neděle, 17 listopad 2019 20:33

Pohledem Petra Vebera (12)
Hudba v době svobody

Autor:

„Na Národní třídě je celodenní happening. Klasika tu není, zůstala uvnitř Národního divadla a v Rudolfinu.“

„K revoluci patřily songy, spirituály. Ta síla emocí, když v revolučních dnech rozhlas po letech veřejně poprvé zase vysílal Kryla a Kubišovou…“

„Bláznovská zvěst Ivana Kurze s odkazem na Bibli připomíná, že spasení přináší bezbranné dítě. Tato hudba zněla v Obecním domě sedmnáctého listopadu 1989 večer.“

 

veb-1711-DSC1217

 

„Poslouchám, co chci. Svobodná hudba je ta nejlepší.“ Jeden ze sloganů provázejících oslavy třiceti let od pádu totality může být podnětem k mnoha úvahám. O kulturní izolaci a uvolnění, i o tom, co hlasitě duní, a o tom, co působí spíše vskrytu.  

Prodírám se davem lidí, je sedmnáctého listopadu večer a na Národní třídě do všeho toho mumraje z dálky duní cosi hlasitého, zřejmě hudba. Jemnou hru smyčcového kvarteta bych tu ani nečekal, ani nevyžadoval, ale přesto se mi honí hlavou, jak je klasika k něčemu vhodná, a k něčemu přece jen ne. Jak je při něčem přítomna – a při něčem vůbec. K listopadové revoluci, respektive k jejímu připomínání, se nepojí. Na Národní třídě je celodenní happening, zaznívají tu závažné vzpomínky a důležité myšlenky, prezentuje se tu současnost společnosti a užívá se tu svoboda. Klasika tu není, zůstala uvnitř Národního divadla a v Rudolfinu.

 

veb-1711-DSC1206

 

Možná, že kdyby listopad 1989 nebyl na podzim, ale v nějakou příznivější roční dobu, tak by teď při oslavách někdo postavil ve veřejném prostoru  pódium a Česká filharmonie by tam hrála Mou vlast, podobně jako v červnu 1990 na Staroměstském náměstí k prvním svobodným volbám. K sametové revoluci filharmonie s Václavem Neumannem patřila. Koncert pro Občanské fórum s Beethovenovou Devátou v prosinci 1989 to završil. A pak na jaře 1990 filharmonie s Rafaelem Kubelíkem! Open air koncert byl namístě. Ale hrát teď venku v téhle tmě a zimě?

Filharmonie k výročí ostatně své řekla už o den dříve, v sobotu. Uspořádala ke Dni studentstva a 30. výročí listopadové revoluce v Rudolfinu koncert, na němž pod taktovkou dirigenta Roberta Kružíka hrála Česká studentská filharmonie a při němž promluvili o svobodě a o nebezpečném vábení populistů bývalý německý prezident Joachim Gauck a někdejší český premiér a předseda Senátu Petr Pithart. Klasika zněla v souvislosti se sedmnáctým listopadem také na AMU, patrně i mnohde jinde, mimo Prahu. Na Národní třídě ale opravdu ne.

 

F-foto-Karel-Hrua-1989

 

Nezněla na ulicích ani v listopadu 1989. K revoluci patřily songy, spirituály. Ta síla emocí, když v těch dnech rozhlas po letech veřejně poprvé zase vysílal Kryla a Kubišovou… Uvolnění se projevilo i tím, že si lidé mohli začít svobodně užívat poslouchání bigbítu, rockerů a světových muzikálů. Klasika i tehdy byla spíše ve skrytu. Ostatně, nadále neuvěřitelně zní vzpomínka na premiéru nové skladby Ivana Kurze, nazvané Bláznovská zvěst a s odkazem na Bibli připomínající, že spasení přináší bezbranné dítě. Tato hudba zněla v Obecním domě sedmnáctého listopadu 1989 večer. Logická, ale nezáměrná symbolika toho okamžiku, nad níž rozum zůstává stát, nám tehdy došla až v dalších hodinách a dnech.

