„V Žitné ulici Dvořák postupně bydlel nejméně ve čtyřech různých bytech.“

„Nepodařilo se zachránit památný dům, ve kterém při pobytu v New Yorku bydlel a kde mimo jiné napsal Novosvětskou symfonii. Stavbu zbourali.“

„Na Vysokou u Příbrami jezdil, moderně řečeno, na chalupu. Právě tam dokončil Rusalku…“

Antonín Dvořák zemřel první květnový den roku 1904. Doma, v Praze v Žitné ulici, kousek nad Karlovým náměstím, kde s rodinou bydlel od roku 1877. „To se mi nějak točí hlava, půjdu si lehnout,“ zněla prý jeho poslední slova, když se mu udělalo při nedělním obědě nevolno. Nábytek z bytu je dnes ve vile Rusalka ve Vysoké u Příbrami. V jídelně, kde jednoho dne po dopsání posledních taktů při příchodu shora z pracovny slavnostně oznamoval, že „Rusalka právě zemřela“, je tedy mezi židlemi zřejmě i ta, na které seděl toho prvního květnového dne roku 1904. 

Rodiště, pražské byty, Vysoká u Příbrami…. A po nějakou dobu také New York. Tam všude žil, tam se cítil doma Antonín Dvořák. Narodil se 8. září 1841. Rodná Nelahozeves, vzdálená jen pár desítek kilometrů na sever od Prahy, může být cílem procházky podle Vltavy z Kralup. Ale je tam také možné dojet vlakem a připomenout si jednu z Dvořákových vášní, zájem o železnici a obdiv věnovaný lokomotivám. V bývalém hostinci má expozici České muzeum hudby.

Pod lobkovickým zámkem, stojícím nad nevelkou obcí na návrší, je už – nebo teprve – tři desetiletí skladatelův pomník. Byla to v roce 1991 velká sešlost. Slavilo se sto padesát let od Dvořákova narození a do parčíku u rodného domu přijel tehdy odhalit sochu prezident Václav Havel. Jeho projevy byly vždy inteligentní a literárně chytlavé, obsahem tak odlišné od dosavadních frází komunistických papalášů… Bylo tomu tak i tenkrát. Ale slovům nebylo v té tlačenici skoro rozumět. Lidé se snažili ikonu politických změn, ještě stále neokoukanou, živou a téměř na dosah, zahlédnout. A hrozně moc si proto mezi sebou šuškali a hlučeli… Postavení pomníku skladateli, ideově do té doby trochu upozaďovanému oproti „pokrokovému“ Smetanovi, bylo signálem o návratu plurality do našeho myšlení. Stejně jako pomníku pražského před Rudolfinem.

Většina adres, na kterých se za svého života Antonín Dvořák vyskytoval v Praze, není daleko od sebe. Nedlouho bydlel u strýce na dnešním Karlově náměstí, první vlastní byt obýval po svatbě v ulici Na Rybníčku pár minut chůze nad náměstím. Stěhovali se sem s manželkou měsíc poté, co se stal varhaníkem u svatého Vojtěcha kousek za Národním divadlem. O tři roky později se Dvořákovi odstěhovali za roh do Žitné ulice. „Dvořák tam postupně bydlel nejméně ve čtyřech různých bytech. Je to velký objekt,“ přibližuje historii v Čechách usazený americký muzikolog David Beveridge. Dvořák nejprve žil v místnostech v pasáži do druhého dvora, potom blíže u prvního dvora. V areálu bydlelo víc jeho příbuzných – teta s dcerou a také jeho tchyně. David Beveridge pokračuje: „Dvořák se nakonec přestěhoval do většího bytu, ve druhém patře, s okny do Žitné ulice. A v tomto posledním bytě zůstal až do smrti. Bydlel v něm dvacet let, od roku 1884. Byt si mimochodem držel, i když byl v Americe.“

Dnes tak trochu tajemný činžovní dům u Karlova náměstí, odkud skladatel chodil denně do kostela sv. Ignáce, koupil před lety jakýsi italský podnikatel, který prezentoval záměr zrekonstruovat ho na hotel a zachovat jednu místnost jako repliku Dvořákovy tamní pracovny. Majetkové vztahy se však postupně nějak zamotaly, přišly soudy… a kde nic tu nic.

V parku na newyorském náměstí Stuyvesant Square, vcelku bezvýznamném a trochu odlehlém místě, se před lety podařilo prosadit alespoň vztyčení malé sochy Antonína Dvořáka, nejsvětovějšího českého skladatele. Krajanům ani našemu státu se však nepodařilo zachránit památný dům, ve kterém při pobytu v New Yorku bydlel a kde mimo jiné napsal Novosvětskou symfonii. Američané stavbu zbourali a postavili místo ní novou nehezkou budovu sloužící zdravotní péči. Je za nevelkým pomníkem vidět. Některé jiné starší budovy na náměstí, v jedné ze zelených oáz uprostřed města plného mrakodrapů, ovšem Dvořákovy pohledy evidentně pamatují.

