„V květnu 2020 uplynulo pětasedmdesát let od konce války. Evropský koncert měl kvůli tomu loni poprvé překročit hranice světadílu. A zamířit do Tel Avivu. Pandemie to zrušila.“

„Letos 1. května měla Berlínské filharmoniky přivítat Gaudího barcelonská bazilika Sagrada Família; jenže 1. dubna vydali zprávu, která bohužel nebyla aprílem.“

„Ze známých příčin se Evropský koncert 2021 uskuteční znovu v jejich sídle, bohužel opět bez diváků. Jako by se záslužný projekt točil kvůli covidu v začarovaném kruhu.“

Evropský koncert orchestru Berlínských filharmoniků, připomínající na prvního máje jejich založení v roce 1882, bude tento rok v řadě už třicátý. Už podruhé bez publika. A místo konání se letos našlo až napodruhé.

Zanedlouho, v první májový den roku 2021, si Berlínští filharmonikové připomenou malé, ale milé výročí. Jak jinak než na pódiu? V jejich berlínském sídle se uskuteční jejich třicátý Evropský koncert. Potvrdí se tak tradice započatá 1. května 1992 v Praze. Od té doby se filharmonici vypravili do různých míst a měst našeho kontinentu, aby neokázale, na pomyslných křídlech hudby, šířili myšlenku evropanství. Přestože její uskutečňování sem tam drhne, neměli bychom se jim posmívat. Němci – a především ti ex-Západní – pociťují dodnes stud nad zásadním podílem svých předků na šílenství dvou světových válek minulého století. A tím, jak zdůrazňují evropskou jednotu, zároveň vysílají signál, že jejich země si náš kontinent už nikdy podmaňovat nebude. Rozhodně nikoli vojensky.

Šlehačkou na dortu z tónů, který rok co rok ochutnávají televizní diváci v mnoha zemích včetně Česka, bývá účast místního sólisty či dirigenta. Obvyklý je též hold hostitelské klasice v podobě zařazení „domácích“ skladeb do dramaturgie. Ta si také všímá významných hudebních výročí a neotřelým způsobem je zohledňuje. Leccos z toho nabídne i letošní 1. květen. Program ČT art, jejíž frekvence patří dopoledne vysílání pro děti, nabídne zážitek téhož dne večer v takzvaném zpožděném přímém přenosu.

Je pravděpodobné, že Berlíňané věnují přitom tichou vzpomínku loňskému ročníku Evropských koncertů. Nejenže se kvůli covidu uskutečnil bez diváků, v liduprázdném sále Berlínské filharmonie. Muzikanty alespoň potěšilo, že je přišel pozdravit německý prezident Frank-Walter Steinmeier. (U nás nemyslitelné.) V krátkém projevu zdůraznil, že si je vědom strádání všech, kdo působí v kultuře, přislíbil jim pomoc – a pak už se věnoval významnému výročí. Vždyť v květnu 2020 uplynulo pětasedmdesát let od konce druhé světové války. A Evropský koncert měl kvůli tomu loni poprvé překročit hranice světadílu. Zamířit do Tel Avivu a během matiné, doslova těhotného symbolikou, nabídnout skladby v podání německého orchestru s ruským dirigentem a s izraelským sólistou. Pandemie to zrušila, což je při letmém ohlédnutí za plánovaným repertoárem škoda.

Zaznít měly dvě ukázky z díla Gustava Mahlera. Úvodem pět Rückertových písní německého básníka a překladatele orientální poezie, ovládajícího čtyřicet jazyků. A na závěr působivá Symfonie č. 4 G dur. Mezi dvěma Mahlery byl ovšem plánován emocionální vrchol. V sólovém podání violisty Amihaie Grosze se chystalo provedení zřídka slýchané skladby Maxe Brucha Kol Nidrei. Roku 1880 se v ní tento protestantský Němec inspiroval zpěvem provázejícím část oslav nejvýznamnějšího židovského svátku Jom Kipur. Kol Nidrej neboli Všechny sliby tvoří jednu z jeho částí.

