„Znal jsem rodinu Kunderových ze dvou stran a dlouhodobě. Ze strany otce i matky. Milanův otec, Ludvík Kundera, klavírista a první rektor JAMU, byl otcovým přítelem.“
„Milan studium hudby vyměnil za literaturu a scénáristiku až na vysoké škole. Zůstali jsme přátelé i potom a já ho samozřejmě obdivoval. Tehdy zejména pro jeho schopnost získávat přízeň krásných dívek.“
„Obdivuji u něho to, že vlastně začínal třikrát, nejprve se stal básníkem, ale pochopil, že bude stát proti velikánům typu Skácela či Hrubína. Rozhodl se proto pro drama, ale neměl pocit, že je to jeho poslání. Tak se dal na román, kde se proslavil.“
Profesor, muzikolog, hudební skladatel a pedagog na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity i na Hudební fakultě JAMU. Miloš Štědroň je „chodící encyklopedií“, a to především pokud jde o znalost lidí, kteří tvořili a tvoří brněnskou kulturu. Pochází z rodiny, jejíž všichni členové se zabývali hudbou. Matka byla klavíristka, učitelka hudby, otec sice pracoval jako kartograf a úředník, ale také měl k hudbě blízko. Měl tři strýce: Vladimír Štědroň byl skladatel, Bohumír Štědroň muzikolog a Jan Štědroň houslista. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se však Miloš Štědroň věnuje jiné osobnosti – česko-francouzskému spisovateli Milanu Kunderovi, brněnskému rodákovi, jehož život se letos v červenci uzavřel ve věku 94 let.
„Aby se uživil, dal se na dráhu advokáta, ale přitahovalo ho umění obecně a hudba zvlášť.“
„Snad i díky Janáčkově přímluvě se Löwenbach dostal do kontaktu s dalšími osobnostmi: Brodem, Martinů a Křičkou.“
„Dožil se dvaadevadesáti, svědek minulých časů, k nimž nenápadně, ale podnětně patřil.“
Přátelil se s Leošem Janáčkem, spolupracoval s Bohuslavem Martinů či s Jaroslavem Křičkou. Hudební kritiky psal pro Lidové noviny i pro New York Times, působil jako redaktor časopisu Hudební revue; podílel se na vzniku Ochranného svazu autorského, v právních záležitostech částečně zastupoval Leoše Janáčka či Heinricha Manna. Zaměstnán byl na Československém konzulátu v New Yorku nebo hudebním odboru Ministerstva školství. Jeho pozůstalost je uložena v archivech univerzity v kalifornském San Diegu. U nás se však o něm ví jen velmi málo. JUDr. Jan Löwenbach, právník a básník, překladatel, libretista a publicista.
„Múzou štědře políbený Hermann se na prahu 20. století narodil do prostředí, které mu umožňovalo všestranná studia.“
„Ve druhé polovině 30. let se Grabe připravoval na evropské turné; měl hrát na klavír, na cembalo i na clavichord a mezi skladbami číst úryvky ze svých povídek.“
„Zemřel v New Yorku jako šestačtyřicetiletý, zdeptaný poznáním, že Praha jeho mládí, kde vedle sebe žili Češi, Němci a židé, už neexistuje.“
Příběh vzdělaného muže a nadaného interpreta, který se v Praze přátelil s Maxem Brodem a v New Yorku učil po boku Rudolfa Firkušného, se z galerie postav tohoto cyklu vymyká. Většina z našich opomenutých krajanů se sice v této zemi narodila, ale osud je brzy zavál do světa, odkud se k nám už nevraceli. Hermann Grabe, narozen 6. května 1903, zde naopak setrval tak dlouho, jak jen to bylo možné. Prožil tu, většině českého publika bohužel neznámá, zato však rozhodující léta svého vyzrávání.
„V londýnském koncertním uvedení Káti Kabanové zpívá Varvaru mezzosopranistka Magdalena Kožená.“
„Filharmonie Brno zahraje v Americe vedle Glasse, Dvořáka a Martinů také Janáčkovu rapsodii Taras Bulba, Sinfoniettu a Glagolskou mši.“
„Konvergencie nabídnou v Bratislavě od 9. do 12. března všechny zásadní Janáčkovy komorní opusy.“
Březnový komorní festival Konvergencie je letos věnován v Bratislavě Leoši Janáčkovi. Tři jeho klíčové symfonické skladby, spolu s partiturami Antonína Dvořáka, Bohuslava Martinů, Philipa Glasse a dalších autorů, poveze v únoru na americké turné Filharmonie Brno. A v Evropě se jen do konce května uskuteční desítka premiér nových inscenací Janáčkových oper. Nejbližší událostí je nicméně opera na koncertním pódiu – Káťa Kabanová už dnes v britské metropoli.
„Jaromíru Weinbergerovi, kterého po ročním působení v Americe dostihl stesk po domově, nabídl libretista Miloš Kareš po jeho návratu do Československa veselou, značně dojemnou a docela dost bizarní vyprávěnku.“
„Babinský, hybatel děje, je vlastně málem hlavní postavou… Prvnímu premiérovému obsazení však vévodil jen zčásti, mohl by totiž být ještě mnohem větším šejdířem.“
„Inscenace je povýšena Vladimírem Morávkem za využití prvků hravosti i nenápadné parodie k představení, jehož kouzlu současný divák nakonec překvapeně docela rád podlehne.“
Opravdové dudy se v opeře neozvou, i když se jmenuje Švanda dudák. Přesto je plná barvitého hudebního arzenálu, včetně silných odkazů k lidové písni. Režisér Vladimír Morávek rozehrál skoro sto let starou hudební pohádku zábavně, nápaditě a vkusně. Dílo Jaromíra Weinbergera, hojně hrané na přelomu dvacátých a třicátých let v Evropě i v Americe a pak odsouzené k zapomenutí, se konečně vrátilo tam, odkud vyšlo – do pražského Národního divadla. Proč ne. Hlásí se k českým hudebním, literárním a divadelním tradicím i k lásce k rodné zemi.
