pondělí, 04 leden 2021 18:21

Klasika v souvislostech (9)
Kdo stál u kolébky filharmonie

Autor:

„Rok 1896 byl pro Dvořáka hektickým obdobím. V porovnání s jarem, létem a podzimem předchozího roku, kdy se vrátil z USA a hodně odpočíval.“

„Dvořákova Devátá symfonie byla v lednu 1896 dosud docela žhavou novinkou.“

„Pod Talichovým vedením, stejně jako později pod Kubelíkovým, Ančerlovým, Neumannovým a Bělohlávkovým, rostla Česká filharmonie do formátu orchestru s rozpoznatelným stylem a zvukem, s výrazným a jedinečným profilem.“

 

100

 

Česká filharmonie počítá svou historii od 4. ledna 1896, právě dnes tedy dlouhou 125 let. Ten den, byla to sobota, měla v pražském Rudolfinu první koncert. Dirigoval Antonín Dvořák, zněla výhradně jeho hudba. Jako v té době již nejslavnější žijící český skladatel stál symbolicky u zrodu nového tělesa zcela logicky. Na koncertě byl ideově přítomen také Bedřich Smetana, který chtěl tradici symfonických koncertů založit už v šedesátých letech, a iniciátoři Společnosti ku vydržování velkého orchestru města Prahy z roku 1882. Spolek Česká filharmonie ovšem vznikl prozaicky, nejprve jako mimopracovní aktivita orchestrálních hráčů Národního divadla. Stálý samostatný symfonický orchestr vytvořili členové spolku posléze jako nezbytí – v roce 1901 po stávce proti Karlu Kovařovicovi, když byli ze svého zaměstnání v divadle propuštěni.

Rok 1896 byl v Dvořákově životě docela zajímavý. Hned čtvrtý den prvního měsíce dirigoval zahajovací koncert činnosti České filharmonie. V únoru měla vídeňskou premiéru jeho Novosvětská symfonie, v březnu byl na posledním, už devátém uměleckém zájezdu do Británie, během něhož dirigoval v Londýně premiéru Violoncellového koncertu h moll. V dubnu řídil pražskou premiéru stejné skladby, v červnu měly pak v Praze premiéru jeho symfonické básně

Vodník, Polednice a Zlatý kolovrat. Na kraji léta měla absolventský koncert jeho kompoziční třída na Pražské konzervatoři, v níž vynikli Josef Suk, Vítězslav Novák a Oskar Nedbal, a na podzim poprvé zazněl v Praze jeho Smyčcový kvartet G dur. Docela hektické období v porovnání s jarem, létem a podzimem předchozího roku 1895, kdy se vrátil ze Spojených států a – alespoň při zpětném pohledu do jeho životopisného kalendáře – především hodně odpočíval. „Těším se z té boží přírody a lenoším stále a nic nedělám,“ psal v létě v jednom z dopisů z Vysoké.

 

105

 

Program prvního koncertu České filharmonie tvořily v lednu 1896 výhradně Dvořákovy skladby. Třetí slovanská rapsodie, předehra Othello a Novosvětská symfonie a ve světové premiéře první pětice z desetidílného cyklu Biblické písně. Antonín Dvořák, kdysi v době kapelnického působení Bedřicha Smetany violista v orchestru Prozatímního divadla a také varhaník u svatého Vojtěcha, byl už teď vůdčí osobností domácí hudební scény. Měl za sebou osm cest do Británie a pedagogické působení v New Yorku, měl čestný doktorát pražské univerzity a byl čestným doktorem i na univerzitě v Cambridge. Jeho umění získalo svrchovanou jistotu ve zvládnutí hrnoucí se invence do dokonale řešených hudebních forem. Na jeho umělecké výsledky šťastně zapůsobilo ukotvení ve zdravé muzikalitě, upřímné emocionalitě a slovanské vřelosti i melancholii a stavění na svěžích melodických nápadech blízkých typu lidové české hudebnosti.

Dvořákova Devátá symfonie byla v lednu 1896 dosud docela žhavou novinkou. Měla premiéru v prosinci 1893 v newyorské koncertní síni Carnegie Hall, nově postavené a otevřené o půldruhého roku dříve. Vzbuzovala tehdy velké očekávání, a to i díky skladatelovým odvážným veřejným prohlášením o černošské a indiánské hudbě jako o potřebném základu tamní nové národní hudby. Měla skvělý ohlas. V červnu 1894 zazněla potom poprvé v Evropě, a to v Londýně, o měsíc později prvně v Čechách, to bylo v Karlových Varech – a na podzim téhož roku pak byla uvedena konečně i v Praze.

 

103

 

Plodem amerického tvůrčího období byly i Biblické písně. Starozákonní žalmy v českobratrském reformačním překladu z 16. století, obracející se k Hospodinu, využil pro zachycení proseb i chvalozpěvů vycházejících z mimořádně intimních a niterných nálad. Pro Dvořáka byla duchovní hudba samozřejmým protějškem jeho upřímné, velmi osobní a neokázalé křesťanské víry. Biblické písně, prosté jakéhokoli patosu, jsou jejím projevem. V Rudolfinu, ve Dvořákově vlastní instrumentaci pro orchestr, zazněly v lednu 1896 v interpretaci barytonisty Národního divadla Františka Šíra.

Po definitivním vyvázání z divadelního svazku zvolila v roce 1901 valná hromada filharmoniků prvním šéfdirigentem jednatřicetiletého Ludvíka Vítězslava Čelanského. Do Vídně se ale vydal zhruba šedesátičlenný orchestr s Dvořákovým žákem Oskarem Nedbalem, skladatelem a dirigentem a řadu let také violistou a manažerem Českého kvarteta. Čelanský rezignoval už v dubnu 1902. Nedbal nabídku šéfdirigentského postu odmítl, ale vedl orchestr na první cestě do Londýna, kde společně doprovázeli houslistu Jana Kubelíka.

