„Stal se v oboru etnomuzikologie mezinárodně uznávanou autoritou, renomovaným sběratelem a upravovatelem folklóru. Jeho rané, ale i mnohé pozdější skladby jsou tím rozhodně ovlivněny.“

„Cesta Bély Bartóka k mezinárodnímu uznání jako skladatele byla poměrně delší.“

„Třetí klavírní koncert byl narozeninovým dárkem pro manželku pianistku. Měl premiéru půl roku po skladatelově úmrtí.“

Umělecký vývoj Bély Bartóka se ubíral cestou od novoromantických vzorů a od Richarda Strausse a Clauda Debussyho přes dotyk se symbolismem a expresionismem a přes silnou inspiraci v lidové hudbě až po osobitou syntézu racionálního novátorství a emocionality. Skladatelův život se uzavřel v emigraci v New Yorku 26. září 1945, bylo mu pouhých čtyřiašedesát let. Dnes jsme si připomněli 140 let od jeho narození.  

Maďarský klasik hudby dvacátého století Béla Bartók pocházel z dodnes nevelkého města Nagyszentmiklós v Rakousku-Uhersku, které dnes jako Sânnicolau Mare leží v nejzápadnější výspě rumunského území v oblasti Banátu, nedaleko hranic se Srbskem a Maďarskem. Česky se městu říká Velký svatý Mikuláš. Hudbu Bartók studoval v Budapešti, kde pak žil. Ale značnou část dětství prožil v Prešpurku, dnešní Bratislavě. Chodil tam na střední školu a na hodiny klavíru k László Erkelovi, dodnes jsou ve městě pamětní desky. Mramorová tabule s portrétním reliéfem upozorňuje, že v letech 1894 až 1908 žil ve Špitálské ulici č. 7. Je to za rohem od náměstí SNP, jezdí tam tramvaje a naproti starému domu je dnes velký obchodní dům. A v historickém centru v Klariské ulici č. 5 pískovcová deska připomíná, že tam v letech 1892 až 1899 studoval na Královském maďarském katolickém gymnáziu.

Rozhodující byl okamžik, kdy si Béla Bartók uvědomil, že melodie považované i jím samotným za maďarské lidové písně jsou ve skutečnosti triviální produkty umělého původu, hrané romskými kavárenskými kapelami. Stalo se tak kolem roku 1905. Začal se intenzivněji věnovat etnomuzikologii a spolu se skladatelem Zoltánem Kodálym se rozhodl na venkově zaznamenávat pravé folklórní projevy. Stal se v tomto oboru postupně mezinárodně uznávanou autoritou, renomovaným sběratelem a upravovatelem folklóru. Jeho rané, ale i mnohé pozdější skladby jsou tím rozhodně ovlivněny.

Například ve třicátých letech se vrátil k materiálu, který nasbíral v roce 1914 v Rumunsku, a napsal vokálně-instrumentální dílo Cantata profana. Text pochází z jedné tamní lidové balady. Jde o temný příběh otce, jehož všech devět synů, živících se lovem, se jednoho dne po překročení zakletého mostu proměnilo ve vysokou zvěř. Kouzlo, které se nepodařilo otci zvrátit.  

Jako dítě nějaké roky strávil tam, kde je dnes Ukrajina, další v Sedmihradsku, dnešním Rumunsku, a nějaké v dnešní slovenské metropoli, tehdy města na průniku maďarských, slovenských, německých a židovských kulturních vlivů. I proto jako fundovaný sběratel materiálu týkajícího se lidové hudební kultury měl zájem jak o maďarské, tak o ukrajinské, rumunské a slovenské projevy. Vedle 3700 zápisů lidové maďarské hudby nasbíral ze srovnávacích důvodů i tisíce písní slovenských a rumunských i písní arabských, tureckých a ukrajinských. Jeho odkaz obsahuje tisíce zápisů melodií a ještě víc fonografických záznamů.

