KlasikaPlus.cz© - portál o klasické hudbě

PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

...váš vyladěný partner

english

Pohledem Petra Vebera (33)
Ryba, epidemie a Vánoce aneb Kdo koho dostane english

„Teď v zimě to bylo a je horší. Další omezení, nová a nová… a vidina konce dočasnosti téměř nulová.“

„Aby se muzikanti a ti, co hudbu rádi poslouchají, nehroutili, potřebují s muzikou živý, plný, bohatý a obvyklý kontakt. Ale normálně potřebují žít i všichni ostatní lidé.“

„Bývaly doby, kdy ještě skladatelé uměli s upřímným patosem napsat něco burcujícího.“

Rybu jsme na Vánoce letos jíst ještě směli. Kolik chystaných a toužených provedení České mše vánoční Jakuba Jana Ryby jsme museli odpískat, nikdo nespočítá. Hudební symbol českých Vánoc, známý, populární, obecně sdílený a zlidovělý, oněměl. Život bez tradic a rituálů ztrácí velký kus obsahu. Pokud se tak někomu na přelomu adventní a vánoční doby přizvedla míra otrávenosti a nenaloženosti posledních týdnů a měsíců, měl legitimní důvod. Ale přesto by mělo současně neustále také zaznívat: nás nedostanou.

Tak nám letos zrušili nejen Velikonoce, ale i Vánoce. Dvoje nejdůležitější křesťanské svátky v roce – dvě vzpomínky na Spasitele, transformované ve většinové společnosti na „svátky jara“ a „svátky klidu a pokoje“, letos snad trochu méně svátky konzumu – propluly našimi kalendáři, aniž bychom se oficiálně směli navštěvovat, sdružovat, poslouchat společně hudbu… a zpívat. Už na jaře to samozřejmě vadilo, ale vidina, že omezení kvůli nové nemoci jsou dočasná, nějak pomohla. Teď v zimě to bylo a je horší. Další omezení, nová a nová… a vidina konce dočasnosti téměř nulová.

Jedna věc jsou nedozírné ekonomické ztráty, které nikdo nespočítá a jejichž opravdové důsledky teprve poznáme. Může za ně virus a neschopnost správců světa se s ním vypořádat nějak chytřeji a velkoryseji, za více méně normálního běhu života, bez poškozování všeho, co pak návazně vynucuje kompenzace. Tady nelítají třísky, když se kácí les. Tady se kvůli třískám ničí celé lesy.

Druhá věc jsou škody, které vznikají v každém z nás a kompenzovat se nijak nedají. Smutek, letargie, vyhoření, lhostejnost… Ani ne tak z nemoci samé, jako ještě víc z toho, co se děje ve válečném stavu kolem ní. Ale zklamání, frustraci a depresím se dá do určité míry čelit.

Jeden majitel malé restaurace, balancující jako ostatní jemu podobní v mnohaměsíčních ztrátách nad propastí krachu, to vyjádřil jasně: Ekonomika je totální průšvih, ale nesmíme se k tomu ještě zbláznit! – Má to jediný háček. Aby se muzikanti a ti, co hudbu rádi poslouchají – pokud zůstaneme jen u klasiky – ekonomicky, psychicky a lidsky nehroutili, potřebují s muzikou živý, plný, bohatý a obvyklý kontakt. Ale normálně potřebují žít i všichni ostatní lidé. Samozřejmě také ti, co provozují restaurace, a ti, co do nich chodí. Každý v té své bublině.

Všemi možnými demokratickými cestami, vedenými rozumem, by mělo světové společenství směřovat k tomu, aby jeho správci, to znamená vlády a vládci tam i tady, nepáchali a nezmnožovali škody na lidech. Nikdy a ve jménu ničeho. Ani zvrácených idejí, ani svatých ideálů, ani dobyvačných choutek, ani obrany nebo ochrany zdraví.

Jaká je míra dočasnosti? Když před půlstoletím přijely z Východu do Československa tanky, nikdo si neuměl představit, že tu zůstanou přes dvacet let. Když lidem při prvním výročí došlo, že „tato noc nebude krátká“, a když zjistili, že se s tím nedá nic moc dělat, dostavila se letargie… a pak snadněji přišla normalizace. Teď přikvačil z Východu virus. Roční výročí se blíží. Co přijde dál? Zkusme si aspoň v době absurdního zákazu nočního vycházení zatím třeba doma opakovat: Nás nedostanou.

V zájmu zachování zdravého rozumu v nedobrých časech funguje také humor. Pověstné bývaly protirežimní vtipy, ty nejlepší, co mezi lidmi kolovaly, pomyslně soutěžily o „zlatou mříž ministerstva vnitra“. Snad jsou i teď nějaké aktuální k mání.

A ještě něco. Bývaly doby, kdy ještě skladatelé uměli s upřímným patosem napsat něco burcujícího: kantáty „Neustupujte“ nebo „Bláznovská zvěst“, kdy vznikaly „Leningradské symfonie“ a různé „Hudby pro Prahu 1968“, kdy býval povzbuzujícím hudebním jinotajem citát gregoriánského chorálu… Co na přelomu let 2020 a 2021 komponují naši současníci?

———————–

Naše loňské uvažování nad Českou mší vánoční si připomeňte ​ZDE.

Foto: Petr Veber, Pixabay, B. Kudojarov

Petr Veber

Novinář, hudební kritik

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispíval do odborných českých hudebních měsíčníků i do deníků a dalších časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe například do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas, publikoval na internetu. Píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem a spolumajitelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...



Příspěvky od Petr Veber



Více z této rubriky