 

veb-1711-DSC1200

                

O třicet let později se prodírám davem lidí, je sedmnáctého listopadu večer a na Národní třídě do všeho toho mumraje z dálky duní cosi hlasitého, zřejmě hudba. „Poslouchám, co chci. Svobodná hudba je ta nejlepší.“ Jeden ze sloganů, střídajících se na světelné tabuli na Nové scéně, se samozřejmě týká pocitů většinové společnosti, tedy popu, rocku a dalších žánrů zábavné hudby, nefiltrovaných už cenzurou; ale dokážu se k němu po svém přihlásit i já se svou klasikou. I já si k tomu přidávám ten dovětek, co oni: „Díky, že můžem“.

Můžeme svobodně poslouchat jakoukoli duchovní i jakoukoli soudobou hudbu. Nikdo už nám netvrdí, že je škodlivá. Můžeme se svobodně rozhlížet po světě staré hudby a dohánět, co nám v izolaci chybělo. Můžeme zaletět za operou třeba i do New Yorku, nebo jít na přímý přenos stejného představení do kina. Můžeme být rádi, že jsme se směli dozvědět o všech těch osobnostech, které byly na indexu, v exilu v cizině, nebo doma, ale umlčeny. Včetně zmíněného Rafaela Kubelíka.      

Jen se trochu bojím, jestli slova toho sloganu „poslouchám, co chci“ neznamenají ještě jednu věc, totiž „…už nemusím poslouchat tu klasiku, o které jste mi tvrdili, že mě zušlechtí“. Ne že by za totalitního režimu měla klasika zrovna kdovíjak velkou zelenou, ale přece jen by vzpomínka na televizní Hudbu z respiria, na zpackávané výchovné koncerty a na hlavní oficiální mezinárodní hudební festival mohla dnes vzbuzovat dojem, že klasika byla s tím režimem tak nějak spřažena. Snad ale není potřeba připomínat, že to tak není. To jen ideologové minulosti ušpinili, na co pohlédli, sáhli nebo dýchli. Stejně jako když třeba chtěli vysvětlovat logikou třídního boje takový historický pokrok, který ve skutečnosti souvisel s křesťanskou vírou.

 

F-Supraphon-OF-1989

 

Foto: Archiv KlasikaPlus, Karel Hruša, Petr Veber

 

Petr Veber

Nepochází z uměleckého prostředí, ale k hudbě má jako posluchač i jako neprofesionální klavírista a varhaník blízko od dětství. Po gymnáziu vystudoval hudební vědu na Karlově univerzitě. Od poloviny 80. let působí jako novinář, hudební a operní kritik a autor textů o hudbě a hudebnících. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 pak deset let v Českém rozhlase vedl hudební redakci stanice Vltava, pro kterou nadále pracuje jako publicista. Současně je jedním z dlouholetých průvodců vysíláním Českého rozhlasu D-dur, digitální stanice klasické hudby. Od 80. let vedle zaměstnání nepřetržitě přispívá do odborných českých hudebních měsíčníků, deníků i časopisů. Připravoval rozhovory a psal hudební reflexe do Lidových a Hospodářských novin, publikuje v Týdeníku Rozhlas i na internetu, píše texty k programům koncertů i obalům CD. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života a snaží se o tom nenásilně přesvědčovat ostatní. Za hudbou cestuje stejně nadšeně, jako rád chodí po horách a fotografuje. Vážnou hudbu všech období, forem a žánrů ještě stále vyhledává, s potěšením poslouchá a dál poznává. V červnu 2018 se proto stal spoluzakladatelem hudebního portálu KlasikaPlus.cz...

Tato e-mailová adresa je chráněna před spamboty. Pro její zobrazení musíte mít povolen Javascript.