„Oba záhy odjeli na Západ a nikdy se už do Sovětského svazu natrvalo nevrátili. Zato Prokofjev podlehl v roce 1936 stesku po domově. A na své ženě, španělské pěvkyni Lině, si vynutil návrat.“

„O tom všem jsme si s Danielem Matejčou, který brzy oslaví osmnáctiny, vyprávěli v šatně před jeho vystoupením. Tedy, pokud se ovšem nerozehrával a nesoustředil dechovým cvičením.“

„Svérázný zážitek slibuje také provedení Goldbergových variací v rondokubistickém krematoriu, navrženém před sto lety architektem Pavlem Janákem.“

Zahajovací koncert Pardubického hudebního jara se uskutečnil 5. dubna v Sukově síni, pojmenované po skladateli se vztahem k městu a jeho hudbě. Na Škaredou středu. V sále ovšem nebylo diváka, který by se tvářil zakaboněně. Leitmotivem příjemného večera byly dvě okolnosti. Neobvykle vsadil na zvukovou převahu dechových nástrojů nad smyčcovými. Což vedlo uvnitř Komorní filharmonie k pobavenému špičkování na téma „objem práce“, který se tentokrát obrátil ve prospěch „smyčcařů“, majících po přestávce volno. Druhým zastřešujícím motivem byla skutečnost, že šlo o přehlídku kompozic vzniklých ve tvůrčích dílnách mladých skladatelů. Debussymu či Prokofjevovi nebylo ani třicet, Straussovi dokonce míň než dvacet. Jen sedmatřicetiletý Dvořák to maličko „kazil“.

Podle kalendáře sice jaro vládne už přes dva týdny, ale počasí po celé zemi je mrazivé. Proto už název festivalu Pardubické hudební jaro letos zahřál více, než kdy jindy. A vybídl k cestě za zahajovacím koncertem v Domě hudby, po Listopadu získaném od komunistů ve prospěch konzervatoře a koncertní síně. V ní sídlí orchestr s velkým příběhem, dílo Josefa Schejbala, Jiřího Pilky, Bohuslava Vítka a Libora Peška, kteří zde našli posrpnový azyl, když se k nim Praha zachovala macešsky.

Komorní filharmonie Pardubice, kterou dnes řídí varhaník a politik Pavel Svoboda, je pořadatelem každoročního jarního festivalu, jenž se letos koná po pětačtyřicáté. A jak upřesňuje jeho výkonný manažer Jaroslav Šlais, šest ze šestnácti festivalových koncertů opět vycestuje za diváky do zajímavých míst. Bývalá synagoga v Heřmanově Městci, kde kromě úžasného sálu sídlí i skvostná galerie výtvarných děl, budiž příkladem za všechna.

O koncertu úvod se pod taktovou arménského dirigenta, žijícího už dlouho v Paříži, stylově postarala francouzská skladba. S Malou svitou Clauda Debussyho, vzniklou koncem předminulého století pro dva klavíry a orchestrálně upravenou v roce 1907, se Komorní filharmonie vypořádala s uměřeným šarmem. Nemalou zásluhu na tom měl Vardan Mardirossian. Orchestr se s ním dobře zná, nejednou společně natáčeli. A cení si i jeho empatického dirigování. Mardirossian není totiž jen dirigentem, rozkročeným toho času mezi Belgií a Hongkongem, ale také klavíristou, účinkujícím pod taktovkou Zubina Mehty a dalších velikánů. Jeho recitál ocenila roku 2017 newyorská Carnegie Hall; ve stejnou dobu Mardirossian podnikl turné s Národním ukrajinským symfonickým orchestrem, jehož ozdobou byla Dvořákova Novosvětská.

Po Debussym přišel vrchol večera. Samotná skladba, Koncert pro housle a orchestr č. 1. D dur, i její autor Sergej Prokofjev, stojí za pozornost. Vznikla roku 1917, kdy se v Rusku střílelo z Aurory, ale mladý skladatel tvořil tak usilovně, že události nevnímal. Už následujícího roku se ovšem raději vydal do Ameriky. Jeho Houslový koncert si na svou premiéru musel počkat do roku 1923. Za to však proběhly dvě, jedna zajímavější než druhá. První premiéry, pařížské, byl autor osobně přítomen, odešel však otrávený, protože úspěch mu ukradl Igor Stravinskij, který ve druhé polovině dirigoval vlastní skladbu. O tři dny později se Prokofjevova díla ujali dva devatenáctiletí mladíci s hvězdnou budoucností v Moskvě. Houslista Nathan Milstein a klavírista Vladimír Horowitz, který „suploval“ orchestr.