V roce 1911 Béla Bartók zkomponoval mimořádně působivou jednoaktovou operu Hrad knížete Modrovouse. Původní strašidelnou pohádku z okruhu vyprávění bratří Grimmů transformoval jeho libretista do symbolistního dramatu, plného psychologie, do dialogu zachycujícího rozdíly mezi mužstvím a ženstvím. Opera má pouhé dvě postavy. Novomanželka Judit se snaží přesvědčit svého muže, knížete Modrovouse, aby jí otevřel a ukázal komnaty zámku, které jsou zamčené. Naléhá, muž se u každé další zdráhá, ale nakonec vyhoví. Jak se ukáže, Judit neměla moc dobrý nápad. Některé věci by asi žena neměla vidět… Poprvé se dílo objevilo na jevišti až v roce 1918. Stalo se tak v Budapešti po úspěchu baletu Dřevěný princ. Dnes jde o klasické dílo dvacátého století, ale jeho cesta k publiku nebyla přímočará.

Ona vůbec cesta Bély Bartóka k mezinárodnímu uznání byla poměrně delší. I když už měl za sebou řadu drobných skladeb i velkých jevištních děl, odborný ohlas stále budil spíš coby etnomuzikolog. Jako ke skladateli k němu pozornost definitivně obrátilo až provedení jeho Taneční suity na pražském festivalu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v roce 1925. Českou filharmonii řídil tehdy Václav Talich. Skladbu koncipoval Bartók nedlouho předtím pro slavnostní příležitost, pro koncert k padesátému výročí spojení měst Buda a Pešť v roce 1923. Tehdy byla v maďarské metropoli na programu společně s kantátou Psalmus hungaricus Zoltána Kodályho a se Slavnostní předehrou Ernő Dohnányiho, který koncert dirigoval.

Bartók byl pianista a pro svůj nástroj psal docela hodně. Kratičká klavírní skladba Allegro barbaro z roku 1911 patří k jeho nejznámějším. Stala se skutečným symbolem, erbovní kompozicí. Využívá prvky maďarského a rumunského folklóru. Podobně jako Stravinského Svěcení jara, jehož premiéra byla v roce 1913 skandálem, si vůči tradicím a konvenčnímu vkusu nebere příliš servítky. Jeho Mikrokosmos je naopak rozsáhlý. Jde o cyklus 153 krátkých klavírních skladeb, členěných do šesti sešitů. Adresoval je klavíristům různých úrovní, od začátečníků přes pokročilé až po vyspělé. Prvních 66 skladeb věnoval skladatel svému synu Petrovi. Byly zamýšleny jako lekce pro děti, jako technická cvičení, potřebná pro rozvoj nezávislého pohybu jednotlivých prstů a obou rukou. Základem jsou maďarské lidové melodie.

Pianistkou byla také Ditta Pásztory-Bartók, druhá žena Bély Bartóka. Opustila vlastní sólovou kariéru, ale stala se manželovi partnerkou v klavírním duu. Vzali se v roce 1923. Koncertovali po celé Evropě. Spolu s perkusisty Saulem Goodmanem a Henrym Denekeem uvedli v lednu 1938 na výročním koncertu Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v Basileji Bartókovu Sonátu pro dva klavíry a bicí. V roce 1940 měli 8. října poslední koncert v Budapešti. O měsíc později dorazili do New Yorku; do Spojených států emigrovali, aby unikli nacismu.

Bartókův Houslový koncert, známý od 50. let jako „číslo 2“, vznikl v letech 1937 až 1938, v době, kdy se Maďarsko vybarvovalo stále víc směrem k podpoře nacismu. Bartók jako jasný antifašista už to ve vlasti neměl lehké… O kompozici se hovořilo dlouho prostě jako o Houslovém koncertu. Měl premiéru v Concertgebouw v Amsterdamu na jaře roku 1939. Dřívější raný Houslový koncert č. 1 tehdy ještě obecně znám nebyl, vyšel tiskem až dlouho po skladatelově smrti…

Vrcholným projevem evropského expresionismu je Podivuhodný mandarín, skladba, která vyvolala skutečné pozdvižení. Výjimečného mistrovství a zvukové vynalézavosti dosáhl Bartók v postupně doplňované sérii smyčcových kvartetů. Zásadním dílem, právem vyvolávajícím mezinárodní ohlas a inspirujícím dokonce filmové režiséry, zůstává Hudba pro strunné a bicí nástroje a celestu z roku 1937.

Ještě jednu „evropskou“ skladbu je třeba připomenout. Bartókovo Divertimento z roku 1939. Objednal je Paul Sacher, švýcarský mecenáš a dirigent, pro jehož Basilejský komorní orchestr v té době psali také Martinů, Honegger nebo Stravinskij. Sacher takto postupně inicioval a získal od prominentních autorů stovku skladeb.

