„Dodnes, když slyším hrát Chopina, mi to připomíná tatínka.“

„Když jsem byl po okupaci v Americe a v rozhlase hráli Smetanu nebo Dvořáka, tak jsme si se ženou řekli: Vždyť ta země je tak krásná, měli bychom se tam vrátit! A stalo se.“

„Zcela specifická virostatika neexistují skoro proti žádnému viru. Myslím, že to tak zůstane i u koronaviru. Je důležité, aby tady byla vakcína, ale skutečně kvalitní a účinná.“

Biochemik, vysokoškolský pedagog, bývalý předseda Akademie věd a také Učené společnosti České republiky. Profesor Václav Pačes je ale také vděčným posluchačem klasické hudby a vesměs kulturním člověkem. Vzhledem k současné době a jeho oboru jsme se ale v RozhovoruPlus nevyhnuli také aktuálním otázkám týkajícím se koronaviru a výzkumu, ať už léčiva nebo vakcíny.

Vás asi, pane profesore, lidé moc neznají z hudební stránky, spíš vás registruji jako vědce. Jaký je váš vztah k hudbě?

Ten začíná už v brzkém dětství. Když jsem byl malý kluk, to se ještě pracovalo v sobotu, byla škola a až v neděli byl volný den, bylo mi tou dobou třeba pět let, tak můj tatínek sedal v neděli odpoledne ke klavíru a hrával. Otec byl lékař, chirurg, měl takové šikovné dlouhé prsty, což mu bylo nápomocné nejenom v jeho profesi, ale možná kvůli tomu i velmi dobře hrál. Miloval Chopina, dokonce napsal stať o jeho pobytu v Mariánských lázních, kam jezdíme, a byl také členem chopinologické společnosti v Polsku. Já jsem vždycky sedával poblíž a moc se mi to líbilo. Dodnes, když slyším hrát Chopina, mi to tatínka připomíná.

A vy jste hrával?

Nehrál. Sice jsem chodil na hodiny, ale, upřímně řečeno, byl jsem příliš roztěkaný a možná i líný. Vzpomínám si, že tenkrát se vyučovala hra na klavír, alespoň jak to bylo se mnou, velmi nezáživně. Hráli jsme podle „Bayerovky“, tehdy se té německé učebnici, která byla jistě vynikající, tak se to říkalo, ale pro malého kluka byla velmi nezáživná. Mě to nebavilo a nerad jsem cvičil, takže jsem toho později nechal. Taky jsem hrál trochu na kytaru, hlavně v době skautingu, byl jsem v pátém oddílu vodních skautů, tehdy v době reálného socialismu ukrytým pod Yacht Klubem v Podolí. U táboráku se vždy hrálo a zpívalo, ale to bylo jen pár akordů, tonika, dominanta, subdominanta (směje se), takže nemůžu o sobě říct, že bych nějak hrál.

Nebylo tatínkovi líto, že jste u klavíru nezůstal, když on hrál tak dobře?