Záměr omluvy za nacistické zlo byl zřejmý. V širších souvislostech byl zpřítomněn i osud jednoho z tuctu šéfdirigentů v historii Berlínských filharmoniků. Jmenoval se Leo Borchard a je zapomenut, přestože jeho život by byl na román. Narodil se německým rodičům v Moskvě, ale po Říjnové revoluci přesídlil do Německa, kde jako Klempererův chráněnec poprvé dirigoval Berlínské filharmoniky v lednu 1933, kdy se Hitler právě chystal převzít moc. Za dva roky ho nacisté jako „politicky nespolehlivého“ odstavili, taktovky se ujal Wilhelm Furtwängler. Borchard mezitím se svojí partnerkou Ruth Andreas-Friedrich pomáhal pod krycím jménem Andrik Krassnow falšovat pasy uprchlíkům z Německa. Když pak v lednu 1945 Furtwängler unikl před zatčením do Švýcarska, pozdvihl Leo Borchard taktovku v čele Berlínských filharmoniků 12. dubna 1945. Blížil se okamžik bitvy o Berlín. Válka byla prohraná. Zaznělo finále z Wagnerova Soumraku bohů. A děti z Hitlerjugend údajně nabízely publiku cyankáli, pokud nechtějí padnout do rukou Rusům…

Sověti pak Borcharda, mluvícího jejich jazykem a nepošpiněného kolaborantstvím, oficiálně instalovali do čela orchestru. První poválečný koncert v berlínském kině Titania Palast se konal uprostřed města v rozvalinách už 26. května 1945 a zazněla i skladba „toho Žida“ Mendelssohna-Bartholdyho. Úspěch byl kolosální. Jenže o tři měsíce později, 25. srpna, britský řidič vezoucí dirigenta napříč Berlínem rozděleným do zón zazmatkoval u americké hlídky. Při palbě na automobil přišel Leo Borchard, sotva šestačtyřicetiletý, o život. Vše bylo popsáno až po dvaašedesáti letech, v knize The Reich’s Orchestra kanadského badatele Mishy Astera a v dokumentárním filmu režiséra Enriqua Sáncheze Lansche.

Proč se loňský telavivský koncert, situovaný do koncertní síně zvané Heichal HaTarbut neboli – podle hlavního mecenáše – Charles Bronfman Auditorum, neposunul o rok, netuším. Nepovažují Izraelci pandemickou situaci stále za vyhovující? Pracují Němci s plány na několik let dopředu a nejsou ochotni je měnit? Ať tak či onak, Berlínské filharmoniky měla 1. květen 2021 uvítat barcelonská rarita, Gaudího objemná, tvarově rozverná bazilika Sagrada Família, která se staví už od roku 1882, kdy shodou náhod berlínský symfonický orchestr vznikl.

Jenomže 1. dubna Berlíňané vydali zprávu, která bohužel nebyla aprílem. Ze známých příčin se Evropský koncert 2021 uskuteční znovu v jejich sídle – a bohužel opět bez diváků. Jako by se záslužný projekt točil kvůli covidu v začarovaném kruhu. Aby přišli alespoň s něčím novým, odehraje se před televizními kamerami nikoli v prázdném sále jako loni, ale ve foyer. Prý chtějí divákům nabídnout jiný, neotřelý pohled do kultovní budovy, navržené před šedesáti lety architektem Hansem Scharounem a dodnes považované za dílo, které předběhlo svoji dobu.

Možná ale volí tento vzdušný a členitý prostor kvůli jedné z plánovaných skladeb, Mozartovu Nokturnu pro čtyři orchestry, při němž bývají jednotlivé skupiny hudebníků různě rozmístěny. Druhým klasikem matiné se stane Petr Iljič Čajkovskij se svou Orchestrální svitou č. 3. Další skladby budou neobvyklejší a tím i objevnější. Nezodpovězená otázka, dílo Charlese Ivese původně z roku 1908, ovšem přepracované autorem v letech 1930 až 1935; která z verzí zazní, není zatím jasné.

Poctou nedávno zemřelému Krzysztofu Pendereckému budou jeho Emanace (1958) a John Adams se připomene svou Krátkou jízdou na rychlém stroji (1986). Koncert stylově zahájí Fanfára k příležitosti otevření Filharmonie z roku 1963 německého skladatele Borise Blachera. Muže pozoruhodného životopisu, který se počátkem 20. století narodil ruským rodičům v Číně, po návratu do Německa byl nacisty zavržen coby dekadentní tvůrce a uplatnil se až po druhé světové válce. Znovu se tím připomene – byť opět jen letmo jako v případě Leo Borcharda – snaha Berlíňanů o omluvu za dávné přehmaty.

Jen matiné skončí, začnou se Berlínští filharmonikové připravovat na své velké výročí. Roku 2022 totiž uplyne od jejich založení 140 let. Psal se tenkrát, roku 1882, 1. květen… Datum si každoročně připomínají svými Evropskými koncerty. Kde asi bude ten příští, ale už doopravdy – a s diváky?

Foto: Archiv a Fb Berlínských filharmoniků, Youtube, Sandra Steins