Národní divadlo po osmdesáti devíti letech uvede pohádkovou operu Jaromíra Weinbergera Švanda dudák s podtitulem Ďábel prohrál, lituje. Dílo, které ve třicátých letech dvacátého století hrála newyorská Metropolitní opera nebo londýnská Covent Garden, připravují v Národním divadle režisér Vladimír Morávek a dirigent Zbyněk Müller, kteří představení koncipují jako rodinné. V hlavních rolích se představí Alžběta Poláčková a Jana Šrejma Kačírková (Dorotka), Svatopluk Sem a Jiří Brückler (Švanda), Jaroslav Březina a Martin Šrejma (Loupežník Babinský), Ester Pavlů a Kateřina Jalovcová (Královna) a František Zahradníček a Jiří Sulženko (Čert). Na scéně se objeví zvířata v nadživotní velikosti, létající anděl či řada dětských herců. Premiéry nového nastudování Švandy dudáka se budou konat 6. a 9. října v historické budově Národního divadla.
„Ve Strakonicích letos vystoupily tři desítky českých a devatenáct zahraničních souborů a kapel a téměř pět desítek dudáků – jednotlivců.“
„Dudy ‚zampogna‘ nám okamžitě připomenou vánoční atmosféru a melodie české pastorální tvorby.“
„Pozornost se pochopitelně soustředila i na hosty z Oravské Podhory, kde tamější gajdošská kultura v roce 2015 získala právo zápisu do seznamu nehmotného kulturního dědictví UNESCO.“
Pražské Národní divadlo chystá na začátek října novou inscenaci opery Švanda dudák od Jaromíra Weinbergera, která měla premiéru roku 1927 právě na této scéně a dostala se později na cestě světem až do Metropolitní opery. Kontextem tématu dud a dudáků v české kultuře, mezinárodně koncipovaným dudáckým festivalem ve Strakonicích i nástrojem samotným se zabývá článek, který vznikl po letošním strakonickém setkání, čtyřiadvacátém od založení v roce 1967. Bienále se tradičně koná poslední srpnový víkend a je sice ukotveno především ve folkloru, ale něco zajímavého s dudáky a dudami může zažít i příznivec klasiky. Ostatně – vždyť dudák je vymalován i na oponě plzeňského Velkého divadla…
„Jde o skutečný objev. Nejen konkrétní opery, ale i autora, jehož pozapomenutou existenci si lze uvědomit s velkou dávkou překvapení.“
„Libretisté zdůraznili propastné nepochopení mezi evropským romantismem a moderní americkou věcností a Ondřej Havelka to rád využil.“
„Hudba Jaroslava Křičky je podobná. Balancuje na hraně, ale nikde nesklouzne k prvoplánové lacinosti.“
Národní divadlo moravskoslezské získalo do repertoáru skvělou položku, komickou operu Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší. Jaroslav Křička v ní na konci dvacátých let mistrně propojil svět klasiky, operety a tehdejší zábavné hudby a dirigent David Švec to plně pochopil. A kdo by měl takovou hříčku režírovat? Kdo jiný než Ondřej Havelka…! A opravdu, stal se pro publikum tím nejlepším možným prostředníkem. Rozumí duchu a hudbě té doby. A nezkazí žádné legrácky v libretu a v partituře a ještě přidává řadu vlastních.
Národní divadlo moravskoslezské přichystalo premiéry komické opery Jaroslava Křičky Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší. První premiéra bude ve čtvrtek 28. října v 18:30 hodin v Divadle Antonína Dvořáka, druhé obsazení se poprvé představí v sobotu 30. října ve stejný čas tamtéž. Inscenaci se svým týmem připravil režisér Ondřej Havelka. Hudebního nastudování, včetně pečlivé práce na znovuoživení pozoruhodné partitury, se ujal dirigent David Švec. V inscenaci účinkují a alternují se Martin Gurbaľ a David Nykl, Jana Horáková Levicová a Jana Hrochová, Soňa Godarská a Doubravka Součková, Markéta Cukrová, Anna Nitrová a Alžběta Vomáčková. Dále Josef Moravec a Juraj Nociar, Jiří Hájek a Tadeáš Hoza, Monika Jägerová a Dominika Škrabalová, Ivana Ambrúsová, Denisa Bílá a Marcela Gurbaľová, Václav Čížek s Danielem Matouškem a další. Hudba Jaroslava Křičky vychází z trendů doby a nechybějí v ní prvky jazzu a náznaky dobových šlágrů. Divadlo slibuje nejen zábavný večer, ale i zajímavou operní událost, která vrací z prachu archivu na jeviště ve své době v zahraničí mimořádně úspěšnou českou komickou operu.
Opera Národního divadla moravskoslezského připravuje k podzimní premiéře veselohru Jaroslava Křičky Bílý pán aneb Těžko se dnes duchům straší z roku 1929. Režie je svěřena Ondřeji Havelkovi. Opera původně neuspěla v češtině, tedy v českých divadlech, ale měla poté velký úspěch v němčině hlavně ve světě – v úpravě spisovatele Maxe Broda z roku 1931. Z tuzemských divadel ji česky hrály jen soubory v Ostravě a Brně a Národní divadlo v Praze.
