neděle, 10 leden 2021 10:32

Klasika v souvislostech (10)
Otvírání studánek aneb Léto u moře

Autor:

„Zaznamenané vzpomínky Charlotty Martinů prozrazují, že se dalo hledět na moře přímo z postele. Skladateli se tak v Nice docela dobře mohlo vybavovat dětství ve světnici na poličské kostelní věži – nevelký pokoj, ale okolo nekonečný prostor oblohy a dalekého obzoru.“

„Předpremiéra Otvírání studánek se uskutečnila 7. prosince 1955 v Praze za řízení Jana Kühna, ale skutečná premiéra patřila až o měsíc později, 7. ledna, Zdeňku Zouharovi a jeho pěveckému sdružení Opus. Stalo se tak v poličském Tylově domě.“

„Martinů si těžko uměl představit, jak jeho dílo může režim za železnou oponou využít pro své ideologické cíle.“

 

 

Studnky-Zouhar

 

Komorní kantáta Otvírání studánek je prostá vokální skladba, v níž se díky básníkovi Miloslavu Burešovi skladatel Bohuslav Martinů vrátil v myšlenkách domů tak intimně, že si ji Češi zamilovali z jeho tvorby asi úplně nejvíc. Vznikla v létě roku 1955 v Nice na jihu Francie. Text o jarních zvycích a o hluboké sounáležitosti s tradicemi, přírodou, předky a domovem obdržel skladatel nedlouho předtím a zhudebnil ho velmi rychle. Předpremiéra kouzelného díla se konala hned toho roku v prosinci v Praze. A sedmého ledna teď uplynulo pětašedesát let od oficiální světové premiéry, která byla v Poličce.

 

veb-Martin-P8260858

 

Přístav jako na dlani. Do dálky se vlevo táhne Středozemní moře, vpravo nad zálivem a nad městem se zdvíhají kopce a hory. Výhled, který měl Bohuslav Martinů neustále před očima při komponování Otvírání studánek… Nice na francouzské Riviéře, ve skladatelově životě přechodné bydliště od října 1953 do července 1955, má nádhernou polohu. Zahrady jsou plné vegetace, nábřeží lemují palmy… Vůbec se nelze divit, že se zde jemu i Charlottě, zejména po letech strávených v New Yorku, tak líbilo.

 

veb-Martin-P8260866

 

O bytě v nevelkém domku vysoko nad mořem, který obývali od září 1954, psal příbuzným do Poličky jako o orlím hnízdě. Boulevard du Mont-Boron 17bis. Číslo 17, při pohledu z ulice vlevo, je vila zvaná Le Beau Site, Krásný koutek. Patřila Giséle Tissierové. Číslo 17bis vpravo je „belvedér“, tedy cosi jako letohrádek, nazývaný L´Isba. Má fasádu, která imituje dřevo. Právě v něm Martinů ve dvou podlažích v nevelkých místnostech bydleli. Musí z něj být nádherný pohled, i z terasy na chodníku kousek vedle je úchvatný. Jste vysoko na suchém prosluněném skalním svahu, v klidné ulici, dole se pohybují obrovské lodě, díváte se na mola a ulice, na střechy domů… a večer na západ slunce. Půlkruhový prominentní výhled. Zaznamenané vzpomínky Charlotty Martinů prozrazují, že se dalo hledět na moře přímo z postele. Skladateli se tu docela dobře mohlo vybavovat dětství ve světnici na poličské kostelní věži. Vzpomínky vryté za prvních dvanáct let života hluboko do paměti. Nevelký pokoj, ale okolo nekonečný prostor oblohy a dalekého obzoru… Byl u moře – a zároveň v myšlenkách na Vysočině.

 

veb-Martin-P8260870

 

Domeček je ve stráni, v ulici je ho vlastně jen kousek, z větší části je schován za zdí, která obklopuje vilu, těžko ho zahlédnout, obejít se moc nedá… Pro návštěvníka, který se nemůže dostat dovnitř, zůstává nedostupným tajemným místem. Právě tady Martinů komponoval jedno mistrovské dílo za druhým, krásnou hudbu svého pozdního období: apokryfní kantátu Hora tří světel, Klavírní sonátu, vokálně-instrumentální Epos o Gilgamešovi jako duchovní vhled do starověké kultury, neoimpresionistické orchestrální Fresky Piera della Francesca inspirované renesančními nástěnnými malbami v Arezzu, Hobojový koncert… A s pohledem na moře tu 12. července 1955, dva týdny před odstěhováním, dopsal Otvírání studánek.

