neděle, 28 červen 2020 11:57

Varhany a varhaníci (12)
Bazilika sv. Petra a Pavla na Vyšehradě

Autor:

„Můžeme se domnívat, že vzhledem k významu a velikosti baziliky mohly být podmínky podobné bazilice svatovítské na Hradě, kde víme o varhanách od 13. století.“

„Jednotu se stylem a estetickým pojetím bohatě zdobeného interiéru baziliky tvoří od roku 1903 velké varhany z dílny bratří Paštiků.“

„Jedním z ´tajemství Vyšehradu´ je varhanní pozitiv, velmi vzácný nástroj velké historické a umělecké hodnoty, jehož citlivé a vysoce poučené restaurování je nezbytné.“

 

2

 

V pondělí mají svátek Petr a Pavel. Podle církevního kalendáře jde o slavnost svatých Petra a Pavla – katolických světců, dvou „sloupů církve“, v případě Petra nejvýznamnějšího z dvanácti Ježíšových apoštolů a v případě Pavla prvního velkého misionáře. Je jim zasvěcen nespočet kostelů, v Praze je to bazilika na Vyšehradě. Dnes večer v ní pokračuje festival Varhanní Vyšehrad… Dávnou i novější minulost místa – už 950 let spojeného s nepřetržitou existencí Královské kolegiátní kapituly, sboru církevních hodnostářů a kněží kolem kostela, významné církevní instituce se zásluhami o rozvoj vzdělanosti a umění – ale především chrám a v něm varhany z dílny bratří Paštiků přibližuje v rubrice SeriálPlus tamní varhaník Ondřej Valenta.

Situace Vyšehradu je v mnohých ohledech unikátní a těžko k ní nacházíme srovnání. Prošel v dějinách výkyvy od výsostného postavení panovnického sídla po úplný rozvrat. Bazilika tak stála v sousedství královských paláců stejně, jako vedle málo významného poddanského městečka či mezi vojenskými budovami. Z toho všeho nakonec vzešel jako místo mytické a pro český národ až posvátné. Nákladně přebudovaná bazilika na přelomu 19. a 20. století získala mimo jiné i jeden ze skvostů českého varhanářství.

Historie

Udělejme si úvodem přehled, co vše v průběhu dějin ovlivnilo vývoj Vyšehradu. Vyšehradská skála nad řekou Vltavou byla s přestávkami osídlena již od eneolitu. Bližší archeologické památky jsou poté až z 10. století našeho letopočtu, kdy se zde rozkládalo sídliště. Vyšehrad si za své sídlo zvolil (z důvodů sporů se svým bratrem, biskupem Jaromírem, který sídlil na Pražském hradě) první český král Vratislav I. (druhý toho jména jako kníže). Kolem roku 1070 zde také založil kolegiátní kapitulu, která byla vyjmuta z moci pražského biskupa a podléhala přímo papeži. Po Vratislavovi na Vyšehradě sídlili ještě jeho nástupci, knížata Konrád a Soběslavové I. i II. Poté ovšem Přemyslovci opět přesídlili na Pražský hrad a Vyšehrad stál stranou zájmu až do doby Elišky Přemyslovny a Karla IV.

Po obsazení Vyšehradu husity v roce 1420 byly budovy včetně kapitulní baziliky poničeny. Po husitských nepokojích bylo třeba Vyšehrad znovu oživit, a tak Jiří z Poděbrad roku 1452 vydává na Vyšehradě parcely pro stavbu domů zdarma. Dále se Vyšehrad rozvíjel jako běžné poddanské městečko až do roku 1639, kdy byl poničen bombardováním švédských vojsk. Následně bylo rozhodnuto o stavbě barokní pevnosti. S tou bylo započato roku 1653. Za oběť jí padla většina starších budov. Další stavební činností Vyšehrad ožil až v 19. století. Mezi lety 1889 – 1893 vzniká národní pohřebiště Slavín v sousedství baziliky. V roce 1911 byla zrušena pevnost. Postupně tak začal Vyšehrad získávat dnešní podobu.

 

100

 

