středa, 13 leden 2021 11:36

Pohledem Jiřího Vejvody (4)
Zkrácený rok. Zkrácené století?

Autor:

„Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem 10. března 2020 vyslechl informaci o rozhodnutí vlády, že společenské akce nesmí navštěvovat víc než sto diváků; to je konec koncertů, projelo mi hlavou.“

„Jen ztuha se prosazovalo poznání, že hudba nejsou jen ti, co si užívají ‚volnočasových aktivit‛.“

„Závěr roku proběhl ve znamení streamů, zajisté lepších než nic, ale přímý divácký zážitek nenahrazujících.“

 

105

 

Mnozí komentátoři se shodují v tom, že 20. století netrvalo rovných sto let. Jak připomíná publicista Jaroslav Veis, to zásadní, co ovlivnilo lidstvo, se vešlo do sedmi dekád a dvou roků. Dvě světové války, fašismus, komunismus. Též rozpad kolonií či nárůst populace v zemích třetího světa, dodávám k tomu. Ať tak či onak, mezníky jsou dány. Rok 1917 a výstřel na Auroře, rok 1989 a pád Berlínské zdi. Donedávna bylo možné se domnívat, že také 21. století začalo s mírným zpožděním. Zřícením newyorských dvojčat 11. září 2001. Nyní se ale zdá, že čas začal odtikávat až v březnu 2020. Když se světa zmocnila panika, že dosud neznámý vir způsobí pandemii. Trápila nás po celý zbytek roku a její konec je v nedohlednu, jakkoli má být světlem na konci tunelu očkování. Hrstka lidí bohatne, většina chudne. Včetně těch, kteří si za svou misi, nyní překlápěnou v misii, vybrali kulturu, hudbu.

Ohlédnutí za hudebním rokem 2020 proto není zrovna příběhem k popukání. A také jej nelze obejmout v celé šíři. Už Voltaire naléhal vždy na počátku diskusí, aby byly ujasněny pojmy. Jinak že dojde k jejich zmatení. Proto budiž řečeno, že letmý přehled se zaměří na hudbu klasickou. Především v této zemi. Z pohledu osobního, subjektivního, ale autentického. Podobných jsou u nás stovky, spíš tisíce. A jednou, až se tato bouře přežene a 21. století se kdovíkdy završí, poslouží naše výpovědi jako svědectví. O době, kdy se naivní jistota lidstva, že víceméně spoutalo nejistoty, sesypala jako domeček z karet.

Rok 2020 se mi uzavřel 31. prosince pohledem na veřejnou generálku Novoročního koncertu, kterým Vídeňští filharmonikové zahajují rok následující. Běžně se koná před sálem plným publika. Tentokrát jen za přítomnosti televizních kamer. Přejíždět očima liduprázdný sál bylo nekonečně smutné – a pro končící rok příznačné. Tatam byla atmosféra zdejšího koncertu s datem 5. února 2020. Tehdy málokdo uměl odhadnout, co se na nás valí, ačkoli jsme to v propojeném světě mohli předjímat. Ale copak je v lidské přirozenosti deptat se temnými představami? A tak tehdy ve Vídni probíhala zábavná pocta skladateli filmové hudby Johnu Williamsovi. Elegán na prahu osmaosmdesátých narozenin místní filharmoniky rozšafně dirigoval. Zaplněné jeviště jásalo nad skladbami, povědomými z filmových trháků Stevena Spielberga. Kdo mohl tušit, že sotva do týdne spadne klec?

 

100

 

Stejné to bylo v Česku. Nikdy nezapomenu na chvíli, kdy jsem vyslechl 10. března 2020 informaci o rozhodnutí vlády, že společenské akce nesmí od této chvíle navštěvovat více než sto diváků. To je konec koncertů, projelo mi hlavou. Za dva dny mělo, kromě dalších kulturních akcí probíhajících po celé zemi, začínat Pardubické hudební jaro. V čerstvě zrekonstruovaném Domě umění už s místní Komorní filharmonií ladili souzvuk houslisté tří generací. Václav Hudeček, Jan Mráček, Marie Hasoňová a Matteo Hager. Samozřejmě se nekonalo nic. Jako všude. A napříč zemí se i v hudbě rozjel kolotoč nejistot, tápání, zmatků.

