sobota, 20 červen 2020 16:10

Pohledem Petra Vebera (26)
Kdyby…

Autor:

„Kdyby se nestalo, co se letos stalo, čekala by nás zítra na Smetanově Litomyšli Beethovenova Devátá a později v týdnu na Zimním stadionu Libuše.“

„Místo toho Met zůstává zavřena do konce kalendářního roku… a v Londýně se děsí prognóz, které orchestry koronakrize nenávratně položí.“

„Sebelepší streamy nemohou nahradit setkávání lidí, hudbu chvějící se v obrovském, a přitom tak intimním vesmíru mezi pódiem a auditoriem.“

 

IMG20200620155418

 

Na festivalu Smetanova Litomyšl, kdyby zůstal v naplánované podobě a původních termínech, by se dnes večer konalo operní gala Slovenského národního divadla. Takzvaná koronakrize s brutálními opatřeními proti šíření pandemie však tento program nenávratně pohřbila. Jako mnohé a mnohé jiné. Pozdější rozpačité rozvolňování restrikcí nepřišlo včas. Není to jedno… Ano, virus se nám docela vyhnul, zákazy srocování, obcování a sdílení, stejně jako textilie přes obličej, mizejí, černé prognózy, že budeme zavřeni ve státních hranicích měsíce a roky, se nenaplňují. Otrnulo nám, a tak bude lítost nad ekonomickými i kulturními ztrátami vcelku pochopitelná a čím dál neodbytnější.

Životaschopnost kultury a naopak i její nezbytnost pro život se během letošního jara projevily ve více než zřetelných konturách. Řadu věcí bylo nutno oželet, vzdát, zrušit, jen v lepším případě někam přesunout. Vzedmula se vlna improvizace, tvořivosti, ale i solidarity. Internetem se prohnala smršť streamovaných vystoupení, otvírání archivů se záznamy, ale i beneficí. Bylo zřejmé, že kultura, v okruhu našeho užšího zájmu klasická hudba, není zbytnou záležitostí či jakousi nadstavbou, ale naopak.

 

koncert-zruen

 

Po Pražském jaru realizovaném ve virtuálním prostoru je Smetanova Litomyšl prvním velkým festivalem, který se uskuteční reálně. Ovšem v přechodné, trochu bezradné době i lidé kolem ní museli do nějakého data nějak rozhodnout. Pořádají proto festival později, od druhého července, kratší, bez oper, bez velkých těles, bez auditoria na zámeckém nádvoří. Bez Slovenského národního divadla. Pěkný, komorní. Jiný. Kdyby tušili, že v červenci už bude možné všelicos, co se ještě v dubnu nazývalo nemožným, byli by třeba ještě odvážnější. Ale tušit včas nemohli. Původní program museli zrušit a vytvořit úplně nový… Kdyby se nestalo, co se letos stalo, čekala by nás zítra ve Smetanově rodišti Beethovenova Devátá, o pár dní později v koncertní verzi Gershwinova Porgyho a Bess, potom Špalíček Bohuslava Martinů, Verdiho Aida, kompletní Má vlast… a v Heřmanově scénické podobě na Zimním stadionu Smetanova Libuše, která předloni tak zahýbala Brnem. Ale je to jen „kdyby, kdyby…“  

Řada festivalů, které už měly být za námi nebo právě začínat, se uskuteční na podzim. Concentus Moraviae, Pardubické hudební jaro… Ty podzimní, jako třeba Dvořákova Praha nebo Festival Janáček Brno, budou trochu (nebo i hodně) v jiné podobě, téměř bez interpretů cizinců, protože to s těmi hranicemi není, respektive asi ještě nebude zas až tak jednoduché. Některé jiné se přesunují o rok nebo o dva dál. Teprve postupně budeme schopni zaregistrovat, co a kdy se bude konat. A pořadatelé i umělci na volné noze, všichni, kdo jsou nějak zainteresováni v byznysu zvaném kultura, budou mít ještě dlouho plnou hlavu starostí, jak to bude s financemi. Za nerealizovaný letošek, na zbytek roku, pro příští rok…

 

SND-zruene

 

Kdyby svět zůstal normální, tak by měl teď za sebou Jakub Hrůša premiéru Rusalky v Amsterdamu a Kateřina Kněžíková Káťu Kabanovou v Hamburku. Stovky dalších a dalších umělců by se pohybovaly po světě, studovaly nové role a partitury a rozdávaly by hudbou potěšení a předávaly lidem prostřednictvím umění důležité vzkazy. V Brně by bylo po premiéře Řeckých pašijí, v Praze po vzácném uvedení Weinbergerova Švandy dudáka, v Ostravě po premiéře Korngoldova Mrtvého města. A v Bratislavě by Operné štúdio Slovenského národného divadla chystalo komorní operu Zuzanka Hraškovie, kterou napsal Jozef Grešák na text známé balady Pavla Országha Hviezdoslava.

V Německu by se lidé těšili do Bayreuthu, v Rakousku do Salcburku, v Británii do Glyndebourne a z New Yorku bychom už věděli, jaké nás čekají na podzim v kině přímé přenosy z Metropolitní opery. Místo toho Wagnerův festival i operu na jihu Anglie pořadatelé pro letošek vzdali, v Salcburku plánují jen malé náhrady, Met zůstává zavřena do konce kalendářního roku… a v Londýně se děsí reálných prognóz, které orchestry koronakrize nenávratně položí.  

 

Met-cancelled

 

Koncertní dění se u nás váhavě obnovuje, odpovědní lidé zapojují prvky improvizace a tvořivosti, aby vymysleli, jak nacpat fotbalový míč do krabičky od sirek, tedy alespoň některé neuskutečněné programy do již hotových budoucích sezón… Ale ještě pořád panuje nejistota. Je už opravdu konec? Padnou všechny restrikce? A budou vůbec lidé zase kupovat lístky a chodit…?

Kdyby to takhle mělo pokračovat delší dobu, nebylo by nám dobře. Jen s tuzemskými umělci si nekonečně dlouho nevystačíme. Sebelepší streamy nemohou nahradit setkávání lidí, hudbu chvějící se v obrovském, a přitom tak intimním vesmíru mezi pódiem a auditoriem. A bez festivalů, divadel a orchestrů se nedá žít. Tedy – kdyby to opravdu jinak nešlo, dalo by se, ale jak…

 

Glyndebourne-cancelled

 

Foto: Archiv KlasikyPlus

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.