PORTÁL O KLASICKÉ HUDBĚ

„Freiberg s majestátním kostelem sv. Petra nabízel Andreasovi místo ředitele kůru a varhaníka.“

„Hammerschmiedt vytvořil na sedm set skladeb nejrůznějšího ražení, z nichž asi čtyři stovky se zachovaly.“

„Album jeho čtyř svit a dalších drobnějších skladeb natočil se svým souborem Hesperion XXI. katalánský mistr gamby Jordi Savall.“

Orfeus. V řecké mytologii syn Múzy, nejúžasnější hudebník a pěvec. V rovině symbolu se k němu vracíme průběžně; hudební kruhy jej, zdá se, vzývaly nejvíc před čtyřmi staletími. Tehdy vznikly dvě opery, které si Orfea vetkly do názvu. Roku 1607 se dílo od Claudia Monteverdiho dočkalo premiéry při karnevalu v Mantově; o čtyřicet let později Paříž zároveň užasla i klimbala nad šestihodinovým Orfeem od méně známého Luigiho Rossiho. Oba operní autory však zhruba ve stejné době překonal ve vzdáleném Sasku skladatel a varhaník, rodák ze severočeského Mostu Andreas Hammerschmidt. Svými dobovými obdivovateli, a nebylo jich málo, byl totiž na múzického boha přímo pasován. Říkalo se mu „Orfeus ze Žitavy“.

„Ať už v jeho žilách kolovala jakákoli krev, jejím odkazem se neřídil; dobové události ho vedly jiným směrem.“

„Ve Vídni žil hudbou, ambicemi stát se věhlasným dirigentem; také skládal, hrál na klavír a zpíval obstojným barytonem.“

„Po smrti byl zveličován do té míry, že mu jednadvacetiletý Janáček vzdal roku 1875 hold krátkou skladbou.“

Jeho předky byli nejspíš Židé, přinucení přijmout německé příjmení. On sám byl českým vlastencem, zároveň hrdým na svůj moravský původ. A aby to bylo ještě zašmodrchanější, velkou část svého života prožil ve Vídni. Stal se, pokud vím, jediným člověkem, kterého svojí skladbou jmenovitě uctil Leoš Janáček. Forchtgott Tovačovský nejenže komponoval a dirigoval pěvecké sbory, také zpíval, hrál na klavír; rebeloval, organizoval. Co vše se dá za jeden krátký život stihnout…

„Ač obdařen titulem JUDr., vybral si Karel Reiner hned čtyři profese spjaté s hudbou.“

„Speciální kapitolou jeho komponování byla hudba pro divadlo a pro film; navíc jej přivedla do společnosti velkých jmen.“

„Jak Reiner stárl a zrál, převládla v jeho tvorbě snaha o myšlenkově hutné kompozice.“

Jeho otec byl vrchním kantorem v synagoze, jeho mentorem na studiích Alois Hába, divadelním ředitelem E. F. Burian. Zažil a přežil tři koncentrační tábory, později byl obviněn z formalizmu, přesto zkomponoval na tři sta skladeb. Včetně hudby k filmu, který byl oceněn v Cannes. Jako by za devětašedesát let, které mu vyměřil osud, prožil několik životů. A byl svědkem i účastníkem českých vzestupů a pádů minulého století. Žatecký rodák židovského původu, pilný tvůrce Karel Reiner.

„Kvalitu lze najít i ve tvorbě s nálepkou ‚odlehčená‘; navíc bývá zrcadlem své doby.“

„Kromě účinkování v kabaretech Grünbaum nepřestával s veřejnou činností; ve formě předvolebního provolání zveřejnil svůj ‚Manifest za duchovní Vídeň‘.“

„V sedmatřicátém roce sice Fritz ještě účinkoval na Světové výstavě v Paříži a únor 1938 byl svědkem premiéry jeho posledního představení v kabaretu Simpl; pak ale po anšlusu Rakouska spadla klec.“

Patří do cyklu, věnovaného vesměs „vážným“ skladatelům či interpretům klasické hudby, také muž ocejchovaný jako komik? Byla jeho pestrá tvorba alespoň občas natolik hodnotná, aby si zasloužila ohlédnutí za svým všestranně nadaným autorem? A řadí se jeho životní příběh k těm, které takřka románově oscilují mezi komičností a tragikou?

„Roku 1831 byl chlapec vyslán do Prahy na studia medicíny, ale hrou se mu podařilo zaujmout Václava Jana Křtitele Tomáška.“

„Dreyschockovi bylo pětadvacet, když se vydal na první turné, kde zažil ovace jako ‚největší žijící klavírista‘.“

„V roce 1862 byl pozván samotným Antonem Rubinsteinem, aby se zařadil mezi pedagogy na čerstvě vzniklé konzervatoři v Sankt Petěrburgu.“

Počátkem dubna bývá v Benátkách vlídné počasí. Sem tam sice skropí laguny vlahý deštík, ale jinak se slunce pohupuje nad mořem až třináct hodin denně. Nic z toho si na apríla 1869 nevychutnal padesátiletý muž, jehož toulavý život se onoho dne v Benátkách uzavřel. Alexander Dreyschock – klavírní virtuos, svým interpretačním uměním přinejmenším srovnatelný s veličinami jako Ferenc Liszt nebo Fryderyk Chopin. Podobně jako oni také skladatelem, a pilným. Jen pro klavír zkomponoval na sto padesát „kousků“.