 

veb-Martin-P8260808

 

Avenue de Brancolar. Z ulice vedou kamsi dolů dlouhé schody, Chemin de Bancolar, z nich tu a tam vchod do zahrady, v níž lze tušit dům… Číslo 94 je vlevo. Druhá adresa v Nice, kde manželé Martinů bydleli. Respektive adresa první, spojená s roky 1953 a 1954. Vilová čtvrť vysoko ve stráni, plné bujné vegetace. A v ní bývalá vila malíře Josefa Šímy, přítele z dřívějších let. Skladatel byl u něj na návštěvě už před válkou a moc se mu tu líbilo. Teď je to už víc v centru, ale tehdy byl dům spíš na kraji města, krásné místo v zeleni. Právě tady mohl Martinů žít řadu měsíců, když mu roční stipendium od newyorské Guggenheimovy nadace umožnilo návrat do Evropy. V Americe prožil válečná a první poválečná léta, zažil tam úspěchy se svými symfoniemi… Prvním velkým výsledkem evropského pobytu byla opera Mirandolina, komedie podle Goldoniho hry. Psal ji právě tady. U Šímy zkomponoval také Hymnus ke svatému Jakubu, kantátu zmiňující patrona poličského kostela, na jehož věži se narodil, a pak v srpnu 1954 komorní kantátu Petrklíč, dvojzpěvy na texty moravské lidové poezie. Věnoval je brněnskému sbormistrovi a skladateli Zdeňku Zouharovi a jeho ženskému sboru Opus jako odpověď na prosbu o dílo, které by od něj mohli zpívat. Na brance vily je dodnes cedulka s nápisem Point Clair, tedy se jménem domu. Přítomnost českých umělců ale už nic nepřipomíná.

 

veb-Martin-P8260815

 

Zdeněk Zouhar premiéroval Petrklíč v Brně v dubnu 1955. Předpremiéra Otvírání studánek se uskutečnila 7. prosince 1955 v Praze za řízení Jana Kühna, ale skutečná premiéra patřila až o měsíc později, 7. ledna, opět Zdeňku Zouharovi a jeho pěveckému sdružení Opus. Stalo se tak v poličském Tylově domě.

 

Studnky

 

„Báseň o studánce se mě hluboce dotkla nejen proto, že máte rád Vysočinu, ale i proto, že je krásná. Mnoho vzpomínek vyvolala - drahých…,“ napsal Martinů Burešovi. Zvyk jarního čistění studánek, průběh obřadu o posledním dni v máji i používané verše, popsal a zaznamenal v roce 1926 v regionálním periodiku řídící učitel Josef Karel z Vlčkova u Litomyšle. Obyčej se Burešovi, kterému se časopis dostal do ruky, stal v roce 1954 motivem a literárním podkladem k napsání básně Píseň o studánce Rubínce. Stalo se tak zřejmě symbolicky na břehu rybníka Sykovce ve Třech Studních, kde Martinů trávil v létě 1938 poslední předválečné prázdniny, a to na pozvání rodiny brněnského skladatele Václava Kaprála po boku jeho dcery Vítězslavy, která se pak stala jeho žačkou, ale také jedinečnou, mimořádně silnou múzou. Martinů pak odjel do Paříže a v lednu 1939 i Kaprálová. Ani jeden z nich se už do vlasti nevrátil.

Zouharův syn Vít, muzikolog a skladatel, olomoucký vysokoškolský pedagog, dává Otvírání studánek do zajímavého kontextu. Nejenže je přesvědčen, že Miloslav Bureš tušil, jak umístění básně právě na Tři Studně na skladatele zapůsobí, ale připomíná také další, velmi prozaické okolnosti: Zejména zájem Svazu československých skladatelů a Svazu československých spisovatelů, aby hudebníci a literáti spolupracovali na písňové tvorbě, což byla reakce na výzvu Svazu sovětských skladatelů. Ale také tehdejší snahy komunistického režimu, přimět k návratu významné osobnosti emigrace. Obojí dává do souvislosti s iniciativou básníka Bureše, který oslovil exilového skladatele… Martinů a Bureš, na jehož texty vznikly ještě tři další komorní kantáty, se později osobně setkali. O "básníkovi Vysočiny" jsme psali v listopadu 2019 zde. 

