„Piazzolla bandoneon povýšil na koncertní pódia a navíc změnil i způsob hry – vestoje s jednou nohou na židli.“

„Vytváří vlastní styl, Tango nuevo. Tím získává nepřátele z řad milovníků a zastánců ortodoxního tanga, kteří ho dokonce ohrožují na životě.“

„V 80. letech, navzdory opakujícím se srdečním potížím, zažívá argentinský hudebník vrchol kariéry.“

Astor Piazzolla, jehož sté výročí narození si v těchto dnech připomínáme, prožil celý život ve dvacátém století, které ho inspirovalo a ovlivňovalo a které inspiroval a ovlivňoval i on sám.

Přesto, že se 11. března 1921 narodil v Mar del Plata, tedy nedaleko místa zrodu tanga, které si nárokují oba sousední přístavy – argentinské Buenos Aires i uruguayské Montevideo, nic nenasvědčovalo o tom, že se zrodil inovátor, jehož budou milovníci tanga velebit i proklínat zároveň. Hudebně založená rodina, která se za vidinou lepšího života přestěhovala do Argentiny z chudého italského venkova, byla jedináčkovi Astorovi, pojmenovaném po rodinném příteli a cellistovi symfonického orchestru v Chicagu Astorovi Bologninim, vždy velkou oporou. Otec Vicente, sám nadšený amatérský akordeonista, mu při pobytu rodiny v New Yorku pořídil bandoneon.

Bandoneon patří do skupiny harmonikových nástrojů. Vznikl zdokonalením německých koncertin, které si krefeldský učitel a nástrojař Heinrich Band pořizoval v Čechách. Zdvojnásobil počet knoflíků a v roce 1846 představil stotónový nástroj. S německými imigranty se bandoneon dostal do Jižní Ameriky, kde v tango ansámblech nahradil flétny a je používán též místo varhan k doprovodu mší. Zdomácněl tam ve formě diatonického nástroje se 142 tóny, když každá ruka musí ovládat jiné prstoklady při jiném směru měchu (jde tedy o čtyři prstokladové varianty!). Tento systém je natolik složitý, až chaotický, že kvůli zpřístupnění a usnadnění ovládání i pro laiky bez hudebního vzdělání vznikla na pomoc číselná tabulatura. Piazzolla nástroj povýšil na koncertní pódia a navíc změnil i způsob hry – vestoje s jednou nohou na židli.

Mladý Astor se zdokonaloval ve hře a studoval, stejně jako v hodinách klavíru, převážně barokně klasicistní repertoár. New York mu nabídl první jazzové zkušenosti a také první setkání s významnou osobností – „králem tanga“ a představitelem nové tangové generace Guardia Nueva zpěvákem Carlosem Gardelem. Tento rodinný přítel si mladého bandoneonistu natolik oblíbil, že ho obsadil do filmu El día que me quieras. Nabídl mu i účinkování ve svém orchestru. S tím však nesouhlasili Astorovi rodiče, čímž pro světovou hudbu zachránili budoucího génia, neboť ten samý rok Gardel se svými spoluhráči zahynul při leteckém neštěstí.

Po návratu do rodiště se Astor konečně začíná věnovat i tangu. Dostává se až do – ve své době neslavnějšího – orchestru inspirativního bandoneonisty a dirigenta Aníbala Troila. O velkém domácím respektu k Troilovi svědčí mimo jiné to, že argentinský kongres stanovil den jeho úmrtí (11. červenec) jako Národní den bandoneonu… Piazzolla v orchestru působí pět let, ale protože se finanční situace rodiny zlepšila, může si dovolit studium u Alberta Ginastery, jednoho z nejvýznamnějších jihoamerických autorů klasické hudby. Právě ten ho posouvá v hudebních znalostech i kariéře dále. Seznamuje ho s orchestrálními kompozicemi a pomáhá s jeho symfonickými díly. Též mu doporučí účast na soutěži Fabiena Sevitzkého, amerického dirigenta ruského původu. A právě tři symfonické kusy nazvané Sinfónia de Buenos Aires vítězí a přinášejí Piazzollovi roční studijní pobyt u významné pařížské lektorky Nadii Boulanger, žákyně Maurice Ravela, ke které se hlásily takové osobnosti jako Bernstein, Copland, Gardiner, Glass, Barenboim, Francaix, Kilar i Vítězslava Kaprálová. Přestože se Piazzolla snažil prezentovat jako skladatel moderních symfonických děl, Nadia ho přesvědčila o jeho originalitě při komponování a interpretaci nového tanga. Slavný je její výrok po tom, co jí Piazzolla zahrál na bandoneon: „Ty idiote! Neuvědomuješ si, že tohle je pravý Piazzolla, ne ten druhý? Ostatní hudbu můžeš zahodit!“

Po návratu z Paříže se pod vlivem inspirativního studia a seznámení se s tvorbou Ravela, Stravinského, Bartóka či Hindemitha začal Piazzolla věnovat tangu v symbióze s moderní hudbou 20. století a vytváří tak vlastní styl – Tango nuevo. Tím „získává“ nepřátele z řad zpěváků a tanečníků – milovníků a zastánců ortodoxního tanga, kteří ho v rámci prezentace v rozhlasových pořadech dokonce ohrožují na životě. Uchyluje se opět do New Yorku, kde působí jako aranžér a kde zkouší formu zavedení jazzových prvků do tanga. Za jedinou noc zde skládá svojí první světově proslulou skladbu Adios Nonino na památku tragické smrti svého milovaného otce. Hned po opětovném navrácení do Argentiny zakládá kvinteto, které pokládá za nejvhodnější instrumentální obsazení pro své kompozice, a to ve složení – bandoneon, housle, klavír, elektrická kytara a kontrabas. Přestože Piazzolla v průběhu života inicioval vznik dalších souborů, jako je Octeto Buenos Aires (zdvojené bandoneony i housle), Conjunto 9 či Tango sexteto (dva bandoneony a cello místo houslí), mělo kvinteto vždy výstavní postavení. Svým složením nejvíce připomíná běžný jazzový ansámbl, přičemž kytaru s kontrabasem a klavírem často pojímá jako rytmickou sekci. Oproti jazzu však nedochází k improvizacím, kromě bandoneonu, který melodii obohacuje o tango fráze či tangovou ornamentiku, vše však bývá v partiturách zapsáno.

