PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Klavírních partů se ujal jediný klavírista Miroslav Sekera.“ 

„V pojetí Zbigniewa Kaliny vyzněla Šrámkova protiválečná báseň jako naléhavá výpověď vojáka.“

„Hudba třiadvacetiletého Martinů posluchačům poskytla silný zážitek z jemné efemérní atmosféry.“

První české melodramy, uskutečněné jako další z komorních koncertů Smetanovských dnů 4. dubna v Domě hudby, plynule navázaly na pořad minulého týdne, na rozdíl od něj však nabídly retrospektivní pohled. Počínaje druhou polovinou 19. století až po první dekádu století následujícího zavedly posluchače do doby, kdy se melodram stal oblíbenou hudební formou jak českého, tak německého kulturního života. Jako fundovaná odbornice na melodram se průvodního slova opět ujala Věra Šustíková, předsedkyně Společnosti Zdeňka Fibicha a spoluorganizátorka Melodramfestu.

„Neumím si představit život bez koncertů, ať už v roli interpreta nebo posluchače.“

„Atmosféra živého vystoupení a vnímavé publikum je v určitém ohledu nenahraditelná.“

„Myslím, že bychom si měli vážit možností, které nám dává systém českého hudebního školství.“

Přední český klavírista a pedagog Gymnázia a hudební školy hl. m. Prahy Marek Kozák dle svých slov získal nálepku klavíristy, který nehraje jen repertoárová díla. A v takovém duchu je i jeho poslední nahrávka s díly Kovařovice, Kaprálové a Bořkovce. Interpret se však přirozeně věnuje i dílům zavedeným: 20. března vystoupí v Mariánské Týnici s uskupením Krása Quartet nebo později, 5. června na Mezinárodním hudebním festivalu Leoše Janáčka, 17. června na Smetanově Litomyšli či ke konci roku na bienále Janáček Brno.  V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se vedle otázky hudebního objevování věnuje také v Čechách nápadnému fenoménu základního uměleckého školství.

„Na Bohuslava Martinů, který se už roky učil francouzsky, zapůsobila při turné orchestru Národní divadla největším dojmem Paříž.“

„Konečně v roce 1923 přišel balet Kdo je na světě nejmocnější. Už ne ´impresionistický´, ale nový, mající podobu rytmické grotesky s rozmarnou hudbou.“

„To, co jsem šel hledat do Francie, to nebyl Debussy.“

Měl pobýt tři měsíce, místo toho však zůstal sedmnáct let. Tak charakterizují životopisy Bohuslava Martinů jeho příjezd do Paříže v polovině října roku 1923, tedy před rovnými sto lety. Stipendium určené na nedlouhé studium skladby u Alberta Roussela se stalo příležitostí a prostředkem k naplnění bytostné touhy vymanit se nejen z tuzemské provinční malosti, ale i z konfrontace s německými a rakouskými kulturními a myšlenkovými vlivy. Martinů se upínal k Francii z obdobných důvodů jako Janáček k Rusku.

„Suk si naopak tohoto svého díla moc nevážil. Označoval je za ‚duchaplné nic‘.“

„Orchestr se vypjal k mimořádnému výkonu.“

„Hraje na zcela mimořádný nástroj – Castelbarco/Fau z dílny Stradivariho z roku 1707.“

Málokterá evropská země se může pochlubit, že má mezi svými hudebními tělesy takové, které oslaví více než dvě let souvislé existence. A přitom nemusejí být ani v hlavním městě – Západočeský symfonický orchestr Mariánské lázně vstupuje letos do své 210. sezóny. Oproti nim existují soubory, které jsou mladé, ale už si vydobyly respekt odborné kritiky i oblibu u posluchačů. Mezi ně zcela jistě patří PKF – Prague Philharmonia, která načala svou třicátou sezónu. Oslavila to úvodním koncertem orchestrálního cyklu A ve Dvořákově síni Rudolfina ve středu 6. září 2023.

„Znal jsem rodinu Kunderových ze dvou stran a dlouhodobě. Ze strany otce i matky. Milanův otec, Ludvík Kundera, klavírista a první rektor JAMU, byl otcovým přítelem.“

„Milan studium hudby vyměnil za literaturu a scénáristiku až na vysoké škole. Zůstali jsme přátelé i potom a já ho samozřejmě obdivoval. Tehdy zejména pro jeho schopnost získávat přízeň krásných dívek.“

„Obdivuji u něho to, že vlastně začínal třikrát, nejprve se stal básníkem, ale pochopil, že bude stát proti velikánům typu Skácela či Hrubína. Rozhodl se proto pro drama, ale neměl pocit, že je to jeho poslání. Tak se dal na román, kde se proslavil.“

Profesor, muzikolog, hudební skladatel a pedagog na Ústavu hudební vědy Filozofické fakulty Masarykovy univerzity i na Hudební fakultě JAMU. Miloš Štědroň je „chodící encyklopedií“, a to především pokud jde o znalost lidí, kteří tvořili a tvoří brněnskou kulturu. Pochází z rodiny, jejíž všichni členové se zabývali hudbou. Matka byla klavíristka, učitelka hudby, otec sice pracoval jako kartograf a úředník, ale také měl k hudbě blízko. Měl tři strýce: Vladimír Štědroň byl skladatel, Bohumír Štědroň muzikolog a Jan Štědroň houslista. V rozhovoru pro portál KlasikaPlus.cz se však Miloš Štědroň věnuje jiné osobnosti – česko-francouzskému spisovateli Milanu Kunderovi, brněnskému rodákovi, jehož život se letos v červenci uzavřel ve věku 94 let.