 

110

 

V roce 1903 se stal šéfdirigentem Vilém Zemánek. Filharmonie pořádala abonentní i populární koncerty, hrála díla a uváděla premiéry tuzemských skladatelů, jako byli Suk, Novák a Janáček, ale také účinkovala po restauracích a několikrát po dlouhé měsíce hledala obživu v cizině, například v Rusku. Zemánka, která dal činnosti České filharmonie soustavnost a řád, hráči nakonec 16. dubna 1918 sesadili. Stalo se tak na nádraží v Pardubicích…

Datum 4. ledna je v historii české hudby zajímavé i před existencí České filharmonie. V roce 1880. Na Žofíně se tehdy konal velký koncert při příležitosti padesátého výročí prvního veřejného vystoupení Bedřicha Smetany. Při té příležitosti v sále v paláci stojícím na ostrově pár kroků od Národního divadla poprvé zazněly Smetanovy Večerní písně a rok po dokončení také poslední dvě zbývající symfonické básně Tábor a Blaník z Mé vlasti. Ta pak měla jako komplet první uvedení – také na Žofíně – 5. listopadu roku 1882, dva roky před skladatelovým odchodem.

 

108

 

Od vzniku České filharmonie byla v centru její pozornosti i tato partitura. Nelehké začátky, kdy se nově vzniklé těleso živilo, jak mohlo, ilustruje fakt, že poprvé kompletně provedlo Smetanovu Mou vlast 8. prosince 1901 štamgastům ve Smíchovském pivovaře… Je pochopitelné, že cyklus Smetanových symfonických básní, mezitím definitivně ukotvený jako sváteční dílo novodobé české národní hudby, byl pak i její vůbec první nahrávkou pořízenou pro gramofonové desky, pro společnost His Master's Voice. To se psal rok 1929 a šéfem filharmonie byl už desátým rokem Václav Talich

Pod jeho vedením, stejně jako později zejména pod Kubelíkovým, Ančerlovým, Neumannovým a Bělohlávkovým, rostla a vyrostla Česká filharmonie do formátu orchestru s mnohaletou tradicí a vynikajícím jménem. Orchestru s rozpoznatelným stylem a zvukem, s výrazným a jedinečným profilem, ve kterém se i v době globalizace v sousedství moderních důrazů ještě stále odráží i koncept národní hudební kultury z devatenáctého století. Orchestru, který přirozeně vzorovými interpretacemi pečuje o odkaz českých skladatelů, na prvním místě Antonína Dvořáka, který chvíli, ale významně stál u jeho kolébky.

 

1108

 

---------------

 

125 let České filharmonie

Dnes uplynulo 125 let od chvíle, kdy se začala psát historie České filharmonie koncertem, který řídil v Rudolfinu 4. ledna 1896 Antonín Dvořák. Jeho skladby provázejí od té doby národní orchestr při vystoupeních doma i v cizině. Začátky tělesa však nebyly vůbec jednoduché. Podobně jako ve Vídni založili i v Praze filharmonii členové operního orchestru. Na rozdíl od svých rakouských kolegů, kteří jsou dodnes zaměstnanci Vídeňské státní opery a Vídeňskou filharmonii provozují jako soukromý spolek, dostali čeští hudebníci po založení filharmonie z divadla výpověď a museli se živit sami. To jim však dalo pevnou vůli a vnitřní sílu, které orchestr provázejí dodnes.

Při oslavách výročí se většinou vzpomíná na největší úspěchy, slavnostní koncerty jsou přehlídkou toho nejlepšího, co může orchestr nabídnout. Nic z toho nám současná situace neumožňuje. Má to však i své nesporné výhody: díky tiché oslavě 125 let máme čas si uvědomit, komu a čemu Česká filharmonie vděčí za své dnešní postavení. Máme čas vzpomenout si na Václava Talicha, který svou neúnavnou prací pozvedl Českou filharmonii z lokálního tělesa na orchestr světové úrovně. Na Rafaela Kubelíka, který dosáhl převedení filharmonie pod stát a po emigraci se k ní na konci kariéry vrátil, čímž symbolicky završil návrat svobody do naší země.

Máme čas uvědomit si, jak moc dokázal Karel Ančerl otevřít Českou filharmonii světu a obstát v těžké konkurenci na nahrávkách i koncertech, a připomenout si noblesu, s níž dovedl Václav Neumann orchestr k listopadu 1989 a dodal mu odvahu být živou součástí velkého dějinného okamžiku. Máme čas vrátit se jen o pár let zpátky k Jiřímu Bělohlávkovi, jehož životní příběh se naplnil návratem do čela filharmonie a přinesl orchestru zpět stabilitu a umělecký lesk.

Máme čas na to, abychom si jasněji uvědomili, že opravdovým měřítkem úspěchu není počet koncertů na slavných pódiích, hostujících hvězdných dirigentů nebo množství ocenění za nahrávky. To vše je totiž jen důsledek víry lidí, kteří nepochybují o smyslu České filharmonie od jejích počátků: muzikantů několika generací, pracovníků zázemí orchestru a také posluchačů, kteří filharmonii dávají to nejlepší v dobrých i těžkých časech. Dovolte mi proto vyslovit přání, abychom výročí orchestru prožili jako rodinnou oslavu, při které nemusí znít hudba ani bouchat šampaňské, ale rozjasní ji příběhy všech, kteří dali České filharmonii život a přivedli ji šťastně až do roku 2021.

 

David Mareček

generální ředitel České filharmonie

 

Foto: Fb a archiv ČF, Wikipedie, Petra Hajská

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.