Blížily se velké události. Pražské jaro. Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka. Měla pokračovat koncertní sezóna orchestrů, operních sborů, pěveckých i instrumentálních sólistů. SOČR už zkoušel s americkou hvězdou houslí Leilou Josefowitz... Vše se hroutilo. Pořadatelé si nevěděli rady. Řítily se na ně televizní tiskovky, ohlašující ex-federálním blekotáním i červeným svetrem katastrofu. Přitom kolem nich tehdy nebyl jediný nakažený. Co naplánovat? Vše rušit, nebo čekat? Výběr byl jen mezi špatným a nejhorším. A do toho přicházely Jobovy zvěsti ze zahraničí. Metropolitní opera přestává hrát, Newyorští filharmonici také. Napřed do konce roku, pak až do června 2021... Mnozí další jakbysmet. Co to přinese? V jaké kondici, v jaké formě budou umělci, až se jednou začne znovu hrát? Nenajdou si mezitím jinou práci? Jaké nevratné škody to způsobí?

 

101

 

Česká filharmonie využila digitálního studia a nabídla tři koncerty ve prospěch potřebných. Pro jejich režii získala eso první velikosti, Berlíňana Michaela Beyera. Jsa vyškolen legendami jako Goetz Friedrich či Harry Kupfer, ale i vlastními přenosy od Los Angeles po Mnichov, ukázal v působivých záběrech ztichlé, do sebe ponořené, liduprázdné Rudolfinum. Po prvním šoku se ovšem nálada ve společnosti měnila. Zatímco 28. března byli čeští diváci soucitní a pro zdravotníky se vybralo – na menšinovém programu ČT art! – osm milionů, o měsíc později už začalo lidem docházet, že mohou mít sami hluboko do kapsy. A přestože šlo o pomoc izolovaným seniorům, výrazně přibrzdili.

Mezitím v hudebních managementech probíhaly souběžné procesy. Jedním bylo chvatné hledání nových termínů. Na podzim už ten covid přece vyhasne, že? Jenže přesouvat koncerty není jen tak. Především sóloví interpreti vyčkávali, co bude, a nebyli ochotni opustit dávno dohodnuté angažmá kvůli náhradnímu termínu, nabízenému pořadateli za zrušené jaro. Druhý problém tkvěl v dohadech. Budou na podzim už hranice propustné, otevře se nebe? Jinými slovy, co dělat s účastí zahraničních umělců? Doufat v jejich příjezd či přílet, nebo se spolehnout na domácí základnu? Ti, co neváhali a rozhodli se pro druhou variantu, nejenže měli správný odhad. Zároveň nám připomněli, jak kvalitní plejádou špiček v klasické hudbě disponujeme.

 

103

 

Byla tím snad vláda ohromena? Kdepak. Jen ztuha se prosazovalo poznání, že hudba nejsou jen ti, co si užívají „volnočasových aktivit“. Že nejde o blouznivce, které baví si večer odskočit na jeviště a tam zašmidlat či zakrákorat. Že skvělí umělci jsou viditelným segmentem neviditelného hudebního průmyslu. Zaměstnávajícího desetitisíce lidí. A generujícího státu příjmy přímé i multiplikované. Ty druhé znám z Českého Krumlova. Kolik Pražáků se tam v létě vydá na festivalový večer? Nepočítaně. V drtivé většině jedou autem čili tankují palivo. Ubytují se, platí v hotelu či v penzionu. Stravují se v restauracích. Kupují suvenýry. A všichni prodávající platí ze zisku nemalé daně.