Víte, otec byl hodně zaneprázdněný, takže ne. A vždycky říkal, že vlastně neměl příliš času na naši výchovu, myslím tím s mým bratrem, a děkoval dvěma lidem, kteří se o nás starali kromě maminky. Byl to náš skautský vedoucí Jaroslav Novák zvaný Braťka a potom fantastická paní Paula Stuchlíková, což byla teta Vladimíra Neffa, který o ní také píše ve své pentalogii Sňatky z rozumu, Císařské fialky a tak dále. Úžasná paní, která vyučovala snad dokonce pět jazyků. Chodil jsem k ní na angličtinu, francouzštinu a němčinu a kromě toho také vyučovala hru na klavír, ale ne mě. K ní jsem chodil moc rád. Vždy jsme se bavili, jak ona zamlada, když jí zemřel manžel, se starala o svého bratra, což byl Vojtěch Mastný, který byl naším velvyslancem v Londýně a tam byl pak vystřídán Janem Masarykem. Pak se stal, což byla do jisté míry jeho smůla, velvyslancem v Berlíně. A právě on to byl, kdo s ministrem zahraničí Františkem Chvalkovským přebíral Mnichovský diktát. A protože on nebyl ženatý, tak se mu ona starala o domácnost a znala všechny diplomaty nejenom naše, ale i cizí, protože s ním žila v těch městech, kde byl velvyslancem. Byla to taková malá, roztomilá dáma. A mám k ní ještě takovou zajímavou historku. Samozřejmě po roce 1948 byla nechaná na pospas době, protože byla z buržoazní rodiny, měla jen několik set korun penze, ale stále bydlela ve velkém rohovém domě na Žižkově, který je také popisován ve zmíněných Neffových knihách. Měla tam veliký byt, ale byla sama, takže po roce 48 přišli a řekli: Paní Stuchlíková, tady nemůžete být, to je příliš velký byt, my vám ho rozdělíme.“ Tak dobře prý… ona tam seděla a dívala se na zedníky, kteří tam stavěli zdi, osadili dveře a ona seděla a říkala: To děláte moc šikovně… A když skončili, tak jim řekla: Je to opravdu moc hezky udělané, jenom nevím, jak odtamtud někdy budete stěhovat moje dva klavíry! Oni tam totiž udělali velmi malé dveře a ona měla dva nádherné nástroje, jednoho Bechsteina a jednoho Stainwaye, a tak to říkala s takovou mírnou ironií (směje se)… Co se s nimi nakonec stalo, nevím, ale asi určitě museli bourat zeď, když se měly klavíry stěhovat.

Ale to není jediná návštěva, na kterou rád vzpomínáte…

V žádném případě! Můj tatínek se znal skvěle s Werichem a vždy na Štědrý den jsme k nim na chvíli chodili. Paní Zdeňka vařila šoulet a scházely se tam velké osobnosti, třeba dirigenti Václav Neumann a Karel Ančerl, hudební skladatel Julius Kalaš a další. Tatínek mě tam brával, to jsem byl tehdy malý kluk. A proto jsem tam směl, protože jak známo, kromě herečky Jaroslavy Adamové tam žádné ženy nechodily, byla to mužská záležitost. A tam jsem také poznal, že čím je člověk úspěšnější, myslím tím, že skutečně něco dokázal třeba v hudbě nebo v umění, tak tím zpravidla bývá skromnější. Jde to ruku v ruce. Takže to vlastně byli úplně obyčejní lidé, kteří tam vyprávěli historky, já jsem tiše poslouchal a byl jsem šťastný.

My jsme teď u vás v Ústavu molekulární genetiky Akademie věd České republiky, máte vůbec čas na rodinu, nebo jste víc doma tady?

Je pravda, že jsem hodně času trávil v práci, zejména zamlada kolem roku 1968, když jsem psal disertaci, to sem zrovna vstoupily armády našich takzvaných přátel. To se nezapomíná. Nebylo výjimkou, že jsem si do laboratoře vzal karimatku a spacák a zůstával jsem tady i přes noc a dělal experimenty. A psal jsem, abych disertaci rychle dokončil a obhájil a mohl odjet do Spojených států, dokud to ještě šlo. Teď už je to trochu jiné, už tolik v práci nepobývám a jsem tady spíš v takovém emeritním statusu. Navíc teď, kdy tu máme tu koronavirovou infekci a s ní spojené problémy, náš ředitel doporučil starším zaměstnancům, aby raději pracovali doma. Takže už tolik v laboratoři neposkakuji, ale, upřímně řečeno, tady v laboratoři se mi pracuje daleko lépe než doma, protože tam mě stále něco rozptyluje (směje se). Mimo jiné mám totiž šest vnoučat. A co je možná legrační, je jejich věkový rozdíl. Nejstarší vnučka se nedávno vdala a dokončila medicínu a té nejmladší je jeden rok. Kromě toho mám ještě další dvě vnučky a další dva vnuky.

Vraťme se do doby vašich studií, jakou roli pro vás hrála hudba v tomto období?