Bazilika svatých Petra a Pavla

Spolu s kapitulou byla založena i bazilika sv. Petra (zasvěcení sv. Pavlovi přibylo později). Zakladatel kapituly, kníže Vratislav II., nanosil podle legendy do základů stavby dvanáct nůší kamene. Tato románská bazilika byla trojlodní, asi s rozměry 53 x 17 metrů. Vzorem jí byla nepochybně Spytihněvova bazilika na Pražském hradě – také měla apsidy na východním i západním konci. Měla také zvonici se zvony. Dále byla bazilika rozšiřována a dále zdobena až do doby, kdy při bojích mezi králem Václavem I. a jeho synem Přemyslem Otakarem vyhořela, načež byla opět opravena a přestavěna. Královna Eliška Přemyslovna trávila závěr svého života u svého nevlastního bratra, vyšehradského probošta Jana III., Volka. Vynakládala značné snahy o zvelebení kapitulního kostela. Na její snahy navázal Karel IV., který nechal baziliku významně rozšířit. Přesněji řečeno prodloužit – přístavbami na západní i východní stranu. Na západní straně vzniká gotické trojlodí s bočními kaplemi a atriem před vstupem a na východě vysoký gotický chór. Tento komplex zřejmě záměrně spojených částí různého stáří vytvořil dohromady největší sakrální stavbu předhusitské Prahy – kapitulní kostel tehdy dosáhl délky 110 metrů. Po poničení husity kostel sice byl používán, ale spíše v provizoriu. K významnější opravě došlo až ve třetí čtvrtině 16. století, ale zásadní změny doznal po roce 1723, kdy byla zahájena přestavba (trvající šest let) pod vedením F. M. Kaňky (snad podle plánů G. Santiniho). Rozvržení chrámu se však i přes nové barokní průčelí a klenutí shodovalo se základní osnovou západní karlovské přístavby.

Z iniciativy probošta Václava Štulce bylo započato na konci 19. století s novogotickou přestavbou, která měla za cíl vyjádřit gotickou podobu kostela ve 14. století. Přestavba probíhala v letech 1885 – 1903 podle plánů Josefa Mockera. Bylo prodlouženo kněžiště, ale jinak zůstal zachován obrys karlovské stavby. Bazilika byla nákladně vyzdobena. Získala podobu, v jaké jí známe dnes. Poslední významná oprava proběhla v letech 1979 – 1994. Na konci 20. století byly do věží doplněny také zvony, kterých je dnes dvacet a jsou součástí zdejší zvonohry. V roce 2003 byl chrám papežem Janem Pavlem II. povýšen na baziliku minor.

 

1010

 

Předchůdci dnešních varhan

Nyní již konkrétněji k varhanám. Vyšehrad byl poničen hned v první fázi husitských bouří. K tomu se dočteme, že „dne 1. listopadu 1420 při pustošení Vyšehradu vzaly za své také varhany“. To je nejstarší informace o varhanách na Vyšehradě, kterou máme. O dřívější situaci nemáme zpráv. Můžeme se jen domnívat, že vzhledem k významu a velikosti baziliky mohly být podmínky podobné bazilice svatovítské na Hradě, kde víme o varhanách od 13. století. Stejně tak chybí zprávy i pozdější, a to až do roku 1795, kdy postavil dvoumanuálové varhany Anton Reiss.

Anton Reiss patřil k významným českým varhanářům se zkušenostmi i ze zahraničí. Jeho dílo je hodnoceno velmi vysoko. Pracoval mimo jiné na údržbě varhan na Strahově, v katedrále sv. Víta, přenesl varhany z kostela sv. Máří Magdalény do Trutnova, ale také vytvořil řadu vlastních nástrojů. Mezi jeho vlastní díla patří zejména varhany v kostele Nejsvětější Trojice ve Slaném, sv. Jakuba na Zbraslavi, sv. Salvátora u paulánů na Starém Městě (po zrušení kláštera je sám přenesl do litoměřické katedrály). Přesná podoba jeho varhan na Vyšehradě není známá, leccos si však můžeme dovodit podle porovnání jeho dochovaných nástrojů.

Velké varhany

Jednotu se stylem a estetickým pojetím bohatě zdobeného interiéru baziliky tvoří od roku 1903 velké varhany z dílny bratří Paštiků. Při přestavbě baziliky zjevně byly do velkorysých plánů zahrnuty i varhany, které tak mohli jejich autoři postavit jako skutečně reprezentativní nástroj ve vrcholně romantickém duchu o 49 rejstřících. Impozantní je už samotná skříň, kterou tvoří dvě věže po stranách a střední, nižší část mezi nimi pod oknem. Skříň je zdobená řezbami v neogotickém stylu.

Reprezentativní hrací stůl je velmi vkusně a přehledně uspořádán. Ve čtyřech řadách nad sebou je symetricky rozmístěno šedesát táhel rejstříků a dalších ovládacích prvků. Pod manuály jsou umístěny navíc ovladače kombinací a mezi manuály a notovým pultem po celé délce hracího stolu je vsazena lišta pro přípravu volné kombinace. Lišta je vybavena zmenšenými rejstříkovými štítky ve stejné barevnosti jako u ručních rejstříků, nad kterými je vždy po jednom táhélku.