Oba záhy odjeli na Západ a nikdy se už do Sovětského svazu natrvalo nevrátili. Zato Prokofjev podlehl v roce 1936 stesku po domově. A na své ženě, španělské pěvkyni Lině, si vynutil návrat. Nechtělo se jí. Přátelé ji varovali a navíc měla neomylnou intuici. Prokofjev v Moskvě brzy podlehl půvabům „mudrlantské“ Miry, ženy mladší o čtyřiadvacet let. Rozvedl se a Linu ponechal na pospas sovětské moci. Když si šla na španělské velvyslanectví vyřizovat návrat, zatkli ji pro špionáž a uvěznili v gulagu. Za návrat ovšem zaplatil i Prokofjev. Potížemi, nemocí, ale i výsměšným paradoxem provázejícím jeho smrt. Ve svém bytě v centru Moskvy zemřel, jak známo, ve stejný den jako Stalin, tedy 5. března roku 1953. Několik následujících dnů proudily pod okny plačící špalíry, dům byl uzamčen. Pozoruhodná byla též reakce Svazu sovětských skladatelů. O odchodu velikána informoval jejich čtvrtletník na straně 134, když už všechny předchozí byly věnovány odkazu Velkého Generalissima.

O tom všem jsme si s Danielem Matejčou, který brzy oslaví osmnáctiny, vyprávěli v šatně před jeho vystoupením. Tedy, pokud se ovšem nerozehrával a nesoustředil dechovým cvičením. Na pódium pak doslova vtrhl. Publikum dokáže svým vášnivým projevem bleskově zaujmout. Těží z jedinečného vkladu, který se nedá naučit. A tím je osobní charisma. Což ovšem nijak nezmenšuje každodenní dřinu, nadání po rodičích a péči, kterou Matejčovi už řadu let věnuje profesor Ivan Štraus. Na Zahajovacím koncertu byl přítomen, výkon svého svěřence ocenil jak v hudební rovině, tak „za statečnost“. K čemuž vzápětí dodal: „Malíř může své plátno měnit, dotvářet podle libosti, ale hudebník druhou šanci už nedostane, je to vždy buď anebo.“ Danielův výkon, jímavý v tišších, zpěvných pasážích, působil vyzrále. Nestane-li se něco nepředvídaného, čeká tohoto mladého muže, který rád leze po horách a kdysi chtěl být zubařem, znamenitá kariéra.

Druhou polovinu koncertu zaplnily dvě serenády. Obě pro dechy, případně violoncello a kontrabas. Dílko Richarda Strausse, laděné do Es dur, má úsměvnou historii. Jako teenager měl blízko k dechovým nástrojům, neboť jeho otec Franz působil devětačtyřicet let jako první hornista mnichovského orchestru Bavorské dvorní opery. Obdivován pro svá procítěná sóla v operách Richarda Wagnera, kterého ovšem nenáviděl jako člověka i jako modernistu. Což „puberťáka“ Richarda naopak zaujalo. Pod peřinou si prý „v transu“ prostudoval partituru k Wagnerově opeře Tristan a Isolda. Ovšem z povinné úcty k otci, pojal svou serenádu, zkomponovanou v pouhých sedmnácti letech, líbezně.

Stejně by asi bylo možné charakterizovat serenádu, kterou Antonín Dvořák umístil sice do tóniny d moll, smutná však není ani náhodou. Volnou inspirací mu byl vídeňský zážitek z vánoc 1877, kdy ve městě na Dunaji vyslechl Mozartovu Serenádu pro dvanáct dechových nástrojů a kontrabas v podání tamních filharmoniků. Oslovila jej natolik, že se hned v lednu dal do práce. Klenba jeho skladby prozrazuje zručného skladatele. Aby ne. V dubnu 1878 začíná sedmatřicetiletý Dvořák pracovat na první řadě Slovanských tanců…

Pardubické hudební jaro čekají další koncerty. Dvakrát vystoupí teprve dvacetiletá, ale už fenomenální německá trumpetistka Selina Ott. V podání souboru Barocco Sempre Giovanne zazní Bachovy Braniborské koncerty. Svérázný zážitek slibuje také provedení Goldbergových variací v rondokubistickém krematoriu, navrženém před sto lety architektem Pavlem Janákem. A festival završí závěrečný koncert, jenž napříč žánry spojí Čechomor s Komorní filharmonií Pardubice.

*******

Foto: Pardubické hudební jaro / František Renza