 

veb-Nice-P8260838

 

Kantátu Otvírání studánek každopádně provázela od počátku značná pozornost. Svaz skladatelů zorganizoval její předpremiéru, brzy po poličské premiéře vysílal Československý rozhlas záznam koncertu, televize poté vysílala v přímém přenosu studiové provedení s Janem Kühnem a jeho sbory. Ještě téhož roku vyšla Kühnova gramofonová nahrávka a také partitura, brzy následovala filmová adaptace Alana Františka Šulce. Martinů si těžko uměl představit, jak jeho dílo může režim za železnou oponou využít pro své ideologické cíle…

 

Miloslav-Burea-a-Bohuslav-Martinu

 

Jinak už tomu bylo v šedesátých letech. Emigrant Martinů se sice v Československu začínal hrát, ale Otvírání studánek, jak ho pro zájezdový repertoár Laterny magiky v krátkometrážním scénickém zpracování chystali scenárista Miloš Forman, režisér Alfréd Radok a choreografka Zora Šemberová, neprošlo závěrečným schvalováním, protože bylo příliš lyrické a poetické, tedy málo tendenční. V roce 1966 bylo Otvírání studánek v původní podobě obnoveno v rámci programu s názvem Variace 66. Vrátil se i Radok, který musel předtím divadlo opustit. Později napsal: „Našli jsme obsah inscenace, který je možno vyjádřit symbolem: život člověka neexistuje sám o sobě. Je součástí celku, jako jsou kapky vody součástí studánky. Smysl života je v jeho čistotě. Pak se v něm zrcadlí celá krása vesmíru.“ Na programu zůstalo Otvírání studánek dva roky. Když Alfréd Radok v roce 1968 emigroval, jeho práce se ocitla v klatbě. Projekt zrekonstruovala Laterna magika až v roce 2003.

 

Studnky-LM

 

Po boku Smetany, Dvořáka a Janáčka patří Martinů ke klíčovým postavám novodobé historie české hudby. Začínal jakou houslista, ale jako dospělý studoval kompozici u Josefa Suka a pak se ještě stal žákem Alberta Roussela. Rozhodnutí, že pojede studovat kompozici do Paříže, a to právě k tomuto skladateli, padlo, když jako výpomocný houslista v České filharmonii hrál v roce 1920 jeho symfonii Báseň lesa. Skladba mu učarovala. Na stipendium se do francouzské metropole dostal o tři roky později. Měl tam být tři měsíce, zůstal však sedmnáct let… Na Rousselovu adresu z odstupu spokojeně a s vděčností konstatoval, že vše, co přišel do Paříže hledat, u něho nalezl. Byly to podle jeho slov řád, průzračnost, úměrnost, vkus a jasný, přesný a citový výraz – vlastnosti francouzského umění, které vždy obdivoval…

Po válce se Bohuslav Martinů domů už nepodíval. V návratu mu bránil americký pas – politický vývoj ve vlasti šel neblahým směrem, jeho tvorbu provázelo negativní hodnocení, zásadně pokřivené komunistickou ideologií, ale problém by v té době zároveň měly s jeho cestou do socialistického státu i Spojené státy…

„Našel si svou vlastní hudební řeč a v ní chtěl vyjádřit, co měl říci. Hudba Bohuslava Martinů dosáhla obzvláště v jeho vlasti pravého zlidovění. Také proto je tak smutné, že musel žít v exilu. On se ovšem nechtěl vrátit, pokud by byla jeho země v cizím područí.“ Takto se v roce 1959 loučil ve Švýcarsku se zesnulým přítelem dirigent a mecenáš Paul Sacher, jak se dá dnes vyčíst z knih. Jeho smuteční projev stál ovšem v tomto bodě zřetelně proti obecně tradované verzi tehdejší oficiální československé kulturní politiky, podle níž naopak Martinů o návrat usiloval, ale jeho okolí mu v tom bránilo… Není divu, že pamětní tisk vydaný manželi Sacherovými tehdy vyvolal v Praze neklid.

Klíčem k jedinečné poválečné stylové syntéze v tvorbě Bohuslava Martinů jsou díla, jimiž se už ve 30. letech přihlásil k tradicím českého folkloru a českého hudebního divadla. Jeho hudební řeč se v 50. letech vyznačuje skvělou instrumentací, svěží invencí, nástrojovou vděčností, říkadlovou lapidárností, ale také myšlenkovou hloubkou, lyrickými emocemi, fantazijností, dramatickou naléhavostí a humanistickým patosem. A v případě Otvírání studánek přímočarou křišťálovou výrazovou prostotou a čistotou emocí, která v nás dodnes s naprostou samozřejmostí rezonuje navzdory složitým, v něčem až protichůdným okolnostem, které vznik skladby obepínají.  

 

veb-Nice-P8260837

 

Foto: Centrum Bohuslava Martinů v Poličce, Česká televize, Petr Veber

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.