Válečná léta strávená v New Yorku, kam Bartók jako pokrokový tvůrce odešel ze zfašizovaného Maďarska, byla posledním obdobím jeho života, předčasně uzavřeného těžkou nemocí. Bylo to období existenční krize. Asi nejslavnějším dílem z jeho pera je ve světovém symfonickém repertoáru pětivětý syntetizující Koncert pro orchestr, psaný právě v Americe, a to pro Bostonský symfonický orchestr. Měl premiéru 1. prosince 1944 v sále tělesa a pod taktovkou tamního šéfa Sergeje Kusevického, který je objednal. Až tento úspěch pomohl obrátit pozornost Američanů i k Bartókovým dřívějším dílům.

V roce 1945 pak během posledních měsíců života složil 3. klavírní koncert. Byl narozeninovým dárkem pro manželku. Byla o dvacet let mladší, po první světové válce byla jeho soukromou žačku. Pocházela z Rimavské Soboty. Naposledy Bartók s manželkou vystoupili společně na veřejnosti v lednu 1943 v Carnegie Hall s Newyorskou filharmonií, díky pozvání dirigenta Fritze Reinera. Hráli Koncert pro dva klavíry a orchestrální verzi Sonáty pro dva klavíry a bicí… Třetí klavírní koncert měl premiéru v únoru 1946, tedy půl roku po skladatelově úmrtí. Sólistou byl György Sándor, ale Ditta Pásztory-Bartók dílo později také hrála a natočila je s Vídeňskými filharmoniky.

Kdybychom hledali paralelu s Bélou Bartókem v české hudbě, došli bychom nejspíš k Leoši Janáčkovi. Přinejmenším v tom, že také svého času sbíral v terénu folklorní materiál. Janáčkův vlastní originální skladatelský styl sice nakonec víc určily takzvané nápěvky mluvy než melodie lidových písní, ale podobně jako Bartók se folklorem také nechal ovlivnit… Janáčkovo rodiště Hukvaldy leží v Lašsku, etnografickém regionu ve východní části českého Slezska a v severovýchodním cípu Moravy. Není proto překvapivé, že na přelomu osmdesátých a devadesátých let devatenáctého století složil komplet nazvaný později Lašské tance, inspirovaný lidovou hudbou rodného kraje a koncipovaný určitě tak trochu podle vzoru Slovanských tanců Antonína Dvořáka. Janáček je podobně originálním tvůrcem jako o tři desetiletí mladší Bartók. Měli podobné zájmy. Starší Janáček, jak se ukazuje z dnešního odstupu, je však ještě originálnější, modernější… a naprosto nenapodobitelný.   

Věděli jste…

…že ve stejném roce 1881, kdy se Béla Bartók narodil, se uzavřel život Modesta Petroviče Musorgského?

…že v roce 1894, když se třináctiletý Béla s matkou už podruhé přestěhoval do Prešpurku, dokončil Gustav Mahler, tehdy mu bylo čtyřiatřicet a působil v Hamburku, svou Druhou symfonii?

…že z doby kompozice Taneční suity je Janáčkův niterně laděný První smyčcový kvartet, inspirovaný Tolstého Kreutzerovou sonátou?

…že v New Yorku, kde Bartók za války prožíval v emigraci pět posledních let života, měl nedlouho před vznikem Koncertu pro orchestr fantastický dirigentský debut pětadvacetiletý Leonard Bernstein, který v listopadu 1943 bez přípravy zaskočil u Newyorské filharmonie za nemocného Bruna Waltera?

… že v Bostonu, kde poprvé zazněl Koncert pro orchestr, měla předtím v roce 1942 světovou premiéru První a potom v říjnu 1945 Třetí symfonie od Martinů, který také žil v exilu v New Yorku?

…že Martinů bydlel v New Yorku v bytě na 58. ulici a Bartók nepříliš daleko – na 57. ulici mezi 8. a 9. Avenue?

…že premiéra 4. symfonie Bohuslava Martinů se konala ve Filadelfii 30. listopadu 1945, tedy dva měsíce poté, co v New Yorku zemřel Béla Bartók?

…že brzy po válce měla v podání Bostonského symfonického orchestru světovou premiéru mimo jiné i Coplandova 3. symfonie, Bernsteinova Symfonie Věk úzkosti nebo Messiaenova Symfonie Turangalila?  

Foto: Wikipedia, Národní divadlo Brno, Petr Veber