To přišlo období černých desek a klasické hudby. Tatínek měl gramofon a sbírku ještě z první republiky, byly tam mimo jiné také desky R. A. Dvorského, Voskovce a Wericha, z pozdější doby Suchého a Šlitra… Tehdy jsem ty písničky uměl nazpaměť. Ale také tam byly klasické skladby. A když jsem se učil na zkoušky na Přírodovědecké fakultě, tak jsem si k tomu na pozadí tiše pouštěl právě ty. Docela mě to uklidňovalo. Oblíbil jsem si tehdy třeba osmou symfonii Antonína Dvořáka. Když jsme se pak později v Americe a s mojí ženou rozhodovali, jestli tam máme po roce 1968 zůstat nebo se máme vrátit, tak se několikrát stalo, že v rozhlase hráli třeba Smetanovu Mou vlast nebo právě Dvořákovou Anglickou nebo Novosvětskou, a my si řekli: Vždyť ta země je tak krásná, měli bychom se tam vrátit! A stalo se.

Jakou roli ve vašem životě hraje opera? A co bylo impulsem k tomu, abyste si ji objevil?

Mě zaujala knížka Anny Hostomské Kouzelný svět opery, která byla velkou znalkyni opery a měla i zajímavé pořady v rozhlase. Čítával jsem si v ní o postavách a o titulech a díky tomu začal pozvolna na opery chodit. Ale zůstávám na povrchu a mám rád spíš známější tituly a melodie. Ještě k Anně Hostomské… To se všeobecně neví, ona byla teta mého mladšího spolupracovníka a ředitele Ústavu organické chemie a biochemie Akademie věd Zdeňka Hostomského, který je nejen vynikající molekulární genetik a také velmi hudebně nadaný člověk, stejně jako jeho teta. Navíc mnoho vědců a také lékařů je hodně svázaných s hudbou. Buď sami hrají, nebo jsou velcí znalci. Hudba oslovuje přemýšlivé lidi, kteří ji vnímají jako kompenzaci přílišné racionality, ve které se pohybují. A vybavují se mi další jména, třeba profesor Jaroslav Koutecký nebo profesor Petr Hach, který byl děkanem 1. Lékařské fakulty a bohužel už není mezi námi. Vzpomínám, že v hlubokém reálném socialismu byla v televizi jakási soutěž, tuším Deset stupňů ke zlaté nebo tak nějak, on tam soutěžil v hudbě a byl neuvěřitelný! Jemu stačilo, aby se pustilo z jakékoliv skladby několik taktů a hned věděl, o jakou skladbu jde a kdo jí složil. Na mě to velmi zapůsobilo, jak někdo může hudbě tak rozumět a dovede se v ní orientovat. A ještě jednu věc považuji za důležitou. Je dobré, když se aktivně hraje. Já už nevím, kdo řekl, že je daleko cennější sice špatně, ale něco zahrát sám, než jít na sebe lepší koncert a pasivně poslouchat. Nevím, jestli je to pravda, ale možná na tom něco bude.

Nemůžu se nezastavit u zvláštní doby, kterou teď prožíváme. Přinesla mnohá omezení i pro kulturu a kulturní život. Jak vy jako biochemik a člověk u zdroje informací i samotných výzkumů vnímáte současné dění?