 

6

 

Zvuková stránka nástroje vychází z vrcholně romantického ideálu. Nástroj má velké množství rejstříků v základní, tedy osmistopé poloze. Rejstříky jsou velmi citlivě intonovány tak, že nástroj díky tomu je schopný vytvářet řadu velmi jemně odstíněných zvukových barev. Zajímavostí je rovněž výbava šestnáctistopými rejstříky v manuálech – těch je zde pět (!) v různých barvách; a jazykové rejstříky – po jednom v každém manuálu (od znělé Trompety a Pozounu, přes zpěvný Klarinet k jemnému Hoboji). Naproti tomu alikvotních hlasů je zde poskrovnu a slouží k dotvoření barevného spektra. Jsou to jemné flétnové hlasy umístěné v žaluziové skříni. Smíšené hlasy, dvě Mixtury, Kornet a Kvinta dvojitá, jsou rozděleny mezi první a druhý manuál. Třetí manuál neměl v tehdejší estetice konkurovat ostatním manuálům silou, ale být jejich jemnějším protějškem. Varhany jsou zachovány z větší části v původní podobě. Při opravě v letech 1992 – 1994 firmou Rieger-Kloss byla část pneumatické traktury převedena na elektrickou, jinak vše zůstalo beze změny.

Nástroj je dále vybaven řadou pomůcek, které po dobovém zvyku usnadňují hru, zejména registraci, tak, aby byl varhaník co nejsoběstačnější. Tyto pomůcky jsou důmyslně koncipované a navzájem se doplňují – třetí manuál je v žaluziích, promyšlený a nenahodilý je výběr oktávových spojek, šest pevných kombinací, jedna volná kombinace a k tomu crescendový válec s vypínačem.

 

10

 

Bratři Paštikové

Bratři August, Josef a Bohumil Paštikové, tvůrci vyšehradského nástroje, se vyučili v Praze a v Německu. V devadesátých letech devatenáctého století začínají pracovat společně. Podnik Bratři Paštikové sídlil částečně na pražském Žižkově, kde pracovali Josef a Bohumil, a v Čestíně na Kutnohorsku, kde pracoval August. Po smrti Josefa (1918) zaniká společný podnik, ale Bohumil i August ještě pokračovali v samostatné činnosti. Bohumil se sídlem ve Staré Boleslavi a August dále v Čestíně.

Mezi jejich nejcennější nástroje patří trojice velkých třímanuálových varhan – Emauzský klášter v Praze (1897/8, 64 rejstříků), katedrála sv. Petra a Pavla v Brně (1909, 65 rejstříků) a vyšehradský kostel sv. Petra a Pavla. Povšimněme si, že z této trojice je dodnes již zachován pouze nástroj vyšehradský. Varhany v Emauzích byly zničeny v závěru II. světové války a brněnské varhany byly velmi výrazně předělávány. Celkem tito tři bratři, ať již společně nebo samostatně, postavili více než stovku varhan.

 

11

 

Jejich nástroje byly a jsou ceněny pro svoji: „krásnou, mohutnou intonaci, přesný chod vlastní zdokonalené a patentované pneumatické traktury s účelně vybavenými hracími stoly a dokonalými pomocnými zařízeními.“ Při popisu emauzských varhan jsou označováni jako: „varhanáři-umělci“, kteří „podali hlasy v dokonalém intonačním odlišení jednotlivých zvukových povah. Při tom i příhodná volba mensur byla splněna takřka bez námitek; vícenásobné, krásně posazené smíšené hlasy dodávaly plenu nevtíravý lesk…“ a dodává se, že „Znaky poctivé práce varhanářské […] ukazují varhany postavené firmou Bratří Paštikové.“

Pozitiv

A ještě příslovečná „třešnička“. Donedávna stál v Šancovské kapli varhanní pozitiv bez povšimnutí. Na první pohled nástroj v hnědé skříni nepůsobí nijak zajímavě. Při bližším zkoumání nástroje bylo však zjištěno, že jde o velmi kvalitní práci. Při otevření vzdušnice jsme objevili štítek s podpisem autora i datací vzniku nástroje! Tento pozitiv je dílem ceněného varhanáře Leopolda Spiegela, který je zde podepsán jako „c. a k. dvorní stavitel varhan a klavírů usazený na Malé Straně“, a byl dle zápisu dokončen 15. srpna 1717. Jde pravděpodobně o jediný Spiegelův dochovaný pozitiv. Původně byl určený pro některý z pražských kostelů, ale jeho postupné putování, včetně jeho zatím poslední cesty na Vyšehrad není zdokumentované, a je tak (s nadsázkou řečeno) jedním z „tajemství Vyšehradu“. Jde bezpochyby o velmi vzácný nástroj velké historické a umělecké hodnoty, jehož citlivé a vysoce poučené restaurování je nezbytné. Zatím není v použitelném stavu.

 

1030

 

V průběhu dějin se na vyšehradském kůru vystřídala řada varhaníků, chorregentů, kantorů a jiných hudebníků. O mnohých máme jen málo zpráv a o velké řadě z nich žádné. Tři z těch, které známe, bych rád uvedl blíže.

 

Karel Václav Holan Rovenský

Tato výrazná osobnost českého baroka s velmi pestrým životem se při své pouti mezi jednotlivými působišti zastavila i na Vyšehradě. Mezi lety 1690 a 1704 zde působil jako varhaník a podle jeho podpisu z roku 1693 i jako „kapelmistr“. V této době, při svém pobytu v Praze, také spolupracuje na tisku svých děl na Starém Městě. Je to tedy období, kdy souběžně se svým působením na Vyšehradě vydává díla, která hrají významnou roli v našich hudebních dějinách. Můžeme se pouze domnívat, ale snad ne zcela scestně, že tato díla zaznívala vůbec poprvé pod jeho vedením právě z vyšehradského kůru.

Prvním dílem, vydaným v 1690, jsou Pašije P. Ježíše Krista podle sepsání sv. Matouše. Tyto jednohlasé pašije následovaly v roce 1692 Pašije podle sepsání sv. Jana, jejichž melodie také vycházejí z chorálu. Nejvýznamnějším Holanovým dílem je však slavný kancionál, který vydával v letech 1693 a 1694, Capella regia musicalis, Kaple královská zpěvní a muzikální, Kancionál a kníha zpěvní na všechny svátky a slavnosti vejroční. Podle vročení v jednom ze svazků je zřejmé, že toto rozsáhlé dílo měl Holan zčásti připravené již v roce 1685.

 

7

 

Antonín Heřman

S výjimkou krátkého období na začátku kariéry věnoval celý život vyšehradskému kůru. Byl činný i jako pedagog. V roce 1906 spolu s E. Treglerem založil hudební a pěveckou školu „Dvořákeum“. Od roku 1920 vyučoval obligátní klavír na konzervatoři. Mimo to vyučoval na středních školách a působil také jako člen poradního sboru pro hudbu ministerstva školství. Věnoval se také bohatě činnosti sbormistrovské. Působil i jako redaktor časopisu Hudební výchova, kam psal četné články. Mimo to napsal také Intonační cvičení, Školu zpěvu elementárního a další pedagogickou literaturu. Jako skladatel byl činný zejména v oblasti chrámové hudby. Složil české pašije, improperia, glagolskou mši a další. Na Vyšehradě, dle literatury, Heřman „prováděl chorál i cenná díla chrámové hudby“.

Richard Šváb

O významu varhaníka Richarda Švába nechme promluvit přímé svědky jeho umění. Již v počátcích jeho kariéry o něm vyšlo v odborném tisku (roku 1940): „Znudí-li vás pražská hudba chrámová, zajděte si na Vyšehrad a tady v ohni drahocenné lásky k umění vyslechněte si plamennou sílu oslavené varhanní hudby Švábovy a stav krajní vyhladovělosti po krásách hudby posvátné odtrhne vás od pozemských důvodů k životu.“ Někdejší dómský varhaník Otto Novák na něj vzpomínal: „Většina větších kostelů měla výborné profesionální varhaníky. Na Vyšehradě byl pan Šváb. Ten improvizoval takovým francouzským způsobem, že když člověk zavřel oči, tak se přenesl do nějaké gotické katedrály ve Francii.“

 

5

 

Budoucnost

V současné době jsou vyšehradské varhany v dobrém technickém stavu, ale je třeba už pomýšlet na jejich brzkou, náležitě citlivou opravu. Řada součástek brzy dojde konce své životnosti, což způsobuje ve spojení s dalšími faktory ne zcela spolehlivé fungování. Mimo to bude potřeba nástroj též zbavit prachu.

Varhany zaznívají pravidelně při bohoslužbách (pravidelně i ve spojení se sbory či orchestry), ale i při letních a adventních cyklech koncertů, stejně jako při řadě dalších mimořádných koncertů. Vrcholem místního hudebního dění je cyklus koncertů Varhanní Vyšehrad, který vznikl v souvislosti s letošními oslavami 950. výročí založení Vyšehradské kapituly.

 

 

Foto: Roman Albrecht, Vyšehradská kapitula

Ondřej Valenta

Varhaník, pedagog.

Vedle toho, že od roku 2016 působí jako varhaník a regenschori při Královské kolegiátní kapitule na pražském Vyšehradě, vyučuje také na ZUŠ v Mladé Boleslavi. Koncertně spolupracuje se sólisty, sbory a orchestry, s flétnistkou Evou Prchalovou a houslistkou Šárkou Petříkovou založil soubor NiTrio. Mezi lety 2014 a 2019 studoval na Akademii múzických umění u Pavla Černého, předtím u Jana Hory na Pražské konzervatoři, kde se zároveň věnoval hře na cembalo a na klavír. V akademickém roce 2017/2018 absolvoval studijní pobyt na Universität Mozarteum v Salcburku.

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.