„Najednou mě vzbudí Káťa a říká: ´Musíme domů, čeká tam práce…´ Poslechnu ji a jdu. Je to přísná holka.“

„Tak si říkám, jestli ten koncertní provoz přeci není lepší… Alespoň s ohledem na mé ubohé, otlučené tělo…?“

„Máme geniálního režiséra, který nás provází libretem tak, jak ho Janáček napsal. Žádné jiné výklady, žádné patvary, žádné ego.“

Sopranistka Kateřina Kněžíková je v Glyndebourne na jihu Británie, v místě proslaveném mezinárodním operním festivalem. Bude tam na přelomu května a června zpívat Janáčkovu Káťu Kabanovou. Ve třetím dílu seriálu, který exkluzivně píše pro portál KlasikaPlus.cz, zachycuje pocity po sedmi dnech zkoušek a po prvním volném dnu. Ten rok nepřítomnosti na jevišti je prý sakra znát. Tělo samá modřina… každý večer padá za vlast… – ale šťastná a naplněná.

Odměnou za náročný týden je mi celá volná neděle. Na začátku dne mám asi tisíc plánů, jak využít volný čas a jak si vyčistit hlavu. Je nádherně teplo. A tak si s Káťou vyrazím do lesa. Podstatnou část dne trávím v přírodě. Je to největší balzám na duši. V lese mi bylo vždycky dobře a je to určitě místo, kam budu chodit relaxovat při každé možné příležitosti. Všude to prozpěvuje, voní jarem, všechno kvete a zelená se. Ulehám na louku a za chvíli pod tíhou slunečních paprsků a klidu usínám. Najednou mě vzbudí Káťa a říká: „Musíme domů, čeká tam práce, noty, studium, povinnosti.“ Poslechnu ji a jdu. Je to přísná holka.

Jedna věc je na té naší práci specifická. Výsledek není vidět hned. Člověk musí překonat mnoho nástrah a překážek, než začne mít pocit, že vidí aspoň nějaký výsledek svého snažení. Dopad zkouškového procesu na tělesnou schránku je ovšem okamžitý. Po dvou aranžovacích zkouškách jsem se ráno postavila do sprchy a viděla jsem výsledky práce úplně jasně. Spálené ruce, tělo samá modřina a hlavně otlačená kolena. Na to žádný okurkový zábal fungovat nebude. Tak si říkám, jestli ten koncertní provoz přeci není lepší…? Alespoň s ohledem na mé ubohé, otlučené tělo… Pokud jde o Káťu Kabanovou, není!

Naposledy jsem zažila tak intenzivní přípravu, když jsem před lety zkoušela Figarovu svatbu. V půlce představení jsem pokaždé měla pocit, že umřu a že není možné být celou dobu na jevišti a ani nemít po sobě pojmenovanou operu. Taková nespravedlnost!

To, co zažívám tady na zkouškách, je sen. A to i přes to, že zkouším každý den, kromě neděle, od jedenácti do šesti a mé tělo mi jasně dává najevo, že bych měla nabrat fyzických sil, pokud to chci přežít ve zdraví. Ten rok nepřítomnosti na jevišti je sakra znát. Každý den večer padám za vlast. Ale šťastná a naplněná.

Máme geniálního režiséra, jmenuje se Damiano Michieletto, který nás provází libretem tak, jak ho Janáček napsal. Žádné jiné výklady, žádné patvary, žádné ego. Jen ve vodě si nezaplavu. Koncepci prozrazovat nesmím, ale naprosto reflektuje dobu, ve které se teď nacházíme. Až člověku běhá mráz po zádech. Nejvíc si vážím toho, že mě Damiano nechává tvořit. Má naprostý odhad na to, kdo co dokáže sám a v čem je nutno zpěvákovi pomoci.

A když navrch přidám osobnost dirigenta – je to Robin Ticciati – který přemýšlí nad každým tónem a jeho naplněním v rámci celé fráze, je o dokonalost postaráno. Každý tón, každá pomlka má svůj význam a přesné místo. Oba pánové vynikají smyslem pro detail a z ničeho nesleví. Mám pocit, že jsem svědkem vzniku něčeho opravdu výjimečného.

Foto: Archiv K. Kněžíkové, Glyndebourne Festival, James Bellorini, Národní divadlo moravskoslezské, Petr Veber