„Náš milý režisér Damiano je typem umělce, který nemá potřebu hvězdit ani nijak zdůrazňovat své ego.“

„Naprosto mě fascinuje, jak silná je jeho potřeba porozumět hudbě.“

„Za pár dní už budeme na jevišti. Luxus.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Bude tam na přelomu května a června zpívat Janáčkovu Káťu Kabanovou. Ve čtvrtém dílu seriálu, který exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, zachycuje už opravdu velmi konkrétní výsledky dosavadní dvoutýdenní intenzivní zkouškové práce. Režisér Damiano Michieletto je podle ní „fakt skvělý“. I když – jedno mu nechtěla odpustit…

A máme nahozeno. Za dva týdny. V hudební hantýrce to popisuje stav, kdy víte, co máte na jevišti dělat, odkud přijít a kam odejít. Nehledě na to, že já se odcházením z jeviště vůbec zabývat nemusím. Pokud je režisér dobrý, stihne do této fáze nastudování částečně zapracovat i vztahy mezi jednotlivými postavami. Když jde práce jako po másle, víte zhruba, kde stojí nějaká kulisa nebo kde máte potřebnou rekvizitu. Nemusíte si ji představovat. Máte ji k dispozici. Vše je k dispozici. Zkušební oblečení, boty, originální scéna. Technika ví, kolik sekund trvá přestavba, kolik času zaberou tahy, kolik hudby zazní, než bude potřeba vyměnit světlo. Všichni pracují s klavírním výtahem. Vše do sebe zapadá jako ozubená kolečka v dobře seřízeném hodinovém strojku.

Káťa Kabanová není bůhvíjak dlouhá opera. Kraťas, jak se říká. Ale my nemáme jen nahozeno. Máme vystavěno. Za pár dní už budeme na jevišti. Luxus. Vše je možné jen proto, že inscenační tým má naprosto jasnou představu, jak dospět k požadovanému výsledku. A my ho na oplátku odměníme důvěrou. Takovou, která nás každý den utvrzuje v tom, že děláme správnou věc a že svůj čas investujeme do něčeho smysluplného.

Náš milý režisér Damiano je typem umělce, který vždy ctí hudbu a nemá potřebu hvězdit ani nijak zdůrazňovat své ego. Ale jeden háček to má. Je příšerný workoholik a bezedná studnice nápadů. Na každou situaci má minimálně tři možná řešení. A všechna dávají smysl. Je to to samé, jako byste byli v obchodu s oblečením a mohli si ze vší té krásy vybrat jen JEDNY šaty. Nemožné. Každý den si víc a víc uvědomuju, že je jeho práce založena na důvěře v lidi, kteří prezentují jeho práci na jevišti. Je z něj cítit respekt k tomu, co člověk umí, ale také i k tomu, co hledá.

Ale jedno mu neodpustím. Tolikrát jsem si v hlavě představovala možné ztvárnění Kátiny scény ze třetího jednání. Nejkrásnější zpívání „…vy větry bujné, doneste mu žalostný můj stesk…“ a pak „Ach, baťušky, stýská se mi…“. Bylo by totiž strašně snadné zpívat s otevřenou náručí na forbíně. Tady klasickému opernímu herectví odzvonilo. Žádný patos se nekoná. On mě strčil na ta nejkrásnější a zároveň nejtěžší místa opery do klece. Ano, do klece. Nic pohodlného a myslím, že mi má kolena v padesáti „poděkují“. Ale víte co? Je to tak strašně působivé. A musela jsem uznat, že měl pravdu. Zase. Je fakt skvělý. Naprosto mě fascinuje, jak silná je jeho potřeba porozumět hudbě. Všem jejím tajným zákoutím a drobným nuancím.  Asi bych na něj mohla pět ódy pořád, protože není nic horšího, než mít režiséra, který neví a praktikuje na své pěvce již ohranou větu: „Tak něco zkuste“…

Nemyslete si, že je to zadarmo. Vysoké nároky si žádají připravenost, odhodlání vydržet a naplnit každý okamžik stoprocentními emocemi. I za cenu nepohodlí. Každodenní výdej energie není vůbec malý. Mé kroky často po zkoušce míří do kostela, kde se cítím strašně dobře. Tam dobíjím baterky a nasávám inspiraci. Sedím v lavici a představuju si, jak tam Káťa jako malá holka chodila s maminkou. Dívala se na sluneční paprsky a viděla v nich anděly. Také bych jednou chtěla nějakého zahlédnout.

Damiano Michieletto zaujal na mezinárodní scéně pozici jednoho z nejzajímavějších mladších italských režisérů. Vystudoval divadelní a operní režii a produkci v Miláně a moderní literaturu ve svém domovském městě Benátkách. Jeho umělecká dráha se počítá od nastudování Weinbergerova Švandy dudáka na festivalu v irském Wexfordu v roce 2003 a Straky zlodějky na Rossiniho festivalu v Pesaru v roce 2008. V roce 2012 debutoval s Pucciniho Bohémou na Salcburském festivalu, v dalších letech tam inscenoval Verdiho Falstaffa, Rossiniho Popelku a Händelovu Alcinu. V Covent Garden režíroval Viléma Tella, Sedláka kavalíra a Komedianty, v Divadle Na Vídeňce Rossiniho Otella, v Komické opeře Massenetovu Popelku, v milánské Scale Verdiho Falstaffa… Pohybuje se po celé Evropě. Letos v únoru debutoval v berlínské Státní opeře Pod lipami, a to Janáčkovou Jenůfou, kterou pro televizní přenos připravil s dirigentem Simonem Rattlem.  

Foto: Kateřina Kněžíková, IMG Artists