„Doufejme, že se objeví i nějaká nová opera s ambicí stát se v budoucnu českou klasikou.“

„Přijede Jakub Hrůša s Bamberskými symfoniky. Příběh budou s sebou mít. Orchestr totiž vznikl v Bavorsku z hudebníků odsunutých z Československa.“

„Kubelíkovu nahrávku mnohý posluchač vnímá jako tu jednu jedinou nezaměnitelnou a neopakovatelnou. Kéž by jí zůstala. Tak silný příběh jako on snad už nikdo nebude muset zažít.“

Před 195 lety se narodil v Litomyšli Bedřich Smetana. Už nyní se tam odpovědní zamýšlejí nad tím, jak nám ostatním i sobě důstojně a zajímavě a také dostatečně konzervativně i dostatečně moderně připomenout dvousté výročí narození skladatele v roce 2024. Zdaleka ne pouze 2. března, ale po celý rok. Asi z toho nebudou celonárodní oslavy jako před sto lety, protože zápasivý i hrdý duch národního obrození, stejně jako euforie ze vzniku svobodného Československa už jsou nenávratně pryč, ale přesto bude určitě možné radovat se z krásné hudby našeho klasika a uvědomit si přitom svou identitu, své kořeny, své zázemí a sounáležitost s tím, co bylo. 

Snad se můžeme přinejmenším na festivalu Smetanova Litomyšl těšit na časově sevřenou přehlídku všech osmi Smetanových oper, sestavenou z existujících inscenací. Určitě budou v roce 2024 znít také nějaké nové symfonické, komorní, vokální a klavírní kompozice, nějaké variace na Smetanovo téma, nějaké ohlasy a snad i soudobé výboje; a doufejme, že se třeba dokonce objeví i nějaká nová opera s libretem podle domácí předlohy a s ambicí stát se v budoucnu českou klasikou. Ale určitě bude znít i stokrát prověřená Smetanova vlastní hudba. Znovu pro daný okamžik oživená s touhou potěšit, povzbudit, posunout. Kéž by nepřipadala nikomu antikvovaná, tedy stará a úsměvná. A kéž by také byla objevována ještě víc i v zahraničí.

Ani Smetanova Má vlast – ne Vltava, ale celek všech šesti básní – není mimo naše území úplně běžná, natož jiné jeho skladby. Umí přitom znít romanticky a spontánně, vznosně a velkolepě, poeticky, lyricky a vroucně i oslavně a dramaticky, s národním důrazem, tanečně, obrazivě, opravdově, zajímavě, jedinečně. Má potenciál těmito emocemi zaujmout, jen se to v dnešní době musí nějak podpořit. Samozřejmě skvělou interpretací, ale také příběhem a obrázky. Má vlast je dobově, místně i kulturně ukotvená, ale současně je určitě také univerzálně sdělná. Soustředěný posluchač si uvědomí a pochopí, že z té hudby vyzařuje kompoziční mistrovství a že nábojem, koncepcí, posláním a vznešeným uměleckým patosem nemá v evropském repertoáru obdoby. Jen se to musí trochu prodat.

Na letošním Pražském jaru uslyšíme Mou vlast jako každý rok ve výroční den skladatelova úmrtí. Přijede Jakub Hrůša s Bamberskými symfoniky, které jako šéfdirigent už několik let vede. Příběh budou s sebou mít. Orchestr totiž vznikl v Bavorsku z hudebníků odsunutých z Československa po skončení války s většinou dalších příslušníků německy hovořící menšiny. Dodnes se v něm o tradicích souvisejících se zemí pojmenovanou „Böhmen“ dobře ví, dodnes se dá k zemskému vlastenectví předků v tělese a v jeho uměleckém konání hlásit – a děje se tak.

Mé vlasti se při úvodním koncertě Pražského jara každoročně zpřítomňují v novém kontextu, v jiné umělecké konstelaci, v jedinečném spojení sil a stejně jedinečném a neopakovatelném okamžiku. Dá se na ně vzpomínat. Na loňskou Netopilovu jako na současnou, moderní, barvitou, pozitivní. Na romantickou a spontánní, jak ji prezentoval Daniel Barenboim. Na inovativní, bohatou a zajímavou, docela „operní“ v podání Paava Järviho, zamyšlenou v provedení Thomase Hengelbrocka, detailně dokonalou od Jiřího Bělohlávka v Roce české hudby 2014, mladistvě bezstarostnou a moderní pod taktovkou Vasilije Petrenka… Má vlast je hudební apoteózou vlasti a bytí národa i oslavou krajiny, naplněné mytickými a dějinnými vzpomínkami i vizemi budoucnosti. Dá se v té souvislosti vzpomínat na dokonale hrající Pražskou komorní filharmonii a na neopakovatelně originální a entuziastickou Mou vlast při angažování orchestru Pražské konzervatoře… Mohli bychom tak rok za rokem při vzpomínání dojít až ke znalci Charlesi Mackerrasovi, k energickému Neeme Järvimu nebo k historicky poučené verzi Rogera Norringtona. I k Liboru Peškovi, kterému náleží primát účinkování s prvním zahraničním orchestrem – Královskou liverpoolskou filharmonií. Došli bychom tak až k výbuchu emocí s Rafaelem Kubelíkem v roce 1990.

Tehdy se protnuly tři hudební příběhy. Ikonické dílo české hudby dostalo další obsah, festival Pražské jaro deklaroval novou etapu umělecké svobody a Rafael Kubelík se mohl z exilu vrátit do vlasti a mohl zde ještě dirigovat. Bylo mu téměř pětasedmdesát a pro nemoc už několik let taktovku do ruky nebral. Prožil tedy obrovský dar.

Má vlast plnila a plní reprezentační úlohu, ale měla a má i funkci jednoznačně srozumitelného povzbuzení, symbolu naděje, vyjádření vděčnosti. Tak zněla v těžkých dobách – a pak i po jejich překonání. Do vyznění Kubelíkova koncertu se promítla bolest předchozího odloučení a obžaloba těch, kdo uvrhli jeho národ do nesvobody. Stal se současně projevem nové svobody, vyjádřením nového začátku a nadějí. Kubelík byl někdejším šéfem České filharmonie a navrátil se pro tu chvíli k ní téměř zázračně. S filharmoniky vložili do Mé vlasti díky intenzitě a euforiii dní obrovské emoce. Patos, který zůstává v tehdejší nahrávce natrvalo slyšitelný. Proto právě ji – a žádnou jinou – mnohý posluchač vnímá jako tu jednu jedinou nezaměnitelnou a neopakovatelnou. Kéž by jí zůstala. Tak silný příběh snad už nikdo nebude muset zažít.  

Foto: Andreas Herzau, Národní divadlo, Supraphon, Petr Veber