sobota, 23 leden 2021 10:58

Klasika v souvislostech (12)
Martinů, Sacher a Basilej

Autor:

„Je krásným řízením osudu, že se ve stejném večeru autorsky sešel Martinů právě se Stravinským. Vždyť to byla právě jeho hudba, co ho tak silně oslovilo, že se vydal novým směrem.“

„Martinů si prý Toccatu e due canzoni představoval jako dílo ´lehké, hravé, velmi prosté´, ale zjistil, že se vyvíjí zcela po svém.“

„Paul Sacher, neúnavný propagátor hudby 20. století, objednal pro svůj Basilejský komorní orchestr více než dvě stovky děl od mnoha slavných skladatelů.“

 

17

 

Dirigent a filantrop Paul Sacher je osobností, které vděčil za mnohé Bohuslav Martinů. Avšak nejen on. V roce 1926, kdy mu bylo dvacet, založil Sacher Basilejský komorní orchestr, který pak po šest desetiletí vedl i financoval a pro který objednával u vůdčích skladatelských osobností současnosti nová díla. Tři z nich, od Stravinského, Honeggera a Martinů, se sešla v programu premiérového večera připomínajícího dvacáté jubileum tělesa. Stalo se tak 21. ledna před čtyřiasedmdesáti lety.

Basler Kammerorchester uvedl v lednu 1947 Concerto in D od Igora Stravinského, Čtvrtou symfonii „Deliciae Basiliensis“ z pera Arthura Honeggera a Toccatu e due canzoni od Bohuslava Martinů. Všechny tři skladby vznikly v předchozím roce jako přímý důsledek objednávky, jakých Paul Sacher činil mnoho. Tento večer byl ovšem zvýrazněný – dirigoval svůj soubor přesně dvacet let poté, co spolu měli první vystoupení; při něm tehdy v lednu 1927 zněl Händel, Bach, Mozart a jako novinka koncertantní skladba od Rudolfa Mosera.

 

19

 

Stravinskij, kosmopolita a syntetik, nesporně jeden z největších skladatelů minulého století, komponoval Concerto in D v Hollywoodu. Od roku 1910 žil v zahraničí a střídal Švýcarsko, Francii a Spojené státy, kam odešel po obsazení Francie v roce 1941. Concerto in D je prvním opusem dokončeným poté, co získal v roce 1945 americké občanství, a zároveň první skladbou, kterou vydal tiskem jeho nový nakladatel – Boosey & Hawkes. Partitura se později opakovaně stala předlohou pro výrazné moderní choreografie.

Nejprve na sebe Stravinskij upozornil hudbou inspirovanou slovanským folklórem, a to díky spolupráci s Ruským baletem Sergeje Ďagileva, souborem působícím v Monte Carlu a v Paříži. Premiéra Svěcení jara v roce 1913 byla opravdovým skandálem. Pro Ďagileva, od roku 1909 impresária ruských sezón v Paříži a pak po léta šéfa vlastního souboru, psal Stravinskij vedle Debussyho, Ravela, Prokofjeva, Aurica, Milhauda nebo Poulenca… Po zvukově marnotratném „ruském“ období bylo pak mnohem delší Stravinského tvůrčí periodou návazné období „neoklasické“: to když začal komponovat hudbu výrazově klidnější, komornější, až asketickou. Ve výsledku však rozhodně nebyla o nic méně inovativní než ta dřívější. I když se obracel do minulosti, činil tak novými prostředky – v metrorytmice, instrumentaci i faktuře skladeb. I když už nikdy jeho kompozice nebyly tak šokující a tak přelomové, se zásadními důsledky pro další hudební vývoj, jako Svěcení jara, zůstal už napořád autorem samorostlým, autoritativně definitivním a nenapodobitelným.

 

16

 

Je krásným řízením osudu, že se ve stejném večeru autorsky sešel Bohuslav Martinů právě se Stravinským. Vždyť to byla právě jeho hudba, co ho ve dvacátých letech tak silně oslovilo, že se kompozičně vydal novým směrem, tak nepodobným původním tradičním a impresionistickým východiskům. A že se odstěhoval do Paříže…

Také Toccata e due canzoni vznikla v Americe, kam i Martinů, spolu s dalšími evropskými hudebníky, uprchl před fašismem. Za druhé světové války byli ve Spojených státech kromě Stravinského také Schönberg, Weill, Korngold, Rachmaninov, Hindemith, Bartók a další. Bohuslav Martinů žil v New Yorku, letní měsíce ale většinou trávil jinde, na venkově, u moře. Skladbu pro Sachera komponoval na přelomu jara a léta roku 1946. První dvě části, v typických harmoniích přehledné a neagresivní, dokončil v New Yorku. Třetí chtěl dopsat v Great Barrington ve státě Massachusetts, kam odjel vyučovat studenty letní akademie propojené s festivalem v blízkém Tanglewoodu, letním působišti Bostonského symfonického orchestru. Nešťastným pádem z terasy tam však v červenci utrpěl úraz hlavy, ze kterého se zotavoval několik týdnů v nemocnici a jehož následky nesl a pociťoval ještě dlouhé a dlouhé měsíce. K soustavné kompoziční práci se dlouho nemohl vrátit. Martinů si prý původně Toccatu e due canzoni představoval jako dílo "lehké, hravé, velmi prosté“, ale po nějakém čase zjistil, že se bez ohledu na jeho záměr dílo vyvíjí zcela po svém. Navíc – třetí část neobarokně vyznívající skladby, druhá canzona, byla nakonec dopsána až na podzim, po rekonvalescenci. Svou odlišností, značnou závažností, odráží – spíše bezděky, ale slyšitelně – obtížnou životní etapu.

 

4

 

Jen o čtyři roky dříve, ve dvaapadesáti, zkomponoval Martinů svou první symfonii. Za její vznik lze vděčit Sergeji Kusevickému, který byl od poloviny 20. let po celé čtvrtstoletí až do roku 1949 šéfdirigentem Bostonského symfonického orchestru. Jeho působení je zlatou érou v historii tělesa. Když v roce 1942 zemřela Kusevického manželka Natálie, založil na její paměť nadaci a jednou z prvních skladeb, které při té příležitosti objednal, byla první z šesti symfonií českého skladatele. Její pomalou větu je možné vnímat jako tryznu za dirigentovu ženu. Premiéra symfonie v listopadu téhož roku v podání Sergeje Kusevického a Boston Symphony Orchestra byla jedním z největších amerických triumfů Bohuslava Martinů.

Sergej Kusevickij objednával pro svůj orchestr novou hudbu po léta. Mimo jiné dirigoval premiéru Ravelova Klavírního koncertu, Prokofjevovy 4. symfonie, Hindemithovy Hudby pro smyčce a žestě, Stravinského Žalmové symfonie a dalších dnes proslulých a oblíbených kompozic světového repertoáru. Díky Kusevického nadaci vznikla také Brittenova opera Peter Grimes, Bartókův Koncert pro orchestr, Coplandova 3. symfonie nebo Symfonie Turangalila Oliviera Messiaena. Martinů byl v dobré společnosti…

 

12

 

V roce 1944 věnoval jako dar Bostonskému symfonickému orchestru svou Třetí symfonii. „Kusevickij a tento orchestr pro mne v minulosti udělali úžasné věci, “ nechal se slyšet. Měl na mysli předchozí premiéry, pomoc v začátcích po útěku do Spojených států, objednávku První symfonie – a také pozvání k výuce v Berkshire Music Center, později nazvanému Tanglewood, na letní akademii, kterou tam v návaznosti na letní festival mohl Kusevickij s pomocí donátorů pořádat od roku 1940. V Tanglewoodu působili (a působí) hráči orchestru a další umělci jako pedagogové každoročně. Na léto 1942, když Martinů pracoval na První symfonii, mu Kusevickij nabídl pozici profesora na škole kompozice pro pokročilé. Skladatel neuměl ještě příliš dobře anglicky, měl pochybnosti o svých znalostech řeči, ale jeho přednášky o hudebním stylu byly podle dochovaných ohlasů oblíbené. Během šestitýdenního působení tehdy zastoupil Igora Stravinského…

Jen poslední dílo programu koncertu Paula Sachera v lednu 1947 bylo čistě „evropského“ původu. Čtvrtá symfonie Arthura Honeggera nese podtitul Deliciae Basilienses (Požitky Basileje). Obsahuje motivy dvou písní patřících k Basileji a odráží pohodu autorova letního pobytu na švýcarském venkově rok po skončení války. Symfonie vyznívá spíše pastorálně, ale přece jen ne tak jednoznačně. Jsou v ní i závaznější místa.

 

15

 

Sestavu tří novinek z ledna 1947 natočil po letech na CD britský dirigent Christopher Hogwood, stojící v té chvíli – vedle svých převažujících a určujících aktivit ve sféře historicky poučené interpretace staré hudby – v čele Komorního orchestru Basilej, novějšího, už jiného tělesa, než bylo to Sacherovo, zaniklé na samém konci 80. let. Nemusí to být tak překvapivé. Christopher Hogwood pořídil také několik nahrávek hudby Bohuslava Martinů s českými interprety. Hodný pozoru je zejména komplet skladeb pro housle a orchestr, který nahrál s Bohuslavem Matouškem a Českou filharmonií a který později vydal Hyperion.

 

5

 

V případě děl, uvedených v Basileji v lednu 1947, nešlo zdaleka o první novinky, k jejichž zkomponování dal Paul Sacher podnět. V roce 1936 například objednal skladbu u Bély Bartóka. Na koncertě k desátému výročí orchestru v lednu 1937 tak poprvé veřejně zazněla jeho Hudba pro smyčcové nástroje, bicí a celestu, dnes jedno z Bartókových erbovních děl. Vedle toho byli zastoupeni Conrad Beck a Willy Burkhard. V roce 1940 pak podobným způsobem a pod Sacherovou taktovkou následovalo v premiéře Bartókovo Divertimento, Symfonické kusy pro smyčcový orchestr, které napsal Ernst Křenek, a opět Burkhard…

 

Sacher-Stiftung-Basel

 

Uvádí se, že takto neúnavný propagátor hudby 20. století objednal více než dvě stovky děl od mnoha slavných skladatelů: vedle jmenovaných to byli i Luciano Berio, Harrison Birtwistle, Elliott Carter, Henri Dutilleux, Cristóbal Halffter, Hans Werner Henze, Paul Hindemith, Heinz Holliger, Jacques Ibert, Gian Francesco Malipiero, Frank Martin, Wolfgang Rihm… Stál i u prvního provedení Metamorfóz Richarda Strausse a řady dalších děl. Většinu premiér osobně dirigoval. Evropská hudba měla velké štěstí. Jeho manželka byla dědičkou velké farmaceutické firmy, Sacherovi byli víc než dobře situováni.

 

18

 

Nadace Paula Sachera vlastní jednu z největších sbírek klasické a moderní hudby na světě. Zakoupila kompletní Stravinského archív, následně také sbírky Antona Weberna, Bruna Maderny, Witolda Lutosławského, György Ligetiho a Pierra Bouleze. Opatruje i řadu skladeb Martinů.

Sacherovo jméno figuruje ovšem v životopisu Bohuslava Martinů mnohem výrazněji než jen v souvislosti s Toccatou e due canzoni. Sacher premiéroval také další díla, mimo jiné Dvojkoncert pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, oratorium Epos o Gilgamešovi a operu Řecké pašije. Sacher pomohl Bohuslavu Martinů uprchnout z Evropy do USA. A hostil manžele Martinů před válkou i po válce ve své usedlosti na Schönenbergu, nad obcí Pratteln nedaleko Basileje. Na tomto místě, v ústraní, v přírodě, s výhledem do údolí Rýna, prožil pak Bohuslav Martinů na konci 50. let s Charlotte poslední roky života. A tam, na kraji lesa nad domem, ho nechal Sacher pohřbít. Kříž a náhrobek s jeho jménem a francouzským nápisem je tam dodnes, i když skladatelovy ostatky nakonec československý stát převezl v roce 1979 do Poličky.

 

2

 

1

 

Foto: Petr Veber, Wikipedie, Nathaniel Stebbins, Martinu.cz, Fb Basler Stadtbuch, Shazam.com

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.