O tom, jak se ve velkoměstě cítil, víme. Nic moc… Skladatelovu dobu pamatuje Carnegie Hall mnohem severněji na Manhattanu. Síň otevřel roku 1891 koncert Newyorské filharmonie dirigované Petrem Iljičem Čajkovským. O dva roky později, v prosinci 1893, tam měla pod taktovkou Antona Seidla v podání stejného tělesa světovou premiéru Devátá symfonie Antonína Dvořáka, v nadsázce „do roka a do dne“ poté, co na podzim 1892 připlul do Spojených států. Na jaře následujícího roku za ním přijely do New Yorku děti a léto strávila rodina ve Spillville ve státě Iowa. Do Čech se pak vrátili až na prázdniny roku 1894. Před druhou cestou do Ameriky stačil Dvořák mnoho, včetně oddirigování pražské premiéry Novosvětské symfonie v říjnu v Národním divadle. Léto strávil, pochopitelně, na Vysoké…

Na Vysokou u Příbrami jezdil, moderně řečeno, na chalupu. Právě tam dokončil Rusalku… Nemovitost získal v roce 1884 od hraběte Kounice, majitele nedalekého zámečku a švagra. Původně to byl špýchar a ovčín, upravený však na velmi příjemný obytný dům. Vzpomínám na skladatelova vnuka Antonína Dvořáka III. – syna Dvořákova syna Otakara – když byl ještě naživu a před nějakými deseti lety nás provázel běžně nepřístupnou vilkou. Slavného dědečka nezažil a jeho ženu Annu, svou babičku, která muže přežila o třicet let, potkával jen jako úplně malé dítě. Ale o Dvořákovi, jemuž byl nápadně podobný, věděl první poslední a o jeho odkaz pečoval s dalšími potomky s úctou a pečlivostí. „Tady u toho malinkého stolku napsal řadu velikých děl,“ ukazoval tehdy. Mnohé vzpomínky byly s naprostou samozřejmostí v rodině živé.

Vilka stojící ve vzrostlých stromech za vysokou zdí na druhém konci obce, než je zámeček, ve kterém je Památník Antonína Dvořáka, si po léta držela a drží kouzlo soukromého a utajeného prostoru. Od dávné přítomnosti skromného umělce se toho až tak moc nezměnilo. Pár detailů, nevelká busta, jméno Rusalka umístěné na fasádu po jejím rozčlenění v secesním stylu, zasklení verandy… a zavedení elektřiny. „V parkové části zahrady stojí ještě některé stromy, které Dvořák sám sázel,“ líčil skladatelův vnuk.

Některé stromy jsou dřevinami exotickými a jsou zřejmě darem Aloise Göbla ze Sychrova, osobního tajemníka knížete Kamila Rohana, komisaře jeho panství, amatérského hudebníka, barytonisty. Dvořáka a Göbla pojilo dlouholeté přátelství, dokládá je i řada dochovaných dopisů. Během návštěv skladatel na Sychrově mimo jiné pracoval na Houslovém koncertu a na opeře Dimitrij, poprvé tu zazněly některé jeho drobnější duchovní skladby. „Například pyramidální dub – takový není vidět jinde než tam a tady,“ prohlašoval Antonín Dvořák III. Časovou souvislost podle něj mělo první provedení Jakobína, narození poslední Dvořákovy dcery Aloisie, pojmenované zřejmě po Göblovi, a zasazení několika konkrétních stromů. Tak se to aspoň v rodině říkalo… Rod pokračuje. I když financí není dostatek, tak se přece jen už podařilo realizovat některé nezbytné záchranné kroky, aby jedinečný rodinný domek přetrval do dalších generací.

Dvořák vstával a vyrážel na pravidelnou procházku hodně brzy ráno, snad ještě za tmy. Z Vysoké takhle brzy často chodíval také do nedalekého Třebska hrát na varhany. Nástroj, který do tamního kostela Nanebevzetí Panny Marie pro užitek farníků i pro své potěšení skladatel věnoval, už neexistuje, zničil ho požár v polovině minulého století, a dnes jsou tam barokní varhany původem z východních Čech. Ale na kůru, z něhož tak často hleděl do chrámové lodi, stejně z Dvořákovy doby cosi přetrvává… Právě v Třebsku měl Kounic svatbu s Josefinou Čermákovou, na kterou přijel i Dvořák s její sestrou Annou. Když později viděl, jak se skladateli na Vysoké líbí, umožnil mu koupi objektu, zvaného dnes vila Rusalka. Návštěvníci mohou nicméně jen do zámečku, kde expozice připomíná Dvořákův vztah k Vysoké i jeho dílo, zejména operní. Procházku pak zpříjemňují přilehlé lesní scenérie s jezírkem evokujícím prostředí pohádkových rusalek a vodníků. Dvořákova poslední návštěva na Vysoké, kde se tak často zaobíral svými holuby, se datuje březnem 1904.

Foto: Petr Veber, Encyklopedie Prahy 2