Vždy jsem si myslel, že když se člověk rozumně zamyslí a použije selský rozum, není třeba u epidemií nebo pandemií příliš mnoho nařizovat a nějak omezovat lidskou činnost. Nakonec jsem dospěl k názoru, že to tak úplně není a že je třeba, aby se určité doporučení nebo příkazy formulovala. Viry, které se přenášejí kapénkovou cestou, se samozřejmě dostávají do lidského těla a první na ráně jsou plíce, takže se objevují zápaly plic a další komplikace, které mohou být v určitých případech až smrtelné. Ale virus pak může jít i dál a napadat i jiné orgány, třeba ledviny nebo srdce. Ale stejné je to u chřipky, i ta je těžké onemocnění a i u ní jsou případy, kdy lidé mají těžké nebo trvalé následky Já jsem toho příklad. Kdysi jsem dostal těžkou hongkongskou chřipku. Byl to rok 1969, kdy jsem byl na univerzitě v Chicagu. Najednou jsem dostal dopis od maminky z Prahy, která psala, že je velká epidemie hongkongské chřipky a ať se nechám očkovat. A já jsem šel zrovna po kampusu a viděl jsem ceduli, že členové a pracovníci fakulty se mohu nechat očkovat proti této chřipce Tak jsem si říkal: to je prst boží, zrovna dnes jsem dostal dopis od maminky, tak se půjdu nechat očkovat. Jenže v té době se vakcíny dělaly velmi primitivním způsobem tak, že se vir izoloval a usmrtil tím, že se většinou protřepal fenolem, který se pak zase odstranil a ty virové částice už nebyly infekční, ale byly celé. U mé vakcíny se tehdy pravděpodobně nepodařilo zabít všechny částice viru, protože jsem pak dostal strašné horečky a zřejmě jsem se tou chřipkou nakazil. Od té doby mám určité příznaky, které se celou tu dobu se mnou táhnou. Dnešními metodami molekulární genetiky je snadné si přečíst úplnou dědičnou informaci kteréhokoliv organismu, včetně viru. Koronaviry nejsou výjimkou. Ale to ještě mnoho neznamená. Musíme najít takové činidlo, které zasáhne primárně nějaký životní pochod viru a tím ho vyřadí z činnosti, ale přitom neublíží hostitelského organismu. To je obecně problém všech léků. Málokteré nemají nějaké vedlejší účinky. Ve skutečnosti do dneška nemáme účinná a selektivní virostatika. Všechno jsou to látky, které více či méně poškozují organismus, ani ta slavná virostatika Antonína Holého nejsou bez vedlejších účinků, proto je tak důležité najít vakcínu, ale skutečně účinnou a kvalitní!

A pokud by někdo očkování třeba nemohl podstoupit kvůli nějakým kontraindikacím, nebo nechtěl, myslí současný výzkum nejen na vakcínu, ale také na vývoj léku?

Skutečně cílený lék, to je opravdu zapeklitá věc. Viry ke svému životu potřebuji infikovat buňku, takže vy potřebujete přímo zasahovat do organismu, kde se virus množí, to znamená do metabolismu člověka. Dnes si zatím musí s takovou nemocí poradit organismus sám. Imunita je úžasná věc a s většinou infekcí si poradí. A když už jste byla u toho očkování, nechápu zejména matky, které nenechají své děti očkovat povinnými vakcínami. Je velmi důležité, aby děti proočkované byly, protože z toho můžou být velmi zásadní komplikace.

Jak celou tu situaci odhadujete dál?

Zcela specifická virostatika neexistují skoro proti žádnému viru. Vždy mají nějaké vedlejší účinky a nikdy to nejsou stoprocentní léčiva. Myslím, že to tak zůstane i u koronaviru. Je důležité, aby tady byla vakcína, zatím je ale otazník, jak dlouho bude poskytovat imunitu proti koronaviru a jak dlouho tady bude účinná. To dnes nikdo neví. Já jsem si prakticky jist, že nějaké vakcíny budou vyvinuty, a doufám, že budou dostatečně otestovány, aby se mohly nasadit. Budou účinnější než je každoroční očkování proti viru chřipky, protože ten má úplně jiný mechanismus změny svého povrchu než koronavirus. Ten je daleko konzervativnější.

Takže je naděje, že dobrá a kvalitní vakcína bude specifická a déletrvající, tedy univerzálnější a na delší dobu?

Ano, vakcína na koronavirus by měla být trvalejší naše třeba vakcína proti chřipce. Chřipkový virus má totiž genetickou informaci rozdělenou do několika kusů, které se mezi sebou různě kombinují a tím dávají viru úplně jiný povrch. Zatímco u koronaviru je dědičná informace v jediném kuse, to znamená, že malé mutace vývoji viru tolik nevadí a nevedou ke změnám jako u chřipky. Vakcína by tedy mohla být déle trvající, rozhodně by nevyžadovala každoroční aplikaci. Vidím to nadějně.

———-

Velký rozhovor s profesorem Václavem Pačesem včetně asi dvou desítek skladeb, o kterých hovořil, si můžete poslechnout i na webu Českého rozhlasu D-dur, v archivu pořadu Na návštěvě.

Foto: Veronika Paroulková