s nímž si – než celosvětově prorazil – užíval doma, v Argentině, nejmíň do konce padesátých let očistec.

 

106

„Což o to, ta parta mladých muzikantů by byla nesporně báječná,“ vypálil na mě bez okolků, „ale copak je vhodné, abych se upsal vojákům?“

„Tentam je pochybující, váhavý, opatrný Jiří Bělohlávek z minulých let! Tady se představuje rozhodný, ctižádostivý mistr taktovky.“

„Říkává se, že každý je nahraditelný, někteří jsou ale nezapomenutelní; o Jiřím Bělohlávkovi to platí bezezbytku.“

Ve vzpomínkách na Jiřího Bělohlávka bývá zmiňován protiklad, který vystihoval jeho přístup k životu: „Povahou introvert, povoláním extrovert,“ zněl například 1. června 2017, den po dirigentově úmrtí, titulek na webu ČT 24. Bylo to docela trefné. Nikoli však úplné. Na to, aby tak stručná definice platila, byl Jiří, který by dnes býval oslavil pětasedmdesát, ve skutečnosti mnohem komplikovanější, mnohovrstevnatější osobností.

 

1

„Když jsme si krátce po mém nástupu do funkce sedli s Robertem Hančem, postupně jsme zjišťovali, že v České filharmonii se z toho dna můžeme jedině odrazit.“

„My plánujeme na tři až pět let dopředu. Na tři roky máme konkrétní plán. V pětiletém horizontu známe hrubé rysy.“

„Do dvou let se nachýlí ke konci druhý Marečkův mandát. Zůstane v čele České filharmonie? Bude moci – a bude chtít?“

Jubileum Davida Marečka ve funkci generálního ředitele České filharmonie přímo vyzývá k sumarizaci. Je však také důvodem k pohledu do vzdálenější minulosti, až k vyústění do situace, za níž tento post před deseti lety přijímal.

 

105

„Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem 10. března 2020 vyslechl informaci o rozhodnutí vlády, že společenské akce nesmí navštěvovat víc než sto diváků; to je konec koncertů, projelo mi hlavou.“

„Jen ztuha se prosazovalo poznání, že hudba nejsou jen ti, co si užívají ‚volnočasových aktivit‛.“

„Závěr roku proběhl ve znamení streamů, zajisté lepších než nic, ale přímý divácký zážitek nenahrazujících.“

Mnozí komentátoři se shodují v tom, že 20. století netrvalo rovných sto let. Jak připomíná publicista Jaroslav Veis, to zásadní, co ovlivnilo lidstvo, se vešlo do sedmi dekád a dvou roků. Dvě světové války, fašismus, komunismus. Též rozpad kolonií či nárůst populace v zemích třetího světa, dodávám k tomu. Ať tak či onak, mezníky jsou dány. Rok 1917 a výstřel na Auroře, rok 1989 a pád Berlínské zdi. Donedávna bylo možné se domnívat, že také 21. století začalo s mírným zpožděním. Zřícením newyorských dvojčat 11. září 2001. Nyní se ale zdá, že čas začal odtikávat až v březnu 2020. Když se světa zmocnila panika, že dosud neznámý vir způsobí pandemii. Trápila nás po celý zbytek roku a její konec je v nedohlednu, jakkoli má být světlem na konci tunelu očkování. Hrstka lidí bohatne, většina chudne. Včetně těch, kteří si za svou misi, nyní překlápěnou v misii, vybrali kulturu, hudbu.

 

102

„Nebude příšerně smutné, když po rozverných valčících, čtverylkách, kvapících či polkách nastane místo ovací mrtvolné ticho?“

„Rakouský veřejnoprávní vysílatel ORF se ve spolupráci s Vídeňskými filharmoniky rozhodl uskutečnit projekt Potlesk na dálku.“

„Riccardo Muti dokáže při Novoročních koncertech z Vídně vždy přesvědčit dramaturgy, aby do programu vedle ‚osvědčených hitů‘ zařadili i novinky; tentokrát zazní z osmnácti skladeb šest poprvé.“

Dlouho se zdálo, že Vídeň, hodnocená v průzkumech jako jedno z nejpříjemnějších měst na planetě, vysílá světu hned na Nový rok povzbudivý signál. Poté, co utichne silvestrovský řev opilců i dunění dělbuchů, se vynoří jiná skupina lidí. Kultivovaných, elegantně oblečených, hudbymilovných. Ve Zlatém sále vídeňského Společenství přátel hudby, proslulém Musikvereinu, oslaví s hudbou příchod dalšího z pádících roků našich ubíhajících životů. Způsobem, jaký poskytuje naději, že kultura ještě nezahynula.