„Nenajde se u nás nikdo jiný, kdo zkomponoval operu na libreto, které mu daroval sám velký Richard Wagner.“

„V pětatřiceti byl vybrán za ředitele Pražské konzervatoře, což pobaveně glosoval Hector Berlioz: ‚Jistě byli členové výboru posedlí chvilkovým šílenstvím.‘“

„Pražská premiéra Kittlovy nejznámější opery se roku 1848 odehrála jen tři dny před vypuknutím revoluce v Paříži.“

Zpola či zcela zapomenut může být umělec z různých důvodů. Například proto, že se z vlasti přemístí do jiných zemí, kde se sice uplatní, ale neproslaví natolik, aby se jeho pověst donesla zpátky domů. Vyskytují se ovšem i odlišné případy. Osobitý jedinec se doma ocitne ve vnitřní emigraci, protože se neumí ani nechce přizpůsobit panujícím poměrům. Anebo se z národnostních příčin ocitne na pomezí svou světů. A dříve či později se dopracuje poznání, že ani v jednom z nich nebyl přijat bezezbytku; že vlastně nepatří nikam.

„V jednadvaceti sáhlo po Süsskindovi pražské Německé divadlo; zároveň koncertoval jako slibný a stále vyhledávanější klavírista.“

„Roku 1942 se stal v Londýně dirigentem zajímavé společnosti Carl Rosa Opera Company, kde měl v souboru k dispozici i hvězdné sólisty.“

„Následovaly Hansovy mnohaleté toulky napříč zeměkoulí; do Československa zavítal jen jednou, v rámci Pražského jara 1964.“

Dirigoval, hrál na klavír, skládal nebo vyučoval v Československu, Nizozemí, Velké Británii, v Severní i Jižní Americe. Poté, co z naší země odešel, se sem během zbývajících dvaačtyřiceti let života vrátil jen jednou, pouze nakrátko. A přece nám v mnoha ohledech, hudebním školením počínaje a válečným koncertováním konče, patřil. Natolik výrazně, že vzpomínka na něj není kuriozitou, ale nezbytností. Hans, či chcete-li Hanuš, nebo dokonce Jan, Walter Süsskind v sobě totiž navždy nesl étos pražského prostředí za první československé republiky, byť na svět přišel ještě za Rakouska-Uherska.

„Vytvořil poměrně rozsáhlé dílo, jenomže jeho životní pouť byla v řadě zlomových chvil zavrženíhodná.“

„Horlivost myšlenkám národního socialismu projevoval ochotně; zároveň se zasloužil o to, že Pražská konzervatoř nebyla během válečných let uzavřena.“

„Za svoji novou kariéru v NDR, pro niž provedl názorový obrat o 180 stupňů, musel Finke projevit vděk.“

V podloží cyklu, mapujícího příběhy našich hudebně zaměřených spoluobčanů židovského či německého původu, se skrývá špetka nostalgie. Proč se dějiny ubíraly tak klikatě, že tito nadaní lidé museli odejít? Jak to, že neprojevili zájem se vrátit zpět? Čím to, že jsme na ně zapomněli? Proto, že jejich umělecký vklad nebyl významný? Anebo už z podvědomé nechuti k těm, kteří vyzařovali jinakost?

„Talentovaný Ferdinand veřejně koncertoval už od šesti let a prvního samostatného vystoupení se dočkal jako devítiletý.“

„Sám Petr Iljič Čajkovskij o něm prohlásil, že je to ‚velikán houslí naší doby‘, a věnoval mu svůj Smyčcový kvartet č. 2 F dur.“

„Ferdinandovým odchodem ze života hudební rod Laubů nevyhynul; jeho syn Váša se totiž potatil.“

Patří muž, kterého nejeden z jeho významných hudebních současníků považoval za „velikána houslí“, do tohoto cyklu? Do seriálu, mapujícího naše někdejší spoluobčany německého či židovského původu, natolik zatoulané ve světě, že doma upadli do zapomnění? Ano i ne. Aneb, jak němčina umí jednoslovně vyjádřit, jein.

„Příběh jeho života byl natolik pozoruhodný, kuriózní až pitoreskní, že si o zmínku vyloženě říká.“

„V Terezíně se stal členem orchestru, který byl roku 1944 přinucen účinkovat v ponižujícím dokumentu Vůdce daroval Židům město.“

„Nejblíž svému vzdělání se Mandl po útěku z vlasti ocitl v rozhlasové stanici Deutsche Welle, kde se podílel na tvorbě a produkci kulturních pořadů včetně hudebních.“

Jako houslista se neproslavil; nevystupoval ani sólově či coby komorní hráč ani nepůsobil v orchestru. Snad kromě jednoho, jehož jedinečnost byla ovšem spíš bolestná. Nezachovala se zvuková nahrávka jeho umu, neexistuje rozhlasový ani televizní záznam. Snad jen jeho pedagogická činnost stojí za zmínku. Patří tedy Herbert Thomas Mandl, jak si Tomáš po své odchodu do světa říkal, do tohoto cyklu?