neděle, 08 listopad 2020 17:54

Klasika v souvislostech (4)
Dědicové Bílé hory

Autor:

„S premiérou Hymnu Dědicové Bílé hory, který je dnes možné slyšet koncertně jen vzácně, se Dvořákovi na jaře roku 1873 dostalo prvního obecného uznání.“

„V dané politické situaci námět u tuzemské veřejnosti silně rezonoval, aniž by tehdy byla důležitá náboženská stránka historické události.“

„V české hudbě po Dvořákovi bělohorské téma už příliš nefiguruje. Snad pouze zprostředkovaně v případě inspirace dílem a odkazem Komenského… A pak u Karla Kryla.“

 

004

 

Premiéra kantáty Hymnus Dědicové Bílé hory se stala pro začínajícího skladatele Antonína Dvořáka významným okamžikem. Vlastenecké dílo zaznělo poprvé v Praze v březnu 1873 a bylo dobovým triumfem. V den čtyřstého výročí bitvy na Bílé hoře nedlouhou skladbu pro sbor a orchestr připomínáme nejen jako počátek vnímání violisty a varhaníka Dvořáka coby autora, ale i jako jeden z překvapivě vzácných příkladů hudebního díla bezprostředně inspirovaného dalekosáhlými následky události z 8. listopadu 1620.

Potlačením povstání nekatolických stavů, jejich vojenskou porážkou na Bílé hoře, začalo pro český stát období definitivní vlády a nadvlády Habsburků, léta germanizace a rekatolizace, a proto i kulturního vykořenění a masivního exilu. Rebelie šlechticů, vymezujících se proti královské moci a hájících dosaženou náboženskou pluralitu a snášenlivost, stála na počátku třicetileté války. Český národ po Obnoveném zřízení zemském přišel o velkou část svých elit. Později, v době národního obrození, vzhlíželi politici, intelektuálové a umělci k vytoužené rovnoprávnosti a nakonec i k národní a státní samostatnosti pod výrazným vlivem traumatizující bělohorské zkušenosti, ze které se stal mýtus a symbol.

 

006

 

Právě v tomto kontextu zhudebnil Antonín Dvořák povzbudivý závěrečný hymnus z epické básně Vítězslava Hálka, zachycující smutný osud zklamaného národa i jeho nadějný výhled do budoucna s vizí osvobození Vlasti. V dané politické situaci, po Rakousko-uherském vyrovnání a v době nenaplňované touhy a zmařených nadějí po podobné autonomii Českého království, námět u tuzemské veřejnosti silně rezonoval, aniž by tehdy byla důležitá náboženská stránka historické události. Uplatnění konfesního pohledu by katolíka ve věci Bílé hory muselo vést jinam…

Dvořák v roce 1871 opustil místo violisty Prozatímního divadla. Za působení v tamním orchestru spoluúčinkoval mimo jiné při premiérách Smetanových oper Braniboři v Čechách, Prodaná nevěsta a Dalibor. Pod Smetanovou taktovkou naopak zazněla v roce 1874 premiéra Dvořákovy Třetí symfonie. To už její autor působil jako varhaník v kostele sv. Vojtěcha nedaleko Prozatímního divadla a byl rok ženatý s Annou Čermákovou. S premiérou Hymnu Dědicové Bílé hory se mu na jaře roku 1873 dostalo opravdu obecného uznání. Dvaatřicetiletému skladateli se totiž podařilo vytvořit homogenní, stylově jednotný celek, ve kterém už jasně začíná vynikat nejen jeho instrumentační umění, ale také invenční práce s hudebními motivy a schopnost přesvědčivě propojit sborové těleso s instrumentálním souborem. Na závěrečných slovech „Poklekněm k ní u zbožném zanícení, pozvedněm ruku u bratrském chvění, a nechť nám cesta slavná, třebať krátká – jeť jedna vlast, jeť jediná jen matka!“ vybudoval Dvořák opravdu efektní slavnostní gradaci.

 

003

 

„Celé to dílo jest jako z jedné litiny – vše se hrne kupředu bezpřetržitým proudem pravdivé, výrazuplné deklamace, s živými barvami orchestrálními i ve formách bohaté polyfonie. Je to pravý hymnový styl, lapidární, velkolepý; myšlenky mužné, rekovné, kresba mistra nové doby důstojná, zkrátka: vstříc nám tu vane duch, jenž snoubí se v krásný celek s Hálkovým,“ napsal v časopise Dalibor Ludevít Procházka a přiznal, že již dávno nebyl „tak do nejhlubšího nitra rozechvěn skladbou hudební jako tentokráte, i sdílel jsem bez rozpaků všeobecné to nadšení obecenstva…“ Skladba zazněla 9. března v podání pražského pěveckého spolku Hlahol za řízení Karla Bendla na Žofíně, tamtéž, kde se pak konalo v listopadu 1882 první souborné provedení cyklu Smetanových symfonických básní Má vlast.

Hymnus Dědicové Bílé hory je dnes možné slyšet koncertně jen vzácně. Překonaly ho Dvořákovy mnohem rozsáhlejší vokálně-instrumentální kompozice Stabat mater, Svatební košile, Requiem a Svatá Ludmila. Povědomí o jeho prvním kantátovém díle se vytratilo. Také námět vyvanul. Náboženské hledisko bělohorské porážky většinová veřejnost nevnímá a nejsou pro ni zajímavé ani vlastenecké akcenty, v devatenáctém století ještě silně prožívané. Vždyť i Bedřich Smetana původně v souvislosti s Mou vlastí uvažoval také o Řípu, Lipanech a Bílé hoře…

 

002

 

S dobou rudolfinské Prahy, stavovského povstání a Bílé hory souvisejí přinejmenším tři jména z oblasti staré hudby: Jacob Regnart, Philip de Monte a pak Kryštof Harant, jeden z nekatolických „pánů“ popravených v roce 1621. Druhý život „Bílé hory“ už se netýká jmen, ale tradic, schémat a mýtů: vítězství a porážky, role katolické církve, česko-německého národního sporu…

V literatuře, filmu, dramatu a malířství jde o častější námět. Včetně Jiráskova románu Temno z roku 1915.

V české hudbě však po Dvořákovi bělohorské téma už příliš nefiguruje – snad pouze zprostředkovaně v případě inspirace dílem a odkazem pobělohorského protestantského exulanta Jana Amose Komenského u Jaroslava Krčka, Otmara Máchy a Petra Ebena. A pak u Karla Kryla. Bělohorská bitva byla z vojenského hlediska vlastně nepříliš významnou šarvátkou, měla však až apokalyptické důsledky a stala se skutečným symbolem osudové porážky a počátku národní poroby. A tak není divu, že svérázný básník, bard s kytarou, zpívá za začátku okupace na albu Rakovina z roku 1969 v songu Bílá hora (Poslední Moravan) o „…rudém kohoutovi, který na obzoru roztahuje spáry“, o tom, že „…zlatá doba nenastává… Bude kamenná. Bude kamenná…

 

005

 

Foto: Wikipedie, Jiří Sláma, www.antonin-dvorak.cz

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.