 

0010

„Dnes jsou Novoroční koncerty přenášeny do devadesáti zemí světa a sleduje je padesát milionů diváků. Včetně těch, kteří si v 11 hodin a 15 minut naladí ČT2.“

„Při vší úctě k tomu, co Johann Strauss a jeho synové zkomponovali, si podoba Novoročních koncertů žádala osvěžení. Každý rok bude tento koncert dirigovat někdo jiný!“

„V závěru roku 2019 byl k záskoku do Vídně přizván Jakub Hrůša. Zanechal u filharmoniků výtečný dojem. Bude mu za pár let svěřen i „píárově“ neocenitelný Novoroční koncert z Vídně?“

Po rozporuplné předpremiéře s datem 31. 12. 1939 se první skutečně Novoroční koncert Vídeňských filharmoniků uskutečnil 1. ledna 1941. Blíží se tudíž jeho osmdesátiny. Osm dekád lze rozdělit do čtyř etap. První zahrnuje období druhé světové války a po něm hledání morálně přijatelného dirigenta. Druhé vévodí nedostižný výkon prvního houslisty tohoto orchestru, který se v rámci Novoročních koncertů chopil taktovky na celé čtvrtstoletí. Po něm – coby intermezzo – stanul na dirigentském stupínku „muž od vedle“, tehdejší umělecký šéf Vídeňské státní opery. A ve druhé polovině osmdesátých let 20. století se z lokální vídeňské atrakce vyklubal projekt globální slávy. Včetně divácky lákavého střídání špičkových dirigentů světa, kteří se od té doby ve Vídni pokaždé na Nový rok mění. Jak rozhlasové, tak především televizní přenosy či záznamy putující do celého světa potvrzují skutečnost, že Novoroční koncert z Vídně už dávno není jen svátkem hudby, ale také prestižní společenskou záležitostí. Že se na Nový rok ještě nikdy nechopil taktovky český dirigent, se může do několika let změnit. Vždyť jeden ze současných má k tomu, myslím, slibně našlápnuto.

 

003

„Von Schiracha vedení Vídeňských filharmoniků oslovilo už na podzim 1939 s nabídkou Silvestrovského koncertu, složeného výhradně ze skladeb dynastie Straussů.“

„Prezident Vídeňských filharmoniků Hellsberg pochopil, že věčné tutlání dávných hříchů vrhá stín i na současné filharmoniky a že je načase učinit pokání.“

„Vídeňští filharmonikové se s nacistickou minulostí vyrovnali tak důkladně, že odvrhli i úpravu Pochodu Radeckého, kterým jejich Novoroční koncert tradičně vrcholí.“

Když se požehnané osmdesátky dočká jedinec, znamená to, že v životě má už leccos za sebou. A je mimo jiné schopen i ochoten se vyznat z chyb, kterých se občas dopouští každý z nás. Alespoň to tak má být, i když Miroslav Horníček k tomu trefně dodával, že „se stářím se sice prý dostaví moudrost, ale někdy přichází stáří samo.“ Až do roku 2011 se zdálo, že tomuto břitkému bonmotu odpovídá i postoj proslulého orchestru Vídeňských filharmoniků ke vzniku jejich slavného Novoročního koncertu z Vídně. Ten se – ve své ryze novoroční podobě – poprvé odehrál jako matiné 1. ledna 1941. Na prahu blížícího se roku 2021 se tudíž dočká osmdesátého provedení. Jenže už o rok a den dřív, přesně 31. prosince 1939, měl historickou předpremiéru.