Mimořádně zdařilé programy se mu zároveň povedly jak se spisovatelem a nositelem Cervantesovy ceny Jorgé Luis Borgesem (projekt El Tango se zpěvem a recitací), tak s uruguayským básníkem Horacio Ferrerem. S ním společně uvedl v život tango operitu Maria de Buenos Aires a též oratorium El Pueblo Joven premiérované v německém Saarbrückenu. Právě v 70. letech i z důvodu nestabilní situace v domovině, poznamenané vojenskými puči a terorismem, se Piazzolla uchyluje do Evropy. Navíc se mu konečně při jeho celoživotních finančních trablích podaří získat italského producenta Alda Paganiho, který mu dopomáhá k mimořádným aktivitám – koncertům, nahrávkám i vydáním jeho kompozic. Experimentuje s elektronickým zvukem a jazz-rockem v rámci formace Conjunto electrónico (mj. syntezátor, elektrický klavír a basa, saxofon). V Itálii skládá své jedinečné Libertango (1998 cena Grammy Awards) a začíná se spoluprací se špičkovými hudebníky různých žánrů, saxofonistou Gerry Mulliganem, cellistou a dirigentem Mstislavem Rostropovičem, který mu v New Orleans premiéruje Le Grand Tango, se zpěvačkou Milvou, vibrafonistou Gary Burtonem, kytarovými bratry Assady, až po světově proslulý soubor Kronos Quartet.

Právě v 80. letech, navzdory opakujícím se srdečním potížím, zažívá argentinský hudebník vrchol kariéry. Sem můžeme počítat legendární koncerty v „jeho“ Teatro Colón v Buenos Aires, v newyorském Central Parku, pařížské Olympii, ve Vídni, na legendárním jazzovém festivalu ve švýcarském Montreaux… Je též žádaným autorem filmové hudby (jeho skladby se objevily v téměř padesáti filmech), za hudbu k filmu El exilio de Gardel obdržel v roce 1986 cenu Césara. Až do roku 1990, kdy následkem dalšího infarktu ukončuje hudební kariéru, pak vystupuje převážně jako sólista s předními světovými orchestry, se kterými provádí svoje koncerty pro bandoneon a orchestr – Aconcagua, Trés Tangos, Suita Punta del Este či Double Concierto pro bandoneon a kytaru s doprovodem.

Je velká škoda, že Piazzolla na následky srdeční nemoci umírá 4. července 1992 v Buenos Aires a nedožije tak konce dvacátého století, které mu přineslo zasloužený obdiv a slávu. Jeho tvorba a originální styl, který působí na hudebníky i posluchače všech žánrů i generací, mu vynesly pozici nejhranějšího autora minulého století. Též v rodné Argentině, kde je jeho nové tango přijímáno stále s rezervovaností a despektem tamních milovníků klasického tanga, se mu nakonec dostalo pocty, když hudební konzervatoř v Buenos Aires převzala do svého názvu Piazzollovo jméno.

————

Ladislav Horák je akordeonista a pedagog Pražské konzervatoře, který v 80. letech jako jeden z prvních hudebníků u nás začal uvádět na koncertech díla Astora Piazzolly. Založil a provedl řadu projektů, které byly zaznamenány v médiích i na zvukové nosiče, jako je soubor Piazzolla Soloist´s (s kytaristou Petrem Paulů, nahrávka Tango Jazzile), naše první koncertní tango kvinteto Bona Fide Tango (disk Misterio del Ángel a spolupráce se zpěvačkou Soňou Červenou), Salon Tango (s doprovodem Komorního orchestru Dvořákova kraje dirigovaného Václavem Mazáčkem), Vivat tango (s violoncellistou Petrem Nouzovským – vítězství v soutěži Violoncello Fundation v New Yorku), Ve znamení tanga (s houslistou Jaroslavem Svěceným). Piazzollovy koncertantní skladby přednesl v Čechách mj. za doprovodu Symfonického orchestru hl. města Prahy FOK (s dirigenty Liborem Peškem a Davidem Švecem), v zahraničí s filharmonií v jihokorejském Soulu (dirigent Gum Nanse) i tureckém Eskisehiru (dirigent Patrick Souillot). K letošnímu Piazzollovu jubileu připravil vedle projektů Ve znamení tanga (stream 11. 3. v 19 hodin, odkaz) a Vivat tango (11. 3. ve 20 h. na radiu Classic FM) hudebně taneční pořad TangoAstory v dramaturgii nositele Ceny Thálie Dominika Vodičky, mimořádné vystoupení kvinteta Tango Nuevo v rámci Svátků hudby v Praze a pak i prezentaci nové Piazzollovy biografické publikace italského autora Paola Picchia, spojenou s koncertem, na Akordeonové akademii v Koncertním sále Pražské konzervatoře (plánováno na 5. června 2021).

Foto: Wikimedia Commons, Youtube, Fb Fundación Astor Piazzolla, archiv L. Horáka