„Na otázku, jaké je to hrát proměnlivou Dvořákovu Rusalku, jednoduše odpověděla: Je to úžasné.“

„Rozmanitý kosmopolitní původ postavy Rusalky – od Malé mořské víly Hanse Christiana Andersena a Undine Friedricha de la Motte Fouqué až po dílo Karla Jaromíra Erbena a slovanský folklor – přispívá k mezinárodní oblíbenosti Rusalky.“

„Rusalka je dechberoucí dílo symfonického rozměru, což je pravděpodobně důvodem, proč funguje velice dobře i ze záznamu.“

Dvořákova opera Rusalka dostala nový kabát. Partitura i inscenace v provedení Royal Opera House Covent Garden v Londýně přichází s novým přístupem k této klasice. Den po odehrání premiéry se na akci Českého centra v Londýně sešli editoři nového vydání Robert Simon (USA) a Jonáš Hájek, aby debatovali s britským muzikologem a spisovatelem Nigelem Simeonem nad radostmi a starostmi, které je provázely při přípravě edice díla. Svůj pohled přidala i houslistka souboru Royal Opera House Anna Blackmur.

„Místo za ním krátce na to přijal klavírista a varhaník Marek Kozák, jehož jméno je obvykle spojováno s neomylnou technikou, smyslem pro gradaci, s bohatou paletou rejstříků, obrovskou muzikalitou a vnitřní pokorou k notovému zápisu.“

„Po několika vytleskáních a ovacích ve stoje ještě vtipně poukázal na délku skladby, která přesahuje půl hodiny, a jako přídavek zahrál novou verzi Chopinova Valčíku v úpravě Leopolda Godowského.“

„Závěrečná část skladby jako by pomocí cressendových a decressendových motivů smyčců s velmi jemnou dynamikou romanticky vykreslovala krásy rakouské krajiny, hor a pastvin. Je zde zřetelný odkaz na Brucknerem opěvovaného Wagnera, ale i Mozarta či Beethovena.“

Čtvrteční večer 12. ledna v sále Reduta Moravské filharmonie Olomouc, koncert s podtitulem Hledání kořenů a patriotismu v hudbě,  byl patřičně zahájen skladbou Bedřicha Smetany. Skladatelem, často nazývaným duchem země. Šlo o předehru z opery Tajemství. Orchestr, jenž byl tentokrát veden Robertem Jindrou, který je nejen hudebním ředitelem a dirigentem Opery Národního divadla v Praze, ale také hlavním hostujícím dirigentem Symfonického orchestru Českého rozhlasu, navodil silnými folklorními prvky skutečně patriotickou atmosféru. V sedmiminutové introdukci zazářila zejména smyčcová sekce, konkrétně precizně zahraný cellový part a bezchybná presto hra houslí. Jednotlivá posluchačská místa byla až do posledního obsazena.

„Krutostí stejného osudu nemohl Jiří Bělohlávek svou misi u České filharmonie ani podruhé přirozeně završit a naplnit.“

„Fibich by mohl mít pomník na Žofíně, ale nemá, Suk asi u Rudolfina, ale tam je obsazeno, Foerster na náměstíčku za svatým Vojtěchem, nikoho to ovšem nenapadne, a Kovařovic a Ostrčil u Národního divadla, ale tam není nikde místo.“

„Myslíte, že by někdo někdy ještě chtěl někde postavit pomník? Třeba Rafaelu Kubelíkovi…? Nebo Jiřímu Bělohlávkovi…?“

Před několika dny by bývalo bylo Jiřímu Bělohlávkovi pětasedmdesát, kdyby tady ovšem už skoro čtyři roky nechyběl. Snad jen doba starostí kolem koronaviru způsobila, že jsme vcelku zběžně tím datem prošli, protože jsme ani neměli možnost hlubšího vzpomínání, třeba při nějakém pěkném koncertě dedikovaném jeho památce. Ale není vyloučeno, že virus za to takhle jednoduše nemůže. Možná je už opravdu jiná doba…

„Původní sborové party jsou plné invektiv, z nichž ty slušnější jsou typu ‚nafackovat Janáčkovi‘.“

„V roce 1920 neměl už nikdo náladu na satiru a sebemrskačství národního sobectví, měšťáctví a zbabělosti. Hledělo se vpřed, a nikoliv dozadu. Načasování premiéry se takto zpozdilo o rok a půl.“

„Část kritiky označila Janáčka za hudebního novátora a část jej považovala za hudebního primitiva a podivína. V podstatě však kritika byla jaksi bezradná.“

Rok 2020 přinesl kromě celosvětové pandemie také jedno významné janáčkovské výročí, které jsme ale kvůli první vlně koronaviru na jaře poněkud přehlédli. Dne 23. dubna totiž uplynulo sto let od premiéry Janáčkovy v pořadí páté opery Výlety páně Broučkovy, události o to významnější, že se jednalo o první a zároveň i poslední světovou premiéru opery Leoše Janáčka na prknech pražského Národního divadla.