Jako by dělících čar mezi lidmi nebylo dost, narýsovala se loni další. A zásadně důležitá, neboť existenční. Hudebnice a hudebníky, pěvkyně a zpěváky či dirigenty rozdělil rok 2020 do dvou skupin. Jednu tvoří ti, kteří jsou zaměstnáni v orchestrech či v divadlech, rádi by vystupovali, ovšem nemohou, ale naštěstí zatím pobírají mzdu. Druzí, „volné nohy“ neboli OSVČ, jsou vyřízeni. Žádat o podporu mohou, někteří uspějí, jiným vyhověno není. A od podzimu už znovu musí platit měsíční zálohy na sociální a zdravotní pojištění, i kdyby nevydělali ani korunu. Obdivuhodné úsilí v jejich prospěch vykonával Radek Baborák svojí sbírkou, do níž mezi prvními přispěl Daniel Barenboim. A osvětě ministra kultury věnovali energii protagonisté SUK neboli Sdružení umělců klasikyIvo Kahánek, Václav Luks a David Mareček.

 

102

 

Šest týdnů od počátku září do poloviny října, kdy se dalo vystupovat před diváky v omezeném počtu a v rouškách, přineslo horečnou aktivitu. Nesmírné štěstí přálo Dvořákově Praze, která svůj maraton koncertů dokázala absolvovat až do finále. Jiní, třeba Lednicko-valtický hudební festival, museli skončit v polovině. Sen o návratu k normálu skončil. A nastala chvíle zúčtování. Co s nevyčerpanými dotacemi, zpola využitými granty? Závěr roku tak proběhl ve znamení streamů, zajisté lepších než nic, ale – málo platné – přímý divácký zážitek nenahrazujících.

Místo epilogu ať poslouží čerstvý zážitek z četby lednové tabulky zvané PES. Ani v nejmírnějším prvním pásmu, k němuž máme daleko, podle ní nebude moci do hlediště pod střechou víc než – ano, sto diváků. Přesně tolik, kolik bylo nařízeno v březnu 2020. Kruh jako by se uzavřel. Ale chci věřit, že nás nebude svírat dlouho. Že jej toto století už brzy zkrátí.

 

104

 

Foto: Fb Vídeňských filharmoniků, Fb festivalu Pražské jaro, Fb České filharmonie, Fb festivalu Dvořákova Praha, Pixabay

Jiří Vejvoda

Absolvent Filozofické fakulty Univerzity Karlovy, publicista a moderátor.

Pro Československý, resp. Český rozhlas natočil a odvysílal stovky pořadů, například 500 dílů cyklu Káva u Kische (1990 - 2000, s Otou Nutzem), Písničky pro uši i pro duši, za které získal v roce 1993 ocenění na mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia Radio. V letech 1990 a 1991 vysílal rozhlas jeho každotýdenní Hovory v Lánech s Václavem Havlem. Pro Československou, resp. Českou televizi uváděl cyklus Hudební aréna (1985 - 1990), nepřetržitě od roku 1993 Novoroční koncerty z Vídně a další přímé přenosy ze světa (Evropské koncerty Berlínských filharmoniků, Pařížské koncerty pod Eiffelovou věží, Koncerty letní noci ze Schonbrunnu atd.). V období let 2017 až 2019 opakovaně spolupracoval s týmem Placida Dominga na jeho pražských vystoupeních i na soutěži Operalia.  Od roku 2019 moderuje udělování cen Classic Prague Awards.  Během nouzového stavu v době koronaviru na jaře 2020 uváděl pro ČT Art koncerty Pomáháme s Českou filharmonií z prázdného Rudolfina, během nichž se podařilo vybrat 8,5 milionů ve prospěch nemocnic a seniorů. Na jevištích uvedl stovky koncertů včetně festivalových (Smetanova Litomyšl, Janáčkův máj, Dvořákova Praha, MHF Český Krumlov atd.) Je autorem několika knih, naposledy publikace Co vysílá svět z roku 2015 o rozhlasech všech kontinentů.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.