„Zázračné záběry jsou podkresleny tuctovou sterilní pseudoromantickou kulisou.“

„Posluchači jsou nějak moc často spokojeni. V posledních letech jim v hudbě stačí čím dál méně.“

„Měli bychom si být jisti kvalitou produktu, který necháváme vstoupit do našeho nejniternějšího světa.“

Každý vlastník televize je příjemcem obrovského množství hudby, ať si to uvědomuje, nebo ne. Jaká je však kvalita hudby, která se k nám dostává skrze televizní reproduktory? Je srovnatelná s kvalitou vizuálu? A co hudba linoucí se z rádií? Právě tomu se ve svém SeriáluPlus věnuje Lukáš Hurník.

V době pandemie má člověk víc času na koukání na televizi. Na Netflixu mě zaujala upoutávka na seriál Davida Attenborougha Život na naší planetě, a tak jsem se dal do sledování. Vůbec nechápu, jak se něco takového dá natočit. Záběry ze vzduchu, ze země, pod vodou zachycují zvířata v neuvěřitelných akcích – při lovu, páření, plození… Záběry jsou navíc výtvarně silné, často točené zblízka, nejen teleobjektivem, ostré v nejvyšším rozlišení. Kolik peněz ten projekt mohl stát a kolik lidských sil? Každé složce filmu byla věnována maximální péče – každé, až na jednu: hudbu. Zázračné záběry jsou podkresleny tuctovou sterilní pseudoromantickou kulisou. Řekl bych, že jde o samplovaný zvuk, rozhodně z větší části, orchestr zní jak z MIDI modulu Kurzweil, který jsem hrdě vlastnil v devadesátých letech minulého století. Zřejmě se tady šetřilo…

Na hudbě se často šetří, nejen ve filmu. Je zajímavé, jak málo lidí se zabývá hudbou v rádiích. Hudba tvoří osmdesát procent jejich vysílání, a přesto je v každé redakci vedle spousty publicistů, moderátorů, zpravodajů a reportérů vesměs jen jeden hudební dramaturg, který obsluhuje aplikaci jménem Selector, která na základě staničních pravidel vybírá z databáze písničky do vysílání. Ty jsou předem opatřeny atributy typu „veselá“, „energická“, „otvírák“ a podobně, a stačí tedy softwaru přikázat, že má vyvolat atmosféru oddechového odpoledne, jednou kliknout a máte hotový hudební program. A posluchači jsou zřejmě spokojeni.

Posluchači jsou vůbec nějak moc často spokojeni. V posledních letech jim v hudbě stačí čím dál méně. Vyhovuje jim opakování stejných skladeb, po desetiletí stejná množina známých tváří a jmen. A věří reklamě. Nedávno jakási agentura spustila kampaň, že do Prahy přijede odněkud z Balkánu nejlepší klavírista na světě, a lidé tomu fakt věřili. Kdyby v onom přírodopisném filmu byl jeden rozmazaný záběr, jistě by si toho diváci všimli, ale banální, odfláknutá hudba jim nevadí.

Filmová hudba dnes už jen málokdy pracuje se skutečným orchestrem. Všude po světě vznikají zvukové banky: hráči symfonického orchestru se sejdou ve studiu, ale nenatáčejí tam žádnou skladbu. Jen tóny! V různé dynamice a artikulaci. Skladatel pak napíše do počítače partituru, která je přehrávána s využitím oněch nasamplovaných tónů. Kvalita nahrávky pak – vedle dovednosti zvukařů – závisí na obsáhlosti zvukové banky, jejíž pořízení může být velmi nákladné, pořád je to ale levnější než najatý osmdesátičlenný orchestr ve studiu. Hráči, kteří se na vytváření samplů pro zvukové banky podílejí, si tak sami pod sebou podřezávají větev.

A to je ještě ten lepší případ. Existují také hudební banky s celými skladbami. Zaplatíte poplatek a vyberete si, co chcete, z obrovské databáze prefabrikované, tedy předem napsané a natočené hudby. Na skladě je hudba veselá, smutná, hororová, široký je sortiment barokních napodobenin, vývarů z Mahlera, instantní jazzové granule jsou dokonce na slevě.

Filmová hudba je pro skladatele nebezpečná. Málokdo z těch, kteří se jí profesionálně věnují, dokáže psát i koncertní skladby. K filmové hudbě patří jakási přímočarost, srozumitelnost v prvním plánu, jednoznačnost výrazu. Hudba do filmu pomáhá vnést emoce, ale nesmí jich být moc, jinak působí rušivě. Dělal jsem hudbu k cyklu ekologických dokumentů, měl jsem předpřipravena hudební čísla v různých náladách a ty jsme nasazovali pod záběry. Zdaleka nejčastěji jsme využili hudební prvek mnou pojmenovaný jako „balast, střední, neutrální“. Něco takového by se v klasické kompozici vůbec nemělo objevit. Ve filmu je to ale potřeba a dost dobře se za to platí.

Mistrem filmové hudby byl Zdeněk Liška. Slyšel jsem příběh, že v roce 1976 přijel na Pražské jaro Karajan. Pustil si v hotelu televizi a v ní dávali nějaký film s Liškovou hudbou. Karajan zavolal svému asistentovi a řekl mu, ať mu toho geniálního skladatele sežene, že je připraven provést jakoukoli jeho orchestrální skladbu. Dovolali se mu a Liška odpověděl: „Žádnou nemám. Píšu jen filmovou hudbu.“

Dnes jsou koncerty filmové hudby velmi žádané. Publikum, které nedorostlo ke klasické hudbě, má na nich pocit, že je konečně osloveno uměleckým dílem, kterému rozumí. Je to dobrý začátek cesty, pokud posluchače tento zážitek jednou dovede k Mahlerovi, Straussovi, Čajkovskému. Pokud naopak cesta skončí u Hanse Zimmera, který hned do několika filmů prodal donekonečna opakovaný motiv tvořený chromatickým obalem nad basovou prodlevou, který ukradl Wagnerovi, je to promarněná příležitost.

Nedávno jsem si uvědomil, že televizi spíš poslouchám, než že bych na ni koukal. Nikomu to ale nedoporučuji. To, co se z televize ozývá, je ještě horší než to, co se v ní ukazuje. Ty věty, které se tam ozývají, jsou nejen mluvnicky špatně, ale mnohé nemají žádnou logiku, natož informační hodnotu. Místo slova „ale“ všichni říkají „nicméně“, sloveso „říci“ nahradilo „prozradit“. A pak na vás televizní zvukař vypálí kaskádu znělek, jinglů a podkresů. Kdysi to byla hudební loga, výrazné motivy, které se člověku zapsaly do paměti. Dodnes pamatuji první reklamní znělku stanice Nova, z pera Jana Hammera. Bylo to téma, na němž by se dala vystavět sonáta. Dnešní znělky nemají žádnou hudební hodnotu.

Abych si jen nestěžoval – v epidemické době udělalo televizní médium hudebnímu umění velkou službu. Viděli jsme špičkové koncerty bez publika, opery, newyorská MET na nějaký čas odemkla archiv videozáznamů svých úžasných představení. Tady televize sloužila hudbě. Většinou je to ale naopak, hudba pomáhá audiovizuálním programům na účinnosti, zvyšuje efektivitu reklam, prohlubuje emoce ve filmu. Působí na nás, často podprahově. Měli bychom si být jisti kvalitou produktu, který necháváme vstoupit do našeho nejniternějšího světa.

Foto: Pixabay