„Skrytou krásu Elgarova díla objevila publiku cellistka Jacqueline du Pré.“

„Má v sobě intenzivní hloubku a nostalgii… a určitě i smutek nad válkou poničenou Evropou.“

„Mahlerova nebo Janáčkova neopakovatelného novátorství však přece jen nedosáhl.“

V Praze je dnes mladý maďarský sólista István Várdai. Se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu nastudoval a hraje Violoncellový koncert Edwarda Elgara, letos stoletý. Abonentní večer je možné sledovat v Rudolfinu či v přímém přenosu na stanici Vltava, nebo pak ve středu v záznamu na stanici D dur. Várdai hraje na Stradivariho nástroj patřící kdysi violoncellistce, díky níž se skladba dostala do mezinárodního povědomí. Jmenovala se Jacqueline du Pré a její život se předčasně uzavřel v roce 1987.

Když se zeptáte některého ze současných violoncellistů, který koncert s orchestrem vedle Dvořákova Koncertu h moll je ten nejoblíbenější, nejznámější, nejhranější…, odpoví vám, že Elgarův Koncert e moll. A přidá k tomu po chvíli zřejmě ještě Saint-Saënse a pak patrně i Čajkovského s jeho Rokokovými variacemi. Skrytou krásu Elgarova díla objevila publiku cellistka Jacqueline du Pré definitivně až v 70. letech. Byla v té době partnerku pianisty Daniela Barenboima. Do hry dokázala dávat a dát tolik rozmachu a virtuozity a především tolik přesvědčivých osobních emocí, že její nahrávky jsou dodnes zcela jedinečné. Někdy se jí možná svým projevem blíží Alisa Weilerstein.

Edward Elgar se dožil 77 let, lze ho proto generačně považovat jak za současníka Gustava Mahlera, tak třeba Antonína Dvořáka, Josefa Suka, Vítězslava Nováka a Josefa Bohuslava Foerstra… a dokonce i Leoše Janáčka. Mahlerova nebo Janáčkova neopakovatelného novátorství však přece jen nedosáhl. Dlouho se obával nezdaru. Působil jako varhaník a učitel a žil převážně mimo metropoli. Jako skladatel byl v podstatě samouk. Teprve úspěch Variací Enigma mu zvedl sebevědomí a otevřel cestu mezi prominentní autory.

Elgarův život se uzavřel před pětaosmdesáti lety, v roce 1934. Potřást mu rukou ale není žádný problém. V městečku Great Malvern v západní Anglii mají od roku 2000 přímo v centru v parčíku jeho sochu v životní velikosti. A slavný skladatel vyvedený Rosem Garrardem v bronzu zde stojí, u zábradlí a bez podstavce, tak šikovně a má tak vstřícně napřaženou ruku, že prostě nelze odolat… Dívá se z malého náměstíčka směrem do ulice vedoucí z kopce dolů. Napravo je nad střechami vidět hranatou věž starobylé katedrály, vlevo pár kroků přes ulici je čajovna The Bluebird Tearooms s modrým vývěsním štítem, kam prý rád chodíval. Žil v Malvern po určitý čas, vyučoval tady, komponoval tu. Bydlel mimo jiné v čísle 37 v Alexandra Road.

Socha stojí u kašny zvané Enigma. To je název asi nejznámější Elgarovy orchestrální skladby, díla psaného na samém konci devatenáctého století v Malvern – variací na vlastní téma, které je protihlasem melodie, jež vůbec nezazní. Však také enigmatický znamená tajemný, záhadný… Variace Enigma, důmyslné, emotivní a nikdy nerozluštěnými iniciálami přátel a známých u jednotlivých částí i dráždivé, jsou Elgarovou první zralou skladbou. Jsou dílem, které na něho definitivně upozornilo jako na autora hodnotné nové národní hudby.

Větší část života strávil v okolí Malvernských kopců, respektive přímo pod nimi, nedaleko svého rodiště. Chodil zde na procházky, jezdil na kole, samozřejmě rovněž komponoval. Malvernské kopce jsou nevysoké a travnaté a je z nich pěkný rozhled. V dálce je vidět katedrála ve Worcesteru a desítky kilometrů krajiny západní Anglie, na druhé straně jsou na obzoru velšské hory. Idylická scenérie. Měl ji rád i Edward Elgar. Pod kopci je spolu s manželkou Alicí také pochován. Šipku na silnici ukazující k nevelkému hřbitovu u starého katolického kostela lze snadno přehlédnout. Neznamená to však, že by tento umělec, autor neoficiální hymny Země naděje a slávy, byl zapomenut. Sám byl patriot a v Británii nadále existuje řada jemu podobných.

Violoncellový koncert je zcela určitě Elgarovou druhou nejpopulárnější skladbou. Elegické dílo v tónině e moll, dílo intimní i virtuózní, působí jednoduše, ale má v sobě intenzivní hloubku a nostalgii… a určitě i smutek nad válkou poničenou Evropou. Vznikalo v roce 1919 na letním bytě v Sussexu na jižním pobřeží Anglie, kam o prázdninách ještě o rok dříve přes kanál La Manche doléhal v noci válečný hluk… Premiéru měla novinka v říjnu při zahájení sezóny London Symphony Orchestra. První uvedení však nebylo úspěšné. Skladbu hráli během let různí cellisté, ale uším a srdcím publika ji otevřela opravdu až Jacqueline du Pré.

Foto: Warner, Petr Veber